Rezignací Markéty Pekarové Adamové (TOP 09) na politiku odchází zakladatelská osobnost nejen koalice SPOLU, ale i současné vládní sestavy. Ze tří původních tvůrců SPOLU (Fiala, Jurečka, Pekarová) zbyl jen předseda ODS. Z pěti prvních předsedů vládní pětikoalice zůstali ve stranických funkcích už jen Fiala a Rakušan. Jak se to projevuje na TOP 09, SPOLU a vládní koalici?

Od raných 90. let se na české pravici ustavil dualismus. Byla zde silná a masově založená ODS a vedle ní se vždy profilovala doplňková strana, jejímž voličům vadil hlavně tradiční euroskepticismus ODS (nebo prostě Václav Klaus). Nejdřív se „pravice pro lepší lidi“ jmenovala Občanská demokratická aliance (ODA), následně byla nahrazena Unií svobody (US), až konečně liberálnější voliče z velkých měst získala TOP 09.

Na sestupné spirále

Původně šlo o projekt Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska, kteří po vymizení Unie svobody chtěli oslovit proreformní a eurooptimistické voliče. Následně se pokusili předefinovat českou pravici a získat dominantní postavení. Nakonec to skončilo jako v případě ODA a Unie svobody. V prvních volbách získala „topka“ 16,5 procenta voličů (společně se STAN), následně 12,5 procenta v roce 2013. O čtyři roky později už kandidovala sama a měla jen něco přes pět procent. Před čtyřmi lety šla do voleb v rámci vítězné koalice SPOLU, což jí vyneslo 14členný poslanecký klub. Dynamika vývoje strany je ale jasná: nejdřív pokus stát se hlavní silou pravice, následně tápání a výměny předsedů, nakonec úloha doplňkové strany v rámci SPOLU.

Markéta Pekarová Adamová odchází po šesti letech, což je stejná doba, jakou stál u kormidla otec zakladatel, Schwarzenberg. Od něho se zpočátku chtěla odstřihnout orientací na SPOLU a spoléháním na levicovější proud ve straně. Ještě na posledním sněmu vyšachovala hlasovací dvojici Pospíšil–Kalousek, která si však stále udržela třetinovou podporu. Miroslav Kalousek pak rozjel proti topce kontinuální kampaň a nakonec z ní s prásknutím dveří vystoupil. Jiří Pospíšil se stáhl do pozadí, udržoval v pozoru pražskou organizaci a profiloval se jako „ministr kultury“ hlavního města.

Když Pekarová Adamová minulý týden oznámila, že kvůli nemoci odstoupí, ukázalo se, že v jejím stranickém křídle není silný nástupce. Opírala se hlavně o regionálně nevýrazné politiky v sebeobranném stylu „kdo není s Kalouskem a Pospíšilem, je se mnou“. Mimochodem, kdyby Kalousek nebyl tak netrpělivý, mohl dnes topce společně s Pospíšilem nabídnout své služby a jeho kritici by mu ještě zatleskali. Ve vedení strany totiž není nikdo, kdo by reálně mohl TOP 09 řídit.

Minimálně do říjnových voleb a listopadového sněmu TOP 09 povede stranu místopředseda Válek. Všechno tedy bude, jak bylo, takže sestavování kandidátek dojede podle přání odcházející předsedkyně. Příklad: TOP 09 může ve dvou krajích ze 14 obsadit první místo společné kandidátky v rámci SPOLU. V dnešní situaci jsou pro voliče nejznámějšími lídry Jiří Pospíšil a Jan Lipavský, přičemž aby měla jejich kandidatura smysl, museli by stát v čele velkých krajů, kde má TOP 09 hlavní voličskou základnu. Podle posledních jednání však budou lídrovskými místy odměněni stoupenci odstupující předsedkyně, poslanci Matěj Havel v Hradci Králové a Michal Kučera v Ústí nad Labem, tedy v krajích menší velikosti. Věrně to charakterizuje celkové sestavování kandidátek SPOLU, kde nejde o vítězství, ale udržování pozic.

Celý vládní svět působí dojmem, že přijal za svůj tzv. Thomasův teorém, který říká, že když si lidé definují situace jako reálné, stávají se reálnými i ve svých důsledcích. Vládní politici sami sebe vnímají jako poražené, takže nakonec poraženi budou.

Strany SPOLU i vládní koalice jsou v neopodstatněné defenzivě a nejsou schopny vytýčit novou linii. Jako by si přály mít už sněmovní volby za sebou, a pak se uvidí. Hodně to souvisí s osobou premiéra a šéfa SPOLU Petra Fialy.

Jde to říct i takhle: Jedna a tatáž vlastnost může být v jednom případě výhodou, v jiném handicapem. Petr Fiala založil pětikoalici a SPOLU na principu zásady „dohodli jsme se, že se dohodneme a nebudeme se přehlasovávat“. On sám pak vyrovnával zájmy jednotlivých stran ve vládě i ve SPOLU, takže se odmocnil tak, že nebylo jasné, v jaké straně je vlastně předsedou. Byl to model řízení připomínající rektora univerzity slaďujícího požadavky jednotlivých fakult.

Když nastala morálně srozumitelná situace jako invaze na Ukrajinu před třemi lety, byl schopen vztyčit prapor a říct něco silného, k čemu nenašli odvahu jiní západní politici. Ve vztahu k EU zase dělal „drobečkovou politiku“ ve stylu získávání drobných ústupků výměnou za loajalitu k hlavnímu proudu.

Ztráta kompasu

Dnes se však řada věcí změnila a Petr Fiala vypadá hodně nejistě, jako by ztratil politický kompas, nebo spíš odvahu. Pár postřehů z poslední doby.

Když polský premiér Donald Tusk oznámil, že jeho země odmítá migrační pakt EU, Česko se nepřidalo, přestože by to odpovídalo většinovému postoji české společnosti. Když francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno svolal setkání vyvolených o Ukrajině a bezpečnostní situaci a Fialu nepozval, měl český premiér sám zorganizovat „trucpodnik“ zemí jako Rumunsko, pobaltské státy nebo Finsko a získat zpět iniciativu.

Zatím dost nečitelný je pak postoj jeho i vlády k iniciativám nové americké administrativy k válce na Ukrajině, s nimiž Fiala vzhledem k dosavadní vládní politice asi úplně souznít nemůže. Nicméně s Trumpovými deregulačními plány, kritikou moci byrokracie a nevládek musí Fiala souhlasit. Tím, jak se tváří, že se ho přístup USA k Ukrajině netýká, ale vyklízí prostor a přenechává pole svým protivníkům. Přitom jemu blízká italská premiérka Giorgia Meloniová ukazuje, že lze být spojencem Ukrajiny a současně dělat konzervativní politiku loajální k USA. A člověk přitom ani nemusí upadnout do populistických myšlenkových schémat.