Vstup Petra Fialy na sociální síť TikTok a jeho vize o dostihnutí Německa v průměrných platech nikdo nečekal. Na první pohled se český premiér snaží vzbudit rozruch, přitáhnout pozornost a zachránit se u moci. Část politiků vládních stran mu to nevěří a zatím jen v zákulisí se proti tomu vymezuje. Jsme svědky budoucí vzpoury? Zatím jen hledání nového modelu utváření politiky na vládní úrovni.

Zrada voličů?

Československo od svého vzniku v roce 1918 šlo od krize ke krizi. Protikladné zájmy českých politických stran sjednocoval silou své autority prezident Masaryk. Když začátkem dvacátých let vážně onemocněl a nikdo nevěděl, jestli vůbec přežije, dali se dohromady šéfové pěti stran v čele s ministrem vnitra Antonínem Švehlou a založili neformální uskupení, pro něž se později vžil název „pětka“. Jejich erbovním heslem bylo legendární „Dohodli jsme se, že se dohodneme“.

Podstatou jejich práce bylo, že vyřadili z aktivního vytváření politiky parlament a zákony kompromisně modelovali v rámci koaličních setkání. Odměnou bylo, že se jim novou republiku podařilo v rozbouřené poválečné době stabilizovat. Nevýhodou, že se strany koaliční pětky nedostatečně profilovaly a voliči měli dojem, že nemají dostatečné zastoupení svých zájmů. Navíc strany „pětky“ vytvářely pořád plus minus stejné vlády, což postupně vedlo k vzestupu opozičních komunistů a fašistů všech barev.

Profesí politolog Petr Fiala složil v prosinci 2021 vládní „pětku“ svého druhu. Nejde ani tak o to, že jeho vládu tvořilo pět politických stran. Fiala si vzal ponaučení z dosavadního fungování všech vládních koalic od Klausovy po Babišovu. Jejich hlavním znakem byly veřejné hádky a vzájemné útoky jedněch proti druhým. Všechny vlády to oslabovalo a destabilizovalo. Fiala přišel s tím, že pokud má mít pět politických stran šanci přežít čtyři roky svého mandátu, musí odlišně komunikovat. Prosadil si, že všechny zákony musejí být nejdříve vyhádány na koaličních radách a prezentovány až tehdy, když se najde kompromisní stanovisko akceptovatelné pro všechny strany. Teprve potom půjdou do parlamentu.

Tahle strategie vládě vynesla tři roky nebývalé stability. V éře vysoké inflace, války na Ukrajině a energetické krize by to snad bez železného sevření Fialovy pětky ani nešlo. Dostředivě působil také fakt, že předsedové koaličních stran se nechtěli veřejně hádat a nahrávat tím opozičnímu lídru Babišovi.

Daní za mimořádnou vládní stabilitu bylo, že jednotlivé strany se v sevření Fialovy „pětky“ postupně ztrácely. Jejich záměrům nakonec přestali rozumět nejen jejich voliči, ale i členové stran. Všichni dohromady měli dojem, že kompromisním postupem strany zrazují své volební programy. Hodně tomu napomohla prakticky nulová komunikace vlády navenek, která by vysvětlila, že kompromis není špinavé slovo, a vyjasnila by, kdo s čím na koaliční jednání šel.

Namísto toho se v médiích všichni tvářili jako echt pravičáci, echt liberálové, echt křesťanští demokraté, ale báli se obhájit logickou věc, že jsou pouze kompromisní vládou středu. Voliči byli v rozporu s prohlášeními zmateni tím, že se politika dělá ve stylu jeden krok doprava, dva doleva a naopak. Odvodili si z toho, že jejich strany neplní předvolební sliby. Koncem třetího roku vlády převládl ve všech stranách dojem, že všichni se společně utopili v koaličních kompromisech.

Logickým výsledkem bylo, že politické strany, které byly v průzkumech blízko pětiprocentní hranici (KDU-ČSL, TOP 09), pod ni spadly. Protestní Piráti ztratili část svých mladých voličů a v ODS převládl dominantní dojem, že Petr Fiala je především premiérem a předsedou SPOLU a teprve nakonec předsedou občanských demokratů. Stručně řečeno, vládní strany sice udržely tři roky mimořádnou vládní stabilitu, ale nevybalancovaly programové zakotvení a názorově se rozplizly.

Těsný kabát

Fialův kabát pětikoaliční stability začal být řadě stran těsný už před jarními volbami do Evropského parlamentu. Předseda vládních Starostů a nezávislých Vít Rakušan se rozjel po republice s programem Bez cenzury, kde se jemně distancoval od loajality k systému „pětky“. Příznačně působí věta z videa prezentující jeho vystoupení: „A řekl jsi mu to? Řeknu!“ Už tehdy to znělo, jako kdyby sliboval, že se nepostaví Fialovi, ale někomu, kdo nechápe, co se děje ve společnosti.

Mezitím se odchodem Pirátů z vlády Fialova vládní „pětka“ rozpadla. Dosavadní mušketýrský princip Jeden za všechny a všichni za jednoho se deset měsíců před sněmovními volbami přeměnil do sloganu Jeden za všechny a všichni za sebe.

Po nezdaru v krajských volbách a dramatickém poklesu vládní popularity pocítil Petr Fiala přímé ohrožení své funkce. Najednou působí dojmem člověka, který spadne do vody a bojuje o holý život. Současně vzal na milost sociální sítě, kde marketingově rozehrává osobní příběhy. Nechybí mu přitom odvaha, ale spíš uvěřitelnost. Dvanáct let v politice se stylizoval do role profesora s dýmkou a nejasným rodinným zázemím. To se nyní snaží přepsat vzpomínkami na pět vstřelených gólů v jednom fotbalovém zápase.

Hodně připomíná Mirka Topolánka před sněmovními volbami 2009. Vystresovaný premiér se tehdy s neuvěřitelnou energií vrhl do kampaně před očekávanými sněmovními volbami. Jezdil na kole, chodil na koupaliště a s letáky málem rozdával lidem i lásku. Když pak Ústavní soud volby odložil až na léto 2010, zas upadl do předchozí unavené apatie. Následně poskytl blouznivý rozhovor časopisu Lui a dostal od opozice v ODS závěrečnou ránu z milosti.

Těžko říct, jestli podobný vývoj čeká Petra Fialu a vládní strany. Stále ještě mohou vyhrát, ale okno příležitostí se postupně uzavírá. Jejich nově objevená sázka na lepší marketing atmosféru ve společnosti neobrátí.

Funkcionáři jednotlivých stran jsou v očekávání sestavování kandidátek do příštích voleb a příliš se neozývají. Například v ODS to sice uvnitř vře, ale navenek je slyšet jen málo hlasů. Přičemž Fiala své oponenty nikdy nelikviduje, jen je uzavírá do klauzury mlčení. Řada lidí se jen dostane do kategorie „Fialovo nemluvně“, čehož se jako oficiální linie drží ostatní lidé z vedení. Takže všichni zatím mlčí a čekají na neočekávaný vzestup popularity v průzkumech nebo poslední chybu, která přivodí Fialův pád. Je to tak padesát na padesát.

Nelze podceňovat efekt Fialova štěstí. Kdo chce v politice uspět, musí mít životní kliku a Fiala ji od mládí evidentně má velkou. V tomto kontextu není vyloučeno, že se do sněmovny dostane ještě méně politických stran než v minulosti a Fiala to znovu tak nějak poskládá. Nevýhodou je, že to nemá ve svých rukou.

Je vůbec teoreticky možné, že Fialova vláda získá aspoň těsnou vládní většinu? To by Andrej Babiš musel vygumovat zbytky levice a menší strany typu SPD a Motoristé sobě by se musely vzájemně neutralizovat a spadnout pod pět procent. Vyloučeno to není, ale pravděpodobnější se zatím zdá Babišova vláda s menším koaličním partnerem, ať už se jmenuje Motoristé sobě, STAN, nebo Stačilo!.

Hledání rovnováhy

Příznačné je, jak se vládní strany pokoušejí získat podporu výhradně přes marketingové postupy snažící se přesvědčit publikum, že jsou taky lidé z masa a kostí. Pravicový youtuber Ondřej Tesárek namísto toho navrhuje „neběhat s populismem po médiích“, ale zastavit se a zaměřit na jednotlivé segmenty voličů a učinit ke každé voličské skupině liberalizační krok.

Podobným směrem přemýšlí také ostravský komunální politik z ODS Radim Ivan. Navrhuje, aby v následujících deseti měsících každá z vládních stran měla možnost jen na základě svého programu prosadit jednu významnou věc, přičemž zbylé vládní strany by to ostatním neměly kazit svými kompromisními požadavky.

Přestože Ivan dostal ve vedení ODS okamžitě nálepku zrádce a ohrozil tím své postavení na kandidátce pro sněmovní volby, ve skutečnosti jde o něco hlubšího než pokus se zviditelnit.

Je to hledání způsobu, jak se nepopulisticky vymanit z krunýře fialovské vládní stability, která dává vládě „klid na práci“, ale bere koaličním stranám jejich programovou identitu. Navíc pokud je dnešní programové vymezení vládních i opozičních politických stran příliš mělké, je výsledným dojmem jejich naprostá rozmazanost. Petr Fiala zajisté dělal, co jako šéf vlády s pěti stranami dělat měl: dbal na nekonfliktní fungování vlády. Výsledkem je pozoruhodná vládní stabilita, ale také názorová a zájmová rozplizlost jednotlivých stran.

Chytřejší představitelé vládních stran nyní hledají novou politickou rovnováhu, kde stabilita nebude dusit pestrost.