Eseje

Vůdce smečky

Na titulní stranu magazínu Time se dostali tři rakouští kancléři, Engelbert Dollfuss, Kurt Schuschnigg a Sebastian Kurz. Tuto větu vyslovil koncem dubna ve vídeňském parlamentu jeden z opozičních poslanců a vzbudil tím velké pohoršení. Přirovnal totiž předsedu vlády k politikům, kteří v letech 1933–1938 zavedli režim zvaný austrofašismus. Bylo to neúnosné zvlášť v časech pandemie, kterou kancléř Kurz zvládl za potlesku skoro všech občanů. Opozičník jménem Gerald Loacker své kolegy rozzlobil hlavně tím, že je příliš laciné hledat v kariérách Kurze a diktátora Dollfusse společné rysy. Současný kancléř patří k nejvlivnějším politikům Evropy a jistě by se mohl srovnávat s velkými demokraty.

Návrat brexitových válek

Brexit je zpět! Vypadalo to, že jsme se ho zbavili navždy, že vše už je vyřešeno, nebo že ho zabil covid-19. Jenže jak už se psalo po 31. lednu, kdy Británie formálně opustila EU, nic se nezměnilo. Monarchie vstoupila do přechodného období, ve kterém je čas vyjednat novou obchodní dohodu s kontinentem. Pak přišel koronavirus a s ním spojené ekonomické těžkosti. Nastala otázka, jestli si Británie může dovolit dva hospodářské otřesy za sebou. Navíc vyjednávání se zpomalilo, evropský šéfvyjednávač Michel Barnier onemocněl koronavirem. Šířily se spekulace, že přechodné období bude muset být prodlouženo, a tím pádem reálný brexit odložen. Pak však britská vláda vzkázala, že to je nepřípustné. V půli května rozhovory o obchodní dohodě ztroskotaly.

To mi byl čert dlužen, narodit se v Rusku

Od roku 1945 až do konce osmdesátých let jsme byli de facto sovětskou kolonií. Přesněji řečeno ruskou, protože přívlastek sovětský nepojmenovává kolonizátora, ale pouze jeho tehdejší státní uspořádání. Podoba té kolonie má své specifikum, na němž bych se asi neshodl s historiky, kteří mají vlastní terminologii, již vnímám jako s prominutím roušku, co má zabránit šíření nákazy pravdivostí a opravdovostí. Chci o jednotlivých etapách této kolonie mluvit jako spisovatel, tedy osobněji a literárním jazykem, za což se předem omlouvám.

Bezemisní jádro a zelený úděl

Koronavirová krize dává šanci rychle prosadit věci, které by se v klidnější době uváděly do života mnohem obtížněji. Platí to v dobrém i zlém. Bez vyhrocené situace, žádající rychlá řešení, by se vždycky našla spousta důvodů, proč něco nejde. Při plně upnuté pozornosti by se také ozvalo mnohem víc kritiků, padlo mnohem víc argumentů, než když se věci protáhnou mimo hlavní proud pozornosti. Spousta firem, a dokonce i úřadů, kde bývá prosazení čehokoli nesmírně složité, si třeba pochvaluje, jak tlak na komunikaci na dálku věci usnadnil, omezil byrokracii a posunul rychle dopředu digitalizaci. Šlo to, protože to jít muselo. Byl tlak.

Jak Sověti dojeli do Berlína v amerických džípech

Letošní 75. výročí konce druhé světové války znovu otevřelo otázku, kdo se na vítězství nad hitlerovským Německem nejvíc podílel. Stěží se dá zpochybnit přispění Sovětského svazu. Podle historika Normana Daviese uštědřili západní spojenci Německu nějakých 25 % ztrát (myšleno padlých, zraněných a zajatých), z toho vyplývá, že 75 % připadalo na Sověty. John Ellis zase vypočítal, že na východní frontě bojovalo 79 % nacistických sil. I prostý pohled na padlé ukazuje obří nepoměr.

Kdyby 108 000 epidemiologů

Asi si pamatujete tu zprávu, jak prezident Trump propagoval nevyzkoušený preparát chlorochin jako lék na koronavirus a jak to manželé v Arizoně viděli v televizi, požili větší množství této látky a muž zemřel. Je to příběh symbolizující nezodpovědný přístup nekompetentního prezidenta. Ale taky příběh symbolizující, jak je ve skutečnosti s koronavirem v USA všechno trochu jinak.

Ikaros Policie ČR

O tom, že Robert Šlachta uvažuje o návratu do veřejného života a že jakýmsi předstupněm bude kniha, se mluvilo několik měsíců. Autorem se měl stát redaktor Respektu a dlouholetý specialista na policii Jaroslav Spurný. Ten před dvěma lety vydal knižní rozhovor s Karlem Randákem, vůči bývalému řediteli rozvědky neobvykle vstřícný. Se Šlachtou nakonec jeho knihu napsal další novinář s bezpečnostní specializací, Josef Klíma. Přístup k hlavnímu hrdinovi zůstal i tady nekritický.

Smršť, která odnesla koronavirus

Pár dnů před ukončením nouzového stavu potkala premiéra Andreje Babiše nepříjemnost. Jeho kabinet se pokusil v rámci nouzového režimu protlačit parlamentem zákon, podle kterého mohou ministři přidělovat státní zakázky anonymním firmám bez jakékoli soutěže a kontroly. „Jediný cíl byl to, abychom se připravili na tu druhou vlnu, ale pokud jsou tam nějaké pochybnosti, tak je lepší to vlastně projednávat normálně a nedávat tam na to legislativní nouzi,“ snažil se vysvětlit České televizi, které se podařilo chytit ho na chodbách Strakovy akademie.

Někdy je lépe mlčet

Umělci v této zemi dlouhodobě cítí potřebu vyjadřovat se k veřejnému dění. Jak se zdá, s příchodem nového koronaviru tato potřeba zesílila. V důsledku toho se na nás valí nekompromisně formulované názory novopečených virologů, epidemiologů, ústavních právníků a ekonomů z řad kulturní obce. Veřejné angažmá mnozí z nich považují za svou povinnost, která jim jednoduše „nedovolí mlčet“. Kniha esejů britského politického filozofa Michaela Oakeshotta (1901–1990) Racionalismus v politice, jež přednedávnem vyšla v českém překladu, by je snad mohla trochu uklidnit. Žádnou takovou povinnost totiž umělci podle Oakeshotta nemají a nikdy ani neměli.

Sto milionů mladých mrtvých

Dobrý večer, já jsem ta nová chřipka! hlaholí figura průhledného džina. V mlžné pracce drží kladivo dopadající na hlavu brýlatého úředníčka. Tak vypadal jeden z vtipů (tento nesl titulek HEPČÍ!) ilustrujících příchod choroby, která v letech 1918–1920 usmrtila až sto milionů lidí a podle některých badatelů představuje nejničivější katastrofu lidských dějin.

Sbírej, robote!

V době, kdy budoucí prezident Masaryk chodil do školy, měla většina jeho vrstevníků zkušenosti s prací na poli. Zhruba polovina z nich mohla očekávat, že v zemědělství zůstanou po celý život. Byla to těžká dřina, robota. Jak v českých městech rostl výrobní sektor, hodně vesničanů utíkalo z nejisté existence zemědělce do pracovního poměru. Dokonce i tvrdá práce v ostravském uhelném průmyslu byla pro tehdejší mladé lidi přitažlivější než otročení na poli. Také proto, že výdělky v továrně byly vyšší a jistější. Nerozhodovalo o nich náladové počasí nebo škůdci.

Diagnóza dekadence

Velké americké deníky jsou již dlouho orgány levice, ale udržují si téměř dojemnou tradici: snaží se o názorovou pestrost tím, že zaměstnávají pár konzervativních komentátorů. Psát pro publikum, které jejich názory předem odmítá, je pro tyto jedince výzva. Jsou pod trvalým tlakem – přizpůsobit se, nebo se nechat otrávit. Některé to autorsky zničí. Rossu Douthatovi, který se v roce 2009 jako třicetiletý stal nejmladším komentátorem New York Times vůbec, to prospělo. Své konzervativní katolické názory nezměnil, ale snaží se je formulovat tak, aby přesvědčil i lidi jiných východisek.

Realitní ruleta

Restart po koronavirovém zastavení ekonomiky přinese velké změny a turbulence do mnoha oborů. Jedním z těch, které zasáhne velmi výrazně, bude trh s nemovitostmi. Nejen s domy a byty, ale i kancelářemi a obchody. S pronájmy i prodeji. Dá se čekat série pádů a vzestupů cen podle toho, jak moc pandemie koronaviru a vypnutí společnosti, které ji provázelo, promění chování a životní styl lidí. Z toho, co zatím sledujeme, se dá očekávat, že jaro 2020 promění svět výrazněji než finanční krize roku 2009. A ta ho proměnila hodně.

Až skončí nouzový stav

Vyhlídka, že se zruší nouzový stav, způsobuje zdejším politikům větší bolení hlavy než cokoli jiného. „Až to skončí, tak by si každý mohl dělat, co chce,“ postěžoval si premiér Andrej Babiš, že možná už od 18. května nebude možné občanům nařídit, jak se mají chovat. Jako kdyby citoval italského filozofa Giorgia Agambena (78), který se do debaty o omezení svobody v časech koronaviru zapojil nečekaně nahlas. „Nevidíte snad, jak proti všem slibům mohou zůstat všechna omezení? A že to může být v podobě trvalého výjimečného stavu?“ zeptal se Agamben v jednom ze svých posledních esejů. Upozornil tím, že hlavní dějství koronavirového dramatu má Evropa ještě před sebou.

Pravda na čínský způsob

Momentálně ve světě řádící koronavirus pochází z wuchanské laboratoře, oznámil americký ministr zahraničí Mike Pompeo. V rozhovoru pro televizi ABC prohlásil, že má k dispozici „obří důkazy“. Podpořil tak slova svého šéfa Donalda Trumpa, který pár dnů předtím tvrdil to samé. Do toho se v amerických médiích, především v těch nakloněným současnému prezidentovi, jako je televize Fox News nebo magazín Washington Examiner, objevila zpráva, že většina ze 17 amerických špionážních agentur se domnívá, že virus unikl z laboratoře.

Pandemie přeje udávání

O krizových situacích se říká, že v lidech probouzejí to nejlepší i to nejhorší. Spíš je to ale takový truismus, na kterém – podobně jako na ostatních floskulích – něco je, ale vyslovují se trochu moc snadno. Nakonec většina lidí se i v době krize chová tak jako v klidnějších časech – snaží se tím životem protlouct, jak se dá, a zbytečně na sebe neupozorňovat.

Osvobození bez svobody

Jak se stalo, že nejdále bojující stát protinacistické koalice se po vyhrané válce octil mezi poraženými?

Případ mizejícího Kima

O dění v Severní Koreji nikdo nic neví. Nic nevědí Američané, nic nevědí Jihokorejci, novináři ani špioni. Naprostá uzavřenost země znamená, že všechny pokusy odhadnout, co se tam děje, připomínají věštbu z čajových lístků. To se týká i nedávných spekulací ohledně smrti severokorejského vůdce Kim Čong-una, kdy svět 20 dnů řešil, jestli tlustý tyran je úplně mrtvý, utrpěl mozkovou smrt, nebo je naprosto v pořádku.

Bruno Maçães chce ven z bubliny

Ve známé dichotomii „lidí odněkud“ („somewheres“) a „lidí odnikud“ („anywheres“) je Bruno Maçães „anywhere“ k pohledání. Portugalec, který studoval na Harvardu, učil v Berlíně a sloužil své zemi jako ministr pro evropské záležitosti, dnes žije hlavně v Istanbulu se svou tureckou manželkou, má úvazek na univerzitě v Číně, u konzultantské firmy sídlící v Londýně a nerezidentní pozici v americkém think-tanku. Jeho názory jsou však od typického západního „anywhere“ dnešní doby velmi odlišné. Ne že by byl konzervativec nebo reakcionář. Ale hledá jinou „diverzitu“ než tu, kterou běžné pojetí globalizace nabízí. Tři knihy, které vydal, jeho komentáře v časopisech a na Twitteru spojuje přesvědčení, že historie neskončila, ale naopak po krátké pauze začíná s novou energií. Tuto změnu nesleduje se znepokojením jako „konec Západu“, ale naopak dychtivě zkoumá.

Zlenivělá škola

Wuchanský koronavirus, jenž vyvolal tak velké obavy, že většina zemí Západu se před ním uchýlila do karantény, vypnula ekonomiku, zastavila společenský život a zavřela školy, byl velkým testem, jak nové, těžké podmínky všichni zvládnou. Státy, lidé, vztahy. Bylo zřejmé, že ve vyhrocené situaci, jakou karanténa byla a je, se zdůrazní a zviditelní rozdíly mezi těmi, kdo výzvy zvládají, umějí na ně rychle reagovat, přizpůsobit se jim a ještě si z nich odnést to dobré. Zkušenosti, uvědomění si toho, co je podstatné a zbytečné.

Nebude-li pršet...

Invaze koronaviru pro nás byla největší zkouškou od světové války, následovat bude nejhlubší ekonomický propad od velké deprese. To není všechno. „Česko zažívá největší období sucha za posledních 500 let, tvrdí vědci,“ ohlašují titulky na internetu a stejnými slovy varoval veřejnost ministr životního prostředí Richard Brabec. Představy o spálené zemi a hrozícím hladomoru vyděsily Čechy ještě víc než SARS-CoV-2. Podle průzkumu Českého rozhlasu se druhé vlny koronaviru „rozhodně obává“ jen třetina Čechů, ovšem plných 54 procent se rozhodně bojí sucha. Nutno dodat, že stejně jako v případě temných vizí s koronavirem stojí poprask s nedostatkem vody na odhadech a neověřených informacích.

Miluju tebe a Lenina

Prvního dubna 1970 vyšlo v Rudém právu na první straně oznámení, že hl. město Praha vypisuje soutěž na reprezentativní Leninův pomník, který by měl stát na náměstí Říjnové revoluce, tedy na Kulaťáku, v Dejvicích. Nikoho už nejspíš nenapadlo, že by šlo o apríl – a také o něj ani náhodou nešlo. Majestát Lenina nebyl ani za pražského jara dotčen, ostatně jedno z hesel po 21. srpnu znělo: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil.“ Jako by Lenin byl nevinný, nějaká lepší alternativa mordoru z Východu, která by Brežněva pokárala a nechala Dubčeka dělat jeho „dělo“. Lze proto předpokládat, že na blížící se jubileum vůdce světového proletariátu by se dobře připravili i reformátoři, aby dokázali, že právě oni Leninův odkaz tvůrčím způsobem rozvíjejí a v žádném případě nezrazují. Ostatně k Leninovi se potom oddaně hlásil i Gorbačov, byť Lenin by ho zřejmě, vstav z mauzolea, proklel.

S čím ještě přijde koronavirus

Částečný zákaz vycházení a kontaktů zajistí, že koronavirus SARS-CoV-2 po svém krátkém, ale intenzivním výskytu zmizí stejně jako jeho blízký příbuzný SARS CoV-1, který způsobil známou „epidemii SARS“ v roce 2003. Tomu ovšem většina zdravotnických úřadů nevěří, proto je třeba vzít vážně také druhou možnost. Koronavirus SARS-CoV-2 se po první pandemické vlně bude vracet stejně jako chřipka. V takovém případě mimo jiné platí, že delší trvání zákazů zvyšuje zdravotní rizika. Těmito slovy shrnul současný stav znalostí o novém koronaviru jeden z největších světových expertů Mark Lipsitch s týmem Harvardovy univerzity.

Osud Nového zeleného údělu

Pandemie koronaviru zasáhla Evropskou unii ani ne čtvrt roku poté, co premiéři sedmadvacítky včetně Andreje Babiše schválili radikální Nový zelený úděl (New Green Deal). Závazek, že v příštích třiceti letech se Unie stane bezuhlíkovou zónou. Znamenal obří investice v mnoha oborech a především úplný obrat ve financích a vnímání rizika. Základním přilířem, na nějž se nabaluje mnoho dalších regulací, měla být taxonomie. Nové kádrování všech oborů na čisté (bezemisní), neutrální a špinavé. Podle nich se měla vypočítávat cena, za kterou si budou firmy z různých branží schopny půjčovat peníze na investice nebo získávat pojistky. Do rozjetých příprav zásadní proměny evropské ekonomiky přišel koronavirus. A s ním tvrdý zásah pro evropskou ekonomiku.

Dvojí čínský virus

Ta dvě videa jsou téměř totožná. První, vydané na podporu Trumpova znovuzvolení do čela země, ukazuje jeho soupeře, bývalého viceprezidenta Joea Bidena, jak si připíjí šampaňským s čínskými představiteli, chválí čínskou politiku a tvrdí, že Trumpova politika vůči říši středu je xenofobní. Do toho hlas dramaticky vysvětluje, že Biden „během americké krize zohledňoval čínské národní cítění“. Druhé video natočili Bidenovi lidé. Od prvního se v podstatě neliší, jen role jsou v něm prohozené. Téměř stejný dramatický hlas tvrdí, že „Trump před Číňany uhnul, vzal je za slovo“ a „v lednu a únoru je patnáctkrát chválil, i když se koronavirus šířil světem“. Je jasné, že hlavním tématem listopadových prezidentských voleb bude pandemie koronaviru a čínská odpovědnost za ni. Postavit se Číně již považují za nutné obě dvě americké strany. Střet s Pekingem je zřejmě nevyhnutelný.

Země v chaosu a informačním embargu

O wuchanském koronaviru způsobujícím nemoc COVID-19 toho stále víc nevíme než víme. Vyvolává strach hlavně tím, jak je nevyzpytatelný. Ještě víc nevyzpytatelné než samotný virus jsou ale reakce Babišovy vlády něj. Přes opakovaná silná slova v projevech o tom, jak země potřebuje v pandemii především důvěru, vyvolává svými činy pravý opak. Podezření a nedůvěru.

Dáma se neotáčí

„Vy se otočte, jestli chcete, ale dáma se neotáčí,“ prohlásila britská premiérka Margaret Thatcherová na konferenci Konzervativní strany v říjnu 1980. Tou dobou vládla již téměř rok a půl a zdálo se, že události se nemohou vyvíjet hůř. Země byla uprostřed hluboké recese, nezaměstnanost rostla raketovým tempem a inflaci se nedařilo dostat pod kontrolu. Vše nasvědčovalo tomu, že nová ekonomická koncepce konzervativců, která se soustředila na boj s inflací, a ne s nezaměstnaností, žalostně selhala. Očekávalo se tedy, že na stranickém sjezdu premiérka oznámí změnu kurzu, tak jak učinil její konzervativní předchůdce v úřadě Edward Heath, když jeho hospodářská politika narazila na první problémy. Jenže Thatcherová nebyla Heath (nesnášeli se), byla přesvědčena, že její ekonomická politika je správná, jen potřebuje víc času. Jakoukoli otočku rezolutně odmítla. Věta „dáma se neotáčí“ se stala poté neoficiálním sloganem jejího premiérství, výrokem, ve kterém byla vydestilovaná její osobnost. Je to jeden ze základů legendy o Thatcherové.

Je to volný pád, říkají lidé z podniků

Koronaviru jsme se slavně zbavili, postupně se otevírají hranice i společenský a hospodářský život. Máme to za sebou, může si říci ten, kdo poslouchal optimistická prohlášení ministrů během pátku. Bylo by to však předčasné, uvědomí si záhy při pohledu na ekonomickou krajinu. Nelze utéci před zjištěním, že současný stav i důvěra v budoucnost jsou nejen v Česku mimořádně špatné, dokonce horší než na dně krize roku 2009. Další zkouška po koronaviru SARS-CoV-2 se jmenuje recese.