Na podzim 2024 budeme jednou vzpomínat jako dnes na podzim 1989, kdy padla železná opona. Tehdy i dnes jsme svědky nástupu něčeho jiného. Přesné obrysy nové politiky zatím neznáme, ale cítíme, že nepůjde jenom o prostou výměnu garnitur.

Ve středu 6. listopadu 2024 jsme byli svědky tří událostí, které předznamenají zítřejší posuny v evropské a světové politice. Brzy ráno probíhalo sčítání výsledků amerických prezidentských voleb. Zvolení Donalda Trumpa může být interpretováno různě. Rozhodně je to signál o nástupu odlišné politiky, nesené jinými společenskými a ekonomickými zájmy než dosud.

V tutéž středu večer se po dlouhém trápení rozpadla německá vládní koalice. Všechny strany se shodly na předčasných volbách v únoru 2024. Vzhledem k absolutní nepopularitě dosavadní vlády můžeme říct, že budoucím německým kancléřem se nejspíš stane Friedrich Merz ze středopravicové CDU, který v éře Angely Merkelové působil v této straně jako nenáviděný disident.

Za pár měsíců tedy stanou v čele klíčových států světa dva lidé ze světa byznysu, kteří se silně vymezují vůči předchozí politické éře. To byla hlavní informace, kterou přinesla středa 6. listopadu. Dlouho očekávaná událost v podobě slyšení budoucích eurokomisařů v Evropském parlamentu působila, jako když celostátní televize přinese nečekanou informaci o výsledku třetiligového fotbalového utkání. O důvod víc, že tzv. hearing byl ve skutečnosti stínohrou, kde se tři hlavní strany Evropského parlamentu držely vzájemně pod krkem, aby nedopustily pád svých favoritů.

Převrat nižšího řádu?

V Česku jsme si mezitím už popětatřicáté odehráli známý souboj tvůrců legend a antilegend sametové revoluce.

Dřív k tvůrcům legend o statečných studentech a hercích, jako hlavních hybatelích převratu, patřili aktéři tehdejších dějů. Na opačné straně stáli představitelé minulého režimu. Postupně se role proměnily. Dnes drží oslavy 17. listopadu v rukou o generaci mladší lidé, kteří to občas využívají k aktuálně politickým válkám.

Na druhé straně už řadu let nestojí tváře minulého režimu, ale bývalí prezidenti Zeman a Klaus, ruku v ruce s parlamentní i neparlamentní opozicí. Začal to Miloš Zeman tvrzením, že masakr na Národní třídě byl běžnou policejní šarvátkou. Václav Klaus zas nedávno přidal názor, že komunismus se dobrovolně rozložil, takže revoluce vlastně nebylo třeba.

Pravdu mají tak trochu všichni, ale jsou to takové symbolické boje o současnost, kde všichni zneužívají tuto historickou událost. Napadá: že si s tím už všichni nedají pokoj. Proč, proboha, jedni hysterčí a druzí fňukají, že na ně někdo zapíská na pražské Národní třídě. Proč Václav Klaus prostě nesvolá setkání svých příznivců do pražské Lucerny, kde se shodnou na své verzi událostí? Proč neudělají kritici pražských pouličních oslav 17. listopadu cokoli alternativního? Když už tento den „zásadově vymlčují“ jako Miloš Zeman, ať to udělají aspoň jako jejich slovenský spojenec Robert Fico, který tento svátek úplně vymazal ze svého diáře. Namísto toho jsme každoročně svědky ufňukaných litanií, že někdo někoho někde okřikl nebo mu odhodil kytku.

Podstatné je něco jiného. Komunistický režim skutečně padl hlavně kvůli tomu, že se rozkládala, jak kdysi napsal americký historik Richard Pipes, poslední koloniální říše světa zvaná Sovětský svaz. Dnes vidíme, jak se ji za cenu války na Ukrajině a intervencí do voleb v okolních zemích snaží prezident Putin obnovit, i když pochopitelně v jiné podobě. Buďme všichni rádi, že se mu to nedaří a že jsme se konce ruského imperiálního snu před pětatřiceti lety vůbec dožili.

Ani rozklad Sovětského svazu, který otevřel dveře poklidným revolucím, nic nemění na tvořivosti lidí v době sametové revoluce. Byly to místy neuvěřitelné výkony a originální přístupy leckterých politiků, které urychlily vývoj od totálně postátněné ekonomiky k svobodné společnosti. Fakt, že odcházející komunistická garnitura sehrála svůj part mizerně a dnes její voliče drží ANO, nikoli KSČM, je jejich problém. Radost ze svobody by nám to nemělo vzít.

Na událostech po 17. listopadu bylo hodně patosu, ale i spousta veselých momentů. Byla to v jistém smyslu revoluce přeplněná ironickými situacemi, akty odpuštění a nabídkami k nové cestě pro nejširší společenské skupiny. Z dnešního pohledu se dá říct, že v předvečer 17. listopadu se hrálo jen o dvě věci: jestli k předání moci dojde pokojným způsobem jako v sousedním Polsku, nebo krvavým jako později v Rumunsku.

To, že se šlo první cestou, neznamená, že šlo o převrat nižšího řádu. Spíš to svědčí o umírněné mentalitě českých elit. Ostatně už Ferdinand Peroutka v Budování státu napsal, že kdyby 28. října 1918 hustě pršelo, zřejmě by k převratu došlo až o den později. Podstatné je něco jiného: jak si lidé s novou situací dokázali poradit a jakou cestou se chtějí příští rok po parlamentních volbách vydat.

48 : 31

Agentura STEM přinesla průzkum spokojenosti české společnosti se současným režimem (neplést s vládou). Výsledkem bylo zjištění, že s polistopadovým systémem je spokojeno 48 procent lidí, naopak za lepší považuje ten komunistický 31 procent občanů.

Zajímavější je jiný údaj z téhož průzkumu. Za lepší považuje tento režim 85 procent vládních voličů a jen 6 procent preferuje ten minulý. Naopak u voličů neparlamentní opozice (ANO, SPD) považuje za lepší dnešní režim jen 32 procent a ten komunistický hodnotí výš 45 procent lidí. Otázka je, k čemu dojde, vyhraje-li opozice příští volby.

Rozhodně nebude nastolovat komunistický režim ročník 1989. Už jenom proto, že nemůže zestátňovat Agrofert, chtělo by se ironicky dodat. Rozhodně jsme v posledních letech svědky zvláštních fenoménů. Jedním z nich je vzestup konzervativní levice i pravice, které směšují extrémně levicové požadavky na ekonomiku s nacionalismem pod praporem národní suverenity. Často jsme svědky objetí rudého a hnědého extrému, což vytváří ideologii nacionálního populismu.

Ve vnitropolitické oblasti je to návrat k autoritativním metodám řízení a ovládání společnosti. A jak vidíme v Maďarsku, také k provázání privilegované kasty podnikatelů se státem. Je to taková light verze čínského modelu s maďarskou tváří. Nic na tom nemění ani to, že premiér Orbán měl v roce 2015 správné instinkty v migrační politice.

Jeho koncept autoritativní demokracie vychází z hlubokých uherských tradic, z potřeby silného vůdce a jemu podřízené šlechty, jejíž roli dnes plní tzv. národní buržoazie, jak o těchto podnikatelích napojených na vládu mluví sám Orbán. V něčem podobném ho vnějškovými gesty imituje Robert Fico, který naštěstí nechce měnit systém, ale jde mu jen o moc pro moc. Imitací imitace je pak Andrej Babiš, který svým nacionálním populismem maskuje pouze svoje byznysové zájmy.

Přihrbenost před Bruselem

Na druhé straně u části vládního politického spektra vidíme vstřícnou přihrbenost ke všemu, co přichází z Bruselu, i když dnes už se zas „kritizovat může“. Analýza bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho úpadku Evropské unie nese všechny znaky Chruščovovy zprávy z XX. sjezdu KSSS. Je to přiznání, že celý projekt je v těžkých potížích, ale zatím není síly, jak to změnit jinak než „mírným pokrokem v mezích zákona“, a hlavně dalším zadlužováním a rozdělováním dotací.

Byrokratický sklerotismus dnešní Evropské unie, spojený se zničujícími plány v oblasti dekarbonizace světa, je vodou na mlýn nacionálních populistů všech barev. Establishment EU je ve své neochotě zmírnit svá zelená a jiná dogmata na dobré cestě rozložit celý evropský projekt.

Souboj těchto dvou extrémů se také odehrává na liniích hodnocení války na Ukrajině. Nacionální populisté mají pochopení pro geopolitické zájmy Ruska v celém postsovětském prostoru, hlavně pro jeho nároky na směřování a zahraniční politiku těchto států. Je zajímavé sledovat, jak hlasatelům suverenistické politiky vůči Evropské unii najednou na Ukrajině vadí, že chce dělat vlastní suverénní politiku ve vztahu k Rusku.

Naopak většina evropských vůdců podporujících Ukrajinu se neustále vyčerpává morálními výzvami na podporu Ukrajiny, ale svými dodávkami zbraní se hlavně snaží, aby tento stát válku neprohrál. To je ovšem něco jiného než ji vyhrát. Ukrajinská válka se dostala do patu. I tahle vleklá krize by mohla najít vlivem středečního zlomu v americké a německé politice nějaké vyústění.