My nežijeme v temných časech, o nichž psal Bertolt Brecht ve své básni Budoucím z třicátých let 20. století. My žijeme v časech nihilistických. Hovoří o tom třeba jedna z nejvýraznějších politoložek současnosti, Američanka Wendy Brownová v knize Nihilistické časy (2023). Nihilismus považuje za dobu, která pozbyla základní orientaci ve věcech dobra a smyslu.
V Británii tradice velí, že jména ministrů se nezveřejňují před oficiálním jmenováním. Když premiér Rishi Sunak vyhodil ministryni vnitra Suellu Bravermanovou a na její místo přesunul ministra zahraničí Jamese Cleverlyho, novináři nedočkaví nového šéfa diplomacie sledovali Downing Street, aby ihned věděli, kdo se dostavil k předsedovi vlády pro nominaci. A byli nesmírně překvapení. Obzvlášť vtipný je komentář televize Sky News. „Auto přijíždí do Downing Street, nejsem si jista, kdo by to mohl být...,“ popisuje reportérka dění na ulici. „Ochranka otvírá dveře pro... Davida Camerona!?“ vykřikne překvapením.
Od loňského listopadu, kdy organizace OpenAI vypustila na veřejnost chatbot ChatGPT, vlna toho největšího zájmu pominula. Až teď přišla umělá inteligence s novým kusem, jaký nikdo nečekal – s nebývalým korporátním dramatem. V několika měsících po spuštění prvního chatbotu jako by pro laiky ohledně potenciálu i nebezpečí této nové technologie bylo prozatím řečeno vše. Navzdory různým varovným otevřeným dopisům se už žádné zpřítomnění existenciální hrozby umělé inteligence nekonalo.
Řeklo by se, že Elona Muska jen tak něco nezasáhne. Nejbohatší člověk planety zřejmě může subvencovat i Twitter, který si pořídil loni v říjnu za 44 miliard dolarů, prý aby na dobytém území znovunastolil svobodu. Takže když se velké americké firmy jako Warner Bros., Disney, Apple, Coca-Cola a další rozhodnou nezadávat na síti X, jak se dnes Twitter jmenuje, inzerci, může ho to nechat v klidu. Anebo ne a Musk je zranitelnější, než by se zdálo. Čelí totiž nejen bojkotu několika zadavatelů reklamy, jdou po něm i Evropská komise a doma v Americe vláda prezidenta Joea Bidena.
Státní rozpočet je ve špatné kondici a vláda hasí problémy na všech stranách. Radikální protest lékařů doplnil nevídaný odpor ze strany škol a odborů. A tradičně jde všem jen o dobro dětí a kvalitu výuky. Jak se v tom vyznat? Ač se debata nově rámuje obraty o žácích, studentech a kvalitě vzdělávání, ve skutečnosti jde stále o peníze. Obě strany se shodnou na tom, že systémově regionální školství funguje po mnoha stránkách zásadně špatně. A už roky to ani není žádné tajemství. Zatímco zástupci škol nyní bojují za „udržení“ směru skrze navýšení rozpočtu školství, ministerstvo si našlo svou verzi příběhu, kterým se snaží škrty zdůvodnit
„Hospodin řekl Samuelovi: Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval.“ Tak ve Starém zákoně (1S 16,1) Bůh informuje proroka Samuela, že první král Izraele Saul přišel o jeho přízeň. V moderním Izraeli se nyní situace opakuje. Premiér Benjamin Netanjahu, přezdívaný díky své dominanci v izraelské politice „král Bibi“, je na odchodu. Jestli přišel o přízeň boží, můžeme jen spekulovat, ale z průzkumů vyplývá, že rozhodně přišel o přízeň voličů.
Sedmačtyřicetiletá Vanda Jandová bydlící v Mělníku se stará o devítiměsíčního chlapce, kterého zanedlouho bude muset předat další rodině. Je zvyklá. „My si ho brali už s tím, že dítě není naše, jsme teta a strejda, jen loď převážející to dítě z jednoho břehu na druhý,“ vysvětluje Vanda, už čtyři roky evidovaná v registru přechodných pěstounů. Rodin vykonávajících pěstounskou péči na přechodnou dobu je v ČR nyní zhruba 600.
Zatímco nad širokou hladinou Mexického zálivu se pomalu vynořoval sluneční kotouč, napětí v sále plném inženýrů se dalo krájet. Byla sobota 18. listopadu a kromě zaměstnanců společnosti SpaceX přihlíželo dění na základně Starbase v americkém Texasu i několik milionů lidí z celého světa. Na rampu nacházející se těsně u mořského pobřeží mířila nejen oficiální firemní kamera SpaceX, ale i několik kamer patřících nadšeným amatérům.
Svědomitý uživatel internetu tam může získat víc než dostatečnou zásobu životních pravd na jednu větu, nejrůznějších – skutečných i fiktivních – citátů skutečných i fiktivních velikánů, neotřesitelných truismů, nad nimiž je možno podumat, pogratulovat si k tomu a poslat je dál. Jednu z těch sentencí, na něž jsem narazil na informační dálnici, jsem si ale skutečně oblíbil. Pochází z Antimemoárů Andrého Malrauxe, francouzského spisovatele, dobrodruha, vojáka a později i politika (byl gaullistickým ministrem kultury). V úvodu své autobiografie Malraux vzpomíná na setkání s venkovským katolickým knězem, který vydával certifikáty o křtu francouzským Židům a později se stal kaplanem partyzánů v pohoří Vercors.
Snídaně s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou, kde jeho úřad představuje výhled české ekonomiky do příštích dvou let. Reportér České televize se ptá na vysvětlení velmi vysokého růstu daní z příjmů firem. Za prvních deset měsíců letošního roku se na nich vybralo o 47,4 miliardy korun víc než před rokem. Vzestup o 39 procent. Tak prudce neroste příjem z žádné jiné daně. Jen pro srovnání: výběr DPH stoupá proti předchozímu roku jen o tři procenta. U sociálního pojištění, což je vůbec největší příjem státního rozpočtu, je inkaso vyšší o 8 procent. U daně z příjmů fyzických osob o 22 procent.
V tomto politicko-občanském nekrologu si nejprve připomeňme, kým vším Karel Schwarzenberg nebyl. Nebyl politickým myslitelem, je otázka, zda bychom ho vůbec měli řadit mezi intelektuály. Nezůstaly po něm žádné vlastní rukou psané texty s nějakým obecným přesahem. Nebyl ani žádným architektem novodobého českého státu, jakkoli i to teď zaznělo. Konečně když se později stal politikem, nebyl stranickým manažerem a vůdcem, byť jednu stranu založil. A přece je zřejmé, že s Karlem Schwarzenbergem 12. listopadu odešla jedna ze zásadních postav polistopadové doby.
Anglická spisovatelka Rebecca Westová (1892–1983) u nás není známa a ani doma není dnes vzpomínána příliš často. Ale za svého dlouhého života to byla velmi úspěšná žena v centru literárního dění. Její knihy jí vynášely značné příjmy, přispívala do prestižních časopisů v Británii i v USA a byla deset let milenkou H. G. Wellse.
Vody sociální sítě TikTok vydaly virální video, které obletělo světová média: Američanka Brielle (21) na něm za usedavého pláče popisuje, kterak nezvládá osmihodinový pracovní den. V zaměstnání tráví osm hodin, hodinu a půl trvá cesta do práce, v dopravních prostředcích denně stráví tři hodiny. Když večer dorazí, má sílu jen na sprchu, jídlo, spánek. „Jak mám mít přátele, jak si najít partnera, když je můj život jen únava a stres?“ naříká.
Arabská ulice je termín dobře známý geopolitickým myslitelům. Označuje projevy veřejného mínění na Blízkém východě. Upozorňuje se tak na skutečnost, že tamější vlády, i když z velké části autokratické, jsou nuceny brát zřetel na názory svých občanů. Ti sice neprojevují svoji vůli ve volbách, ale občasnými protesty a nepokoji, kterým autokrati pak musejí vyhovět, aby si udrželi moc. Letošní novinkou je, že síla arabské ulice dorazila i do Evropy. Města s velkou muslimskou menšinou, jako je Berlín, Paříž nebo Londýn, zažila velké demonstrace proti izraelským operacím v Pásmu Gazy, které jsou odpovědí na teroristické řádění Hamásu.
Čtyřiatřicetiletá violoncellistka Terezie Kovalová z Prahy si svoje úzkosti a deprese léčí pomocí psychedelických látek pod dohledem terapeuta v jednom terapeutickém centru zcela legálně. V „rauši“ prožívá svůj vnitřní boj. A pomáhá jí to. Už několik let trvá tzv. psychedelická renesance. „Klasická psychedelika se nezastavitelně blíží do klinické praxe a především mají potenciál změnit psychiatrii a psychologii jako obory,“ píše Vojtěch Cink v knize Psychedelika a psychonautika. Zatím se používá ketamin. Ten byl objeven v 60. letech a nejdřív se používal jako anestetikum, při tomto užití překvapil lékaře jeho antidepresivní účinek.
Jsme zemí, která se proti časům před covidovou pandemií roku 2020 zvedla nejméně z celé EU. Teprve v posledním čtvrtletí se ekonomice podařilo dosáhnout úrovně té doby. Jako úplně poslední z celé EU. Všichni se zvedli a vrátili na původní úroveň před námi. Ti výrazně bohatší i ti výrazně chudší. Prožíváme největší pád životní úrovně ze všech zemí Unie. Stále máme jednu z největších inflací. Nic z toho se nám nepřihodilo jen složitými vnějšími okolnostmi jako deglobalizace, válka na Ukrajině, energetická krize nebo evropský Green New Deal. Všechny ty složité vnější podmínky zasahují všechny evropské země.
Když 7. října barbarské hordy Hamásu vpadly do izraelských vesnic a brutálně zavraždily na 1400 lidí, očekávala se rychlá a zničující reakce Jeruzaléma. I když letecké bombardování začalo v podstatě okamžitě, k minulému čtvrtku Izraelci hlásili na 7000 úderů, na pozemní operaci se do jisté míry stále čeká. V pátek Izraelci sice oznámili jejich rozšíření, stále zřejmě nejde o plnohodnotnou invazi. Té se ze dne na den nejspíš ani nedočkáme. Izraelské obranné síly postupně navyšují počet průniků do Gazy a počet vojáků tam operujících. Za pár dnů či týdnů tam již může působit velká část izraelské armády.
Výmluvnější ilustraci paradoxní povahy soudobého „diskurzu“ aby jeden pohledal. V sobotu odpoledne jsem zabloudil na homepage BBC; většina zpráv se týkala bojů na Blízkém východě a různých reakcí na ně. Relativně vysoko se ale dostal i text o známé herečce Emily Bluntové. Ukázalo se totiž, že v roce 2012, tedy před jedenácti lety, v talkshow Jonathana Rosse vyprávěla o tom, jak ji v Americe v restauraci řetězce Chili’s obsluhovala „obrovitá“ (enormous) servírka.
Upoutáni válkou na Ukrajině a v posledních týdnech také v Izraeli neměli bychom přehlížet, že nejde o jediné konflikty současné Evropy: neustále totiž doutná také západní Balkán – jednak Bosna, jednak Kosovo. To na sebe ostatně v uplynulých týdnech upozornilo právě kvůli bitce: po přestřelce a explozích na severu země 24. září, při nichž byli v obci Bajnska napadeni „zelenými mužíčky“ – neboli po vzoru ruské akce na Krymu nejasně uniformovanými útočníky v autech bez poznávacích značek – tři kosovští policisté. Jeden z nich při útoku zemřel.
„Postarejte se o živé,“ volali policisté na záchranáře. Zvláštní, že by zrovna na toto mělo být zapotřebí upozorňovat. Tu noc možná ano. Byl pátek třináctého roku 2015 a i zkušení záchranáři stanuli u vchodu do pařížského klubu Bataclan jako zkoprnělí. Uviděli masu bezvládných, zakrvácených, roztrhaných těl, v nichž vibrovaly telefony. Blízcí již nejspíš slyšeli o výbuších a chtěli se ujistit, že je vše v pořádku.
Britský návrh zákona jménem Online Safety Bill postupuje vpřed tempem odhodlaného šneka. Od doby, kdy se první text návrhu dostal na veřejnost, se v Downing Street vystřídali čtyři premiéři a v britské vládě pět ministrů pro digitální záležitosti. Návrh zákona, který se zaštiťuje ochranou dětí na internetu a jehož cílem má být učinit z Velké Británie „nejbezpečnější on-line zemi vůbec“, se však za tu dobu pozměnil jen málo, a to i přes vytrvalý odpor technologických firem. Nejkontroverznější jsou paragrafy, které by fakticky znamenaly nucené prolomení šifrovací ochrany zpráv.
Makáme a chudneme. Titulek srpnového vydání Týdeníku Echo popisoval, jak jsme se ocitli v jedné z nejhorších pastí. Ve stavu, kdy se v zemi prudce zdražuje, ale ekonomika zároveň padá. Stejně jako životní úroveň. Říká se tomu stagflace. Je to jeden z nejnebezpečnějších stavů. Opak prosperity. Do nebezpečné triády patří vedle prudkého růstu cen a pádu ekonomiky ještě vysoká nezaměstnanost. Tu naštěstí nemáme. Naopak je tady v práci rekordní počet lidí v historii. A firmy si přitom stále stěžují, že jim lidé chybějí. Stagflace zpravidla přichází po nějakých šocích. Tím tady mohla být energetická krize s prudkým vzestupem cen.
V poslední době se v Česku rozšířil žánr obdivování Polska. Poláci stavějí dálnice jako diví, zatímco my stagnujeme. Varšava dynamicky vzkvétá. Polská armáda zbrojí a rychle se stává nejsilnější v regionu. V jedné oblasti však stále Poláky překonáváme. Jejich organizace voleb za tou českou pokulhává. Přestože se volební místnosti uzavíraly v devět večer, v některých okrscích se volilo až do tří ráno, jelikož před nimi stály dlouhé fronty. Taktéž Poláci nepočítají nejrychleji. Zatímco v Česku je tak čtyři hodiny po uzavření místností jasno, polské finální výsledky byly až v úterý ráno. Trend ale byl jasný od uzavření volebních místností a vydání exit pollu.
V neděli 15. října se polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwość neboli PiS) pokusí o něco, co se zatím žádné straně od pádu komunismu nepodařilo. Totiž potřetí za sebou vyhrát volby a sestavit novou vládu. Předvídat, zda se to podaří, by bylo bláhové. Šanci dostat se do Sejmu má pět uskupení. Pravidla pro vstup do polské dolní komory jsou podobná jako v České republice. Strany potřebují dostat přes 5 % hlasů, v případě volebních koalic 8 %. Všechna uskupení jsou koalice, platí pro ně tudíž větší číslo. Jisté místo v novém parlamentu mají pouze dvě koalice.
Občas se hovoří o třetí sexuální revoluci. První se odehrála na přelomu 19. a 20. století, kdy viktoriánská morálka ztratila na přitažlivosti. Druhá udeřila v šedesátých letech, třetí probíhá od devadesátých let. Zatímco v šedesátých letech byla sexualita oslavována jako projev svobody, dnes na ni padlo podezření. Stále častěji v ní spatřujeme příležitost pro zneužití, ne-li zločin. Navíc se stává spíš předmětem myšlení a bouřlivých debat než jednání.
Podobně jako mnoho a mnoho dalších lidí jsem prožil větší část víkendu u monitoru ve snaze udělat si co nejpřesnější obraz toho, co se v Izraeli děje. Nejvíc času jsem trávil na Twitteru, dnes X. Je to dost hrozná končina virtuálního světa, ideální pro uživatele, který z nějakých důvodů potřebuje ztratit víru v lidstvo a potřebuje to rychle. Ve chvílích, kdy se rozběhnou dějiny, je ale v něčem spolehlivější než velké zpravodajské organizace.
Už v této chvíli je zřejmé, že bojovníci Hamásu, kteří v sobotu zaútočili na Izrael, zabili největší počet Židů za jediný den od holocaustu. Jejich vraždění taky představuje největší selhání izraelského bezpečnostního establishmentu od války na Jom kipur v roce 1973. V době naší pondělní uzávěrky nebylo jasné, jestli se k vpádu Hamásu z jihu nepřipojí Hizballáh ze severu. Tato pohroma má příčiny vnější, v mezinárodním dění, a příčiny vnitřní, v samotném Izraeli. Začněme těmi vnitřními.
„Jo, malé pivovary, to je teď módní trend a výmysl poslední doby!“ Slyšet takovou větu při debatách u hospodského stolu nad plnými půllitry není nic výjimečného. Není potřeba hned karatelsky zvedat prst a začít poučovat, že tak to rozhodně není. Na té větě polovina pravdy je, minipivovary jsou teď skutečně v kurzu a jejich počet v Česku už dávno přesáhl čtyři stovky. Ale žádná novinka to není. Nejstarší český malý pivovar, tedy podle současných definic takový, který má roční výstav menší než deset tisíc hektolitrů, začal vařit pivo před víc než pěti sty lety a dodnes s tím nepřestal. Je v pražské Křemencové ulici, patří k němu i hostinec a kabaret a jmenuje se U Fleků.
„Zvládneme to,“ prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová během vrcholící migrační krize v září 2015. Věta se stala symbolem německé – a tím pádem i evropské – politiky de facto otevřených hranic. Byl to signál do celého světa, že o toho, kdo dorazí do Evropy, bude postaráno. Výsledkem bylo, že jen do Německa dorazilo přes 1,4 milionu lidí. Ne všichni s Merkelovou souhlasili. Státy na balkánské cestě začaly ve velkém budovat hraniční ploty, aby přílivu migrantů zabránily. Nakonec EU v březnu 2016 vyjednala dohodu s tureckým prezidentem Erdoğanem, slíbila mu platit za zadržování migrantů.
„U Stounů stály ženy trpělivě ve frontě před hotelovými pokoji hudebníků, dokud se nedostaly dovnitř. Jen si to představte: Stály ve frontě! Něco podobného už v dnešní době není možné. Ani technicky. Teď musíte zasunout kartu od svého pokoje do štěrbiny ve výtahu. Jinak se nikam nedostanete. Jak se mají ty ženy dostat do patra? Kolikrát jsem rád, že se sám dostanu do pokoje,“ poznamenává klávesista skupiny Rammstein Christian Lorenz v knize Svět dnes slaví narozeniny (2017). Jak se říká, tohle vyjádření nezestárlo dobře.
