U kormidla české politiky ročník 2025 pevně sedí Andrej Babiš. Navzdory tomu, že se mu na podzim minulého roku rozpadla jeho opoziční „lepší vláda“, protože část stínových ministrů zmizela ve vedení krajů, v Evropském parlamentu nebo Senátu. Pro Babiše to ovšem nic neznamená, protože smyslem tohoto stínového kabinetu byl jednak marketing navenek, ale hlavně sloužil jako trenažér pro potenciální držitele vládních funkcí.
Rezignací Markéty Pekarové Adamové (TOP 09) na politiku odchází zakladatelská osobnost nejen koalice SPOLU, ale i současné vládní sestavy. Ze tří původních tvůrců SPOLU (Fiala, Jurečka, Pekarová) zbyl jen předseda ODS. Z pěti prvních předsedů vládní pětikoalice zůstali ve stranických funkcích už jen Fiala a Rakušan. Jak se to projevuje na TOP 09, SPOLU a vládní koalici? Od raných 90. let se na české pravici ustavil dualismus. Byla zde silná a masově založená ODS a vedle ní se vždy profilovala doplňková strana, jejímž voličům vadil hlavně tradiční euroskepticismus ODS.
V následujících týdnech bude sněmovna hlasovat o sadě zákonů, které výrazně mění sociální systém. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka navíc dokončuje digitalizaci resortu.
Českou politikou se šíří zvláštní forma poraženectví. Demonstruje se obsedantním nadáváním na Trumpa – a zároveň rozumářským příběhem o tom, že k válce nikdy nemělo dojít. Autoři těchto názorů říkají, že: 1) Ukrajinci se nikdy neměli pouštět do války s Ruskem, protože ji nemohli vyhrát. 2) Hned po začátku konfliktu měly prý přijít mírové rozhovory. Rusku se měly splnit jeho požadavky „demilitarizace a denacifikace“ Ukrajiny a byl by klid. Dnes údajně Ukrajina během mírových jednání dosáhne méně, než mohla získat v roce 2022. Tahle tvrzení působí příliš logicky, než aby mohla být reálná.
Zní to banálně, ale v některých krajích nedokončí základní školu až 16 procent dětí, což působí jako návrat do éry Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku. Část české veřejnosti se bojí nové vrstvy pologramotných imigrantů, přitom si je tady vyrábíme z vlastních zdrojů. Tyto jevy jsou koncentrovány především v kraji Moravskoslezském, Ústeckém a Karlovarském.
Poslední průzkum agentury STEM pro CNN Prima News byl k vládní koalici mimořádně nepříznivý. Hnutí ANO by podle něj získalo 89 mandátů z celkového počtu 200 v Poslanecké sněmovně, což je o 17 víc než v říjnu 2021. Koalice SPOLU by měla 46 poslanců (minus 25 mandátů), někdejší koalice Pirátů a STAN by společně držela 34 křesel (plus 1). Dále by se do sněmovny dostaly SPD (19) a Stačilo! (12).
V Česku nastal podivný úkaz: konzervativní část levice a místní populisté jásají nad příchodem republikána Donalda Trumpa do Bílého domu. Jde o nedorozumění vycházející z nepochopení amerických a českých národních zájmů. Polský analytik Maciej Ruczaj přišel s označením „balíčky identity“. Lidé si pro snazší porozumění světu pořizují kompletní sady názorů. Když jste proti genderu, automaticky vám váš názorový kmen nabídne, že jste také proti očkování, máte vstřícný postoj k Rusku, odmítáte pomoc Ukrajině atd. Českou konzervativní levici a populisty mohou s Trumpem spojovat stejné náhledy na kulturní témata
Odstartoval volební rok 2025. Jako první naznačilo obrysy svého programu hnutí Stačilo! – v březnu chce zveřejnit definitivní verzi a oznámit krajské kandidátky do Poslanecké sněmovny. Co je to za strukturu a kdo za ní stojí? Projekt je pokusem předsedkyně komunistické strany a europoslankyně Kateřiny Konečné vyjít z izolace a oslovením protestních hlasů kompenzovat odchod voličů KSČM k hnutí ANO. Ještě ve sněmovních volbách 2013 měli komunisté 14,7 procenta hlasů.
Minulý rok se ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi podařilo po 14 letech politických tahanic prosadit novelu zákona o státním zastupitelství. Do té doby fungovalo v celé justiční soustavě tak trochu orientální uspořádání, kdy neexistoval jasný způsob výběru funkcionářů ani délka jejich mandátů. Typickým příkladem byl šéf olomouckého vrchního státního zastupitelství Ivo Ištvan, který seděl ve své funkci téměř třicet let, a nebýt jeho zjevných přešlapů v různých trestních kauzách, seděl by tam ještě nyní. Tohle uspořádání kontrastovalo se soustavou soudní moci.
Kdo neměl na přelomu roku vánoční nebo novoroční projev, jako by v české politice neexistoval. Politický projev jako žánr se překvapivě těší stále velké úctě a vážnosti. Měřeno sledovaností je často na úrovni Star Dance, což je v éře totální fragmentace médií malý zázrak. Kořeny přízně je nutné hledat spíš v minulosti než současnosti.
Čtrnáct dní před minulými sněmovními volbami jsem položil hlavnímu stratégovi Andreje Babiše otázku: Na koho chcete před volbami ukázat jako na potenciálního vládního partnera? Jen se smál, že to se přece nedělá. Později mi řekl, že to bral jako mou provokaci. Na náš rozhovor si údajně vzpomněl, když Andreji Babišovi po sečtení všech hlasů chyběl k parlamentní většině koaliční partner a tři potenciální probabišovské strany (KSČM, ČSSD, Přísaha) se do sněmovny nedostaly. Tehdy stačilo, aby Babiš naznačil své preference, a jedna z nich se určitě do sněmovny dostat mohla. A dnes?
Všechno podstatné se letos v Česku odehraje mezi lednem a únorem. Tehdy do americké prezidentské funkce nastoupí Donald Trump a měsíc nato proběhnou parlamentní volby v Německu. Z řady důvodů nepůjde o běžnou výměnu v Bílém domě nebo v berlínském kancléřství. Tentokrát se budou přepisovat dlouholetá pravidla hry a nahrazovat neochvějné pilíře dosavadní politiky – od mezinárodního obchodu přes válku na Ukrajině až po uskutečňování zelených utopií. České elity tyhle výsledky více či méně aktivně přijmou. Takový je úděl být periferií Evropy.
V pořadí už čtvrtá sestava Ústavního soudu od vzniku samostatné České republiky zveřejnila mimořádně kontroverzní nález. Týkal se části zákona o střetu zájmů a byl přijat většinou devíti z patnácti soudců Ústavního soudu. Soud tak rozhodl nejtěsnější možnou většinou. Soudci reagovali na stížnost 70 poslanců hnutí ANO, kteří zpochybňovali, co sami označovali jako lex Babiš II. Stručně řečeno, původní zákon (lex Babiš I) o střetu zájmů znemožňoval politikům přímo vlastnit média.
Byl to snad nejpodivnější začátek sjezdu politické strany v historii. Hodinu před polednem přistoupil v pražské basketbalové hale Královka k mikrofonu místopředseda strany Motoristé sobě Jiří Barták. Komisním hlasem připomínajícím jinou stranu jiné epochy oznámil, že už ráno se sešlo několikačlenné vedení, které si potvrdilo do čela Petra Macinku a jako místopředsedy jeho a paní Renatu Maršíkovou.
Vstup Petra Fialy na sociální síť TikTok a jeho vize o dostihnutí Německa v průměrných platech nikdo nečekal. Na první pohled se český premiér snaží vzbudit rozruch, přitáhnout pozornost a zachránit se u moci. Část politiků vládních stran mu to nevěří a zatím jen v zákulisí se proti tomu vymezuje. Jsme svědky budoucí vzpoury? Zatím jen hledání nového modelu utváření politiky na vládní úrovni. Československo od svého vzniku v roce 1918 šlo od krize ke krizi.
Už čtrnáct dní se vede veřejný spor o to, jestli Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) má pravomoc vyzývat statisíce médií a audiovizuálních tvůrců, aby se u ní registrovali. Je dobré se na český spor nejdříve podívat z nadhledu. Na evropské a později české úrovni celou akci s registrací, resp. evidencí, rozjely komerční televize. Jejich iniciativa se později přetavila do dvou evropských směrnic. Ty pak byly transponovány do českého práva.
Velkou módou se v určitých kruzích stalo mluvit o svobodě slova. Připomíná to beránka z pohádky, který bezdůvodně křičel: Vlk, vlk, až ho lidé přestali brát vážně. Když se pak zjevil, už mu na pomoc nepřišli. Tak vypadá dnešní reakce na iniciativu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Před několika měsíci začaly chodit různým médiím, ale i běžným tvůrcům a influencerům z internetu výzvy „velké rady“. Obsahovaly sdělení, že se musí u tohoto orgánu povinně registrovat. Následně se RRTV stane „dozorovým orgánem“, jak se praví v tiskové zprávě tohoto úřadu.
Na podzim 2024 budeme jednou vzpomínat jako dnes na podzim 1989, kdy padla železná opona. Tehdy i dnes jsme svědky nástupu něčeho jiného. Přesné obrysy nové politiky zatím neznáme, ale cítíme, že nepůjde jenom o prostou výměnu garnitur. Ve středu 6. listopadu 2024 jsme byli svědky tří událostí, které předznamenají zítřejší posuny v evropské a světové politice. Brzy ráno probíhalo sčítání výsledků amerických prezidentských voleb. Zvolení Donalda Trumpa může být interpretováno různě. Rozhodně je to signál o nástupu odlišné politiky, nesené jinými společenskými a ekonomickými zájmy než dosud.
Slovenský premiér Robert Fico začal před rokem svůj čtvrtý mandát poklonou před hrobem komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Rok nato poklonkuje v ruském propagandistickém pořadu. Ficem hlásaná suverenistická politika čtyř azimutů se záhadně otáčí jen jedním směrem. Mezitím došlo k zmrtvení spolupráce v rámci zemí Visegrádu, zhroucení nadstandardních vztahů mezi Českem a Slovenskem a ve střední a východní Evropě se postupně vytvářejí nové zájmové linie. Jsme také svědky pokusů o vytržení některých postkomunistických zemí z jejich prozápadního směřování. To je bitevní linie zítřka.
Řada politických hráčů se snaží přeformátovat českou politiku. Ruku v ruce s tím jdou jejich pokusy ukrást slovům obsahový význam, což umožňuje zatemnit skutečné cíle. V jakém prostoru se odehrává česká politika? Hlavní politické konflikty se stále odehrávají na horizontální ose pravice–levice. Tyto spory se týkají sociálně-ekonomických témat. Tedy míry přerozdělování, zdanění, zadlužení státu, jsou to spory o rozsah státních intervencí do ekonomiky atd. Tradiční pravice je pro menší a štíhlejší stát, s nižšími daněmi a rozumnou mírou regulací. Česká levice se vyprofilovala jako protiklad k těmto hodnotám
Třicet let brzo uplyne od podpisu tzv. Budapešťského memoranda, které mělo Ukrajině garantovat hranice výměnou za odvoz jaderných hlavic do Ruska. Pod dokument se podepsali kromě představitelů Ruska a Ukrajiny také Britové a Američané. Během okupace Krymu v roce 2014 a po invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se z dokumentu stal cár papíru. Výsledkem bylo přesvědčení Ukrajinců, že kdyby dokument nepodepsali, nikdy by si Rusové nedovolili napadnout stát se 176 mezikontinentálními střelami s jadernými hlavicemi.
Lidovci se sami označují přízviskem klidná síla. Tentokrát jim však už došla trpělivost s poklesem stranických preferencí a obměnili většinu vedení své strany. Pomůže to? Když v jakékoli politické straně usilují o funkci předsedy víc než dva lidé, je to svědectvím o stranické nejistotě. Jak kdysi řekl Churchill, stranický lídr se nevolí, on prostě je, nebo není.
Rozpad pětikoalice, všeobecné rozčilení vydávané za program, hledání předsedů starých a vymýšlení nových politických stran, to jsou vždycky příznaky zlomových okamžiků. K jednomu takovému dochází dnes nejen v Česku, ale procházejí si jím také evropské politické elity. Každé politické hnutí má, s nadsázkou řečeno, svůj XX. sjezd, jako svého času sovětští komunisté. Událost, která řadě lidí otevře oči a nastartuje určité procesy. Když v únoru 1956 končilo nevzrušivé jednání sovětských komunistů, vzal si slovo jejich šéf, Nikita Chruščov, dal uzavřít sál a spustil čtení zprávy, která navždy poznamenala jednotu tohoto vlivného hnutí.
Bylo nás pět, ale teď už jsme čtyři, i když se tváříme, že jsme stále v plném počtu. Takhle by se dala charakterizovat situace uvnitř vládní koalice. Ono se však něco podstatného stalo, takže i opozice bude muset najít jinou nadávku pro současnou vládní sestavu, protože „pětikolka“ prostě už není a nebude. Každá vláda má svůj nesmazatelný styl a způsob fungování. Ta dnešní byla založena na tom, že Petr Fiala byl především nekorunovaným šéfem pětikoalice, následně lídrem volebního uskupení SPOLU a teprve někde na konci předsedou ODS. Provoz vlády založil na podobných principech, jako když stál v čele brněnské fakulty a univerzity.
Příští víkend budeme znát jméno nového předsedy lidové strany. Všichni si přejí jihomoravského hejtmana Jana Grolicha. Ten však v příštích sněmovních volbách očekává porážku, takže si chce počkat a pak se rozhodnout, zda má smysl něco zachraňovat, nebo založit něco úplně nového. Většinový lidovecký postoj – čekání na Grolicha – je tak ve skutečnosti čekáním na budoucí porážku. Ale přijde po ní Grolich vůbec? Nejsilnější jihomoravská krajská organizace nominovala na předsedu strany ministra zemědělství Marka Výborného.
Počínaje volbami do Evropského parlamentu Andrej Babiš vyhlašoval, že všechny následující budou referendem o Fialově vládě. Jak to dopadlo? V evropských volbách získaly strany vládní koalice devět mandátů a opozice v čele s ANO dvanáct. V krajských volbách bude mít hnutí Andreje Babiše pravděpodobně osm hejtmanů a všechny zbylé strany pět. ANO však bude mít zastoupení v deseti z třinácti krajů. Senátní souboj koalice versus opozice sice skončil v poměru 16 : 10 pro vládní partaje, ale v rámci jednotlivých stran získalo ANO nejvíc křesel (osm senátorů).
Z některých novinářských příměrů se časem stávají odborné politické termíny. Jeden takový se zrodil po vyhlášení krajských voleb v roce 2008 v reakci na drtivé vítězství sociální demokracie. Podle oficiální barvy ČSSD zněl oranžová tsunami. Tehdejší lídr sociální demokracie Jiří Paroubek dokázal svou rétorikou přeměnit volby do regionálních zastupitelstev v referendum o vládě Mirka Topolánka. Do té doby držela vládní koalice 13 hejtmanství (ODS 12, KDU-ČSL 1). Po celoplošné tsunami se poměr zcela obrátil ve prospěch sociálních demokratů.
V krajských volbách před čtyřmi lety zvítězilo hnutí ANO v 10 z 13 krajů. Tentokrát to zopakovalo, ale bylo to úplně jiné vítězství. Tehdy stačilo ANO k vítězství v krajích v průměru 20–25 procent. Dnes zvítězilo s 35–45 procenty. V tom se promítají celostátní i regionální trendy. V jedné poloze šlo o nezastřený protest proti vládě. Ze strany voličů vládních stran šlo místy o demonstrativní neúčast u voleb, což je nejlépe možné ukázat na jejich dlouhodobých volebních základnách ve středočeském okolí Prahy.
Favorit letošních krajských voleb, hnutí ANO, měl velkolepý rozjezd horké fáze volební kampaně. Na poli nedaleko vinařské obce Havraníky u Znojma vyrostlo pódium, na němž stáli celostátní i krajští lídři Babišova spolku. Stylizace za přítomnosti televizních kamer byla téměř bukolická: muži měli na sobě bílé rozhalené košile, ženy modré šaty, z pódia obřadně sestupovaly zavěšeny do svých kolegů. Všichni vypadali jako spořádaní venkovští katolíci, směřující slavnostně na mši za vítězství „našich zbraní.“
Ruský raketový útok na převážně civilní cíle ukrajinského města Poltava způsobil smrt asi padesáti lidí, dalších tři sta bylo zraněno. I když šlo o jeden z největších ruských úderů na nevojenské objekty od února 2022, tahle informace nikoho moc nevzruší. Řečeno volně s Kunderou, včerejší mrtví se příliš rychle stávají starými mrtvými, na jejichž místo zase nastupují mladí mrtví. Výsledkem je naše zapomínání, kdo byl kdo, což je vhodná půda pro relativizátory a přepisovače průběhu a příčin téhle války.
