Dočkali jsme se. Evropská komise (EK) uvolnila plné znění notifikace na pátý dukovanský blok. Po bezmála roce, kdy o schválení veřejné podpory na stavbu nového jaderného bloku rozhodla. Částečné informace o nevýhodnosti podmínek pro fungování nové elektrárny, které kolovaly, se tak konečně potvrdily. A není to vše, co podstatného se v poslední době kolem „největší zakázky v české historii“ a také kolem společnosti ČEZ odehrává.

Povolení Bruselu pro využití modelu státní podpory na jednotném unijním trhu je nutnou podmínkou. A to uvědomění si, že notifikace znamená podřízení Komisi a jejím nám vnuceným pravidlům, je stěžejní. Jakoukoli odchylku od schváleného modelu fungování nového bloku bychom museli úředníkům v EK hlásit. Tedy pokud se vůbec pátý blok podle těchto not postaví. Připomeňme, že časový harmonogram počítá se zkušebním uvedením do provozu v roce 2036, naostro se má jet od roku 2038. Už ze zkrácené verze notifikace, která byla známá od loňského jara, vyplývalo, že ty nám vnucené podmínky (na které ovšem čeští vyjednavači kývli) jdou proti samotné technologii jádra i proti finanční návratnosti. A přesto se nikdo o další vyjednávání, nebo dokonce renotifikaci nepokusil. Vysvětluje se to dalšími časovými průtahy. Problematických oblastí je několik. Zaprvé jde o princip výkupu elektřiny z nového zdroje. Ten je postavený na rozdílovém kontraktu (Contract for Difference), nikoli na pevné výkupní ceně, jak se původně očekávalo. Rozdílový kontrakt zde znamená, že nově vzniklý státní obchodník (v notifikaci je označen jako „zvláštní účelová jednotka“) bude s elektřinou obchodovat, a prodá-li ji na trhu za nižší než ve smlouvě uvedenou realizační cenu, doplatí mu rozdíl stát. „A to ze státního rozpočtu a/nebo prostřednictvím odvodů ze spotřeby,“ uvádí se v notifikaci. Takže z peněz daňových poplatníků. Obchodovat se bude na vnitrodenním, tedy krátkodobém trhu, což souvisí s další problematickou částí. Dle notifikace se totiž Česko zavazuje k tomu, že po celou dobu životnosti nového bloku se bude na krátkodobém trhu prodávat minimálně 70 procent vyrobené energie. Elektřina jako komodita by přitom měla fungovat na základě dlouhodobých investic. Ne být obchodována na silně volatilním trhu, kde tuto volatilitu způsobují nestabilní zelené zdroje. A tím se dostáváme k tomu asi nejzásadnějšímu bodu: výkon nového bloku má být regulován, tedy omezován, právě podle aktuální výroby obnovitelných zdrojů. Tím je popřena celá technologie jaderného zdroje, jehož výkon by měl fungovat na stabilní bázi, ne se řídit dalšími zdroji. Nová elektrárna má podle Komise dostávat „vhodné pobídky k tomu, aby fungovala a účinně se účastnila trhů s elektřinou tím, že bude optimalizovat svůj výkon v reakci na tržní signály v rámci technických omezení elektrárny“.

Tolik k nešťastné notifikaci. Ještě je tu ale šestý jaderný blok, který se má řešit také přes bruselské schvalování podpory. A je jasné, že druhá notifikace by vypadala úplně jinak, takže bychom měli dva rozdílné modely financování. Nikdo zatím neodpověděl na to, jak by to šlo dohromady. O další povolení veřejné podpory ale především česká strana v Bruselu ještě vůbec nepožádala. Nedávno to v médiích zmiňoval místopředseda představenstva ČEZ Pavel Cyrani, když vysvětloval, proč se posouvá podpis smlouvy s preferovaným uchazečem o dostavbu Dukovan, tedy s korejskou KHNP. Ten se měl původně odehrát do konce března, teď prý máme počítat s druhým čtvrtletím. Cyrani říká, že ČEZ nemůže smlouvu uzavřít, dokud nepadne rozhodnutí antimonopolního úřadu k odvolání francouzské EdF (jejíž nabídku na dostavbu nakonec ČEZ a stát odmítly) a také dokud nebude mít jasno kolem dalších smluv a další notifikaci. Smlouva se tedy prý bez notifikace uzavřít sice může, ale v projektu se nemůže pokračovat až k úplné výstavbě.

Těmi dalšími smlouvami měl Cyrani na mysli smlouvy se státem o financování a o výkupu elektřiny. Investorem má být společnost Dukovany II. Čekalo se, že stát ji celou převezme, tedy získá stoprocentní podíl. Podle stávajících informací se uvažuje jen o podílu mezi 70 až 80 procenty. Což nedává smysl, protože do toho budou vstupovat zájmy minoritních akcionářů. Veřejně obchodovaná společnost nemůže stavět tak obří investici, jako jsou jaderné bloky. A není žádné tajemství, že vedení ČEZ to nechce a snaží se to oddálit. Došlo k dalšímu posunutí termínu pro možnost uplatnit opci na převod Dukovan II na stát až na konec června. Navíc platí, že ČEZ může státu doručit oznámení o odložení převodu této společnosti nově až do konce srpna. Vzhledem k termínu sněmovních voleb na přelomu září a října se tak vše posouvá nebezpečně daleko.

V pasti Američanů

Na čem mohou Dukovany jakožto strategická investice selhat především, je nenaplnění očekávaného podílu českého průmyslu na zakázce. Slib Korejců, že se české firmy budou podílet na zakázce ze 60 procent, byl sice lákavý, ale od začátku budil pochybnosti. Ministr průmyslu Lukáš Vlček teď říká, že tlačí na Korejce, aby ještě před podpisem smlouvy zajistili minimálně 30procentní český podíl. A že chce, aby mu ukázali, jak chtějí dosáhnout toho podílu 60 procent. Je dobře, že stát vyvíjí ještě nějakou snahu, ale platí, že podíl kolem dvaceti nebo třiceti procent by byl velkým selháním vlády. Toto číslo mimochodem zaznívalo neoficiálně od lidí z Hospodářské komory už někdy na sklonku loňského roku a teď se ukazuje jako pravdivé. To podstatné na participaci českého průmyslu bylo od začátku podílení se na servisu a údržbě po dobu životnosti elektrárny, tedy po desítky let. A Korejci slíbili také to, že se Češi budou podílet na ostatních jaderných projektech po Evropě. Právě tohle mělo nakopnout ekonomiku, přinést příležitosti, nalákat lidi do studijních oborů s vidinou, že budou mít lukrativní uplatnění. Jenže vzhledem k současnému vývoji se zdá, že tohle všechno je passé. Korejci bez vysvětlení urovnali vztahy s americkým Westinghousem (ten byl z českého tendru vyloučen pro nesplnění podmínek) týkající se oprávnění využívat jeho technologie. A najednou se stahují z jiných evropských atomových projektů – ze Slovinska, Švédska, nyní přibylo Nizozemsko. Působí to, jako by je schválně přenechávali Westinghousu, s nímž se možná dohodli na subdodávkách. Pro české podniky by to znamenalo, že jsou mimo hru – bez Korejců v Evropě se totiž nebudou mít na čem podílet. Dukovany by byly jejich jediná zdejší zakázka. Od vlády ani od ČEZ jsme se přitom nikdy nedozvěděli, v čem byla korejská nabídka opravdu tak „výhodná“ – kromě obecných prohlášení, že byla „ve všech směrech lepší“, že Korejci nabídli lepší cenu a že slíbili záruky.

Francouzi jsou pořád silně aktivní, na čemž není nic zvláštního, žádný tendr se neobejde bez napadání druhé strany. Nyní se čeká na to, jak dopadne jejich stížnost u Evropské komise a námitky týkající se toho, že KHNP může pravděpodobně dostat podporu od korejské vlády, aby byla schopná nabízenou cenu dodržet. Hrozí přitom, že čekání na verdikt se může táhnout velmi dlouho, i to, že EK se jejich podnětem začne podrobněji zabývat a že může nakonec rozhodnout ve prospěch EdF. Těžko říct, co by se stalo, kdyby byla náhodou smlouva s Korejci v tu dobu už podepsána. Rozhodně platí, že jakékoli časové prodlužování zvyšuje náklady. Udávaná cena 200 miliard korun za jeden blok, tedy 400 miliard za dva, je bez započtení finančních nákladů, které nakonec mohou tvořit většinu konečné ceny. Tedy určitě není možné považovat ji za cenu konečnou, ta může být klidně několikanásobně vyšší. Navíc, Korejci hned po oznámení výsledků tendru loni v červenci uvedli, že jde pouze o odhad české vlády. „O konečné hodnotě zakázky bude rozhodnuto po jednání se společností KHNP. Celkové náklady projektu vyčíslené českou vládou, které zahrnují náklady na výstavbu a rezervní fond pro nepředvídatelné události, zatím neuvádějí konečnou výši smlouvy s dodavatelem, ta se může lišit v závislosti na výsledku společných jednání,“ uvedli tehdy.

Hraje se o dost. Česko nutně potřebuje nový stabilní zdroj v podobě jádra, stejně tak potřebuje nahradit výkon stávajících bloků po vypršení jejich životnosti. Už víme, že elektřina z jádra levná nebude, protože ji proženeme trhem. Došli jsme ale do fáze, kdy si přejme, abychom nějakou elektřinu vůbec kdy vyrobili.