„Kdyby tu knihu napsal bílý člověk, byl by považován za rasistu,“ píše John McWhorter, americký – a jak sám zdůrazňuje, černý – lingvista ve své knize Woke Racism (2021). Odmítá v ní antirasismus, který považuje za náboženský a který opanoval veřejnou debatu i instituce Spojených států. Podle tohoto klíče existuje strukturální rasismus, jehož jsou účastni všichni bílí, často i nevědomě. Celá společnost se má zreformovat tak, aby lidé jiné než bílé barvy pleti dosahovali srovnatelných úspěchů jako bílí.

Autor, mimo jiné akademik na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a komentátor při New York Times, toto odmítá a tím vystupuje proti akademickému mainstreamu i některým zástupcům vlastní skupiny. Antirasistickou ideologii chce přitom napadnout především proto, že ji považuje pro černé lidi za poškozující. Odpověď „rasismus“ na nejrozmanitější otázky bývá často zavádějící a ledaskdy vůči bílým nespravedlivá.

Lingvista ilustruje na případu svých dcer, že jde navíc o ideologii popírající humanismus. Prý mu krvácí srdce, když si uvědomí, že jeho děti navštěvují instituce, v nichž se na ně pohlíží ne jako na dívky s jedinečným příběhem, ale jako na černé žačky, kterým je odmala vnucován příběh násilí a znevýhodnění. McWhorter nezpochybňuje, že černí lidé trpěli, ale nechce, aby si jeho dcery postavily svou identitu na křivdě, která se stala na předcích, nebo vinily za své případné neúspěchy lidi, kteří s rasismem nemají nic společného.

Autorova argumentace se netýká jen amerického antirasismu. Na pozadí McWhorterovy knihy lze ukázat, že v tom, co označuje jako antirasismus, se zračí pojmové struktury přítomné v hnutí LGBT nebo v některých proudech feminismu. Boj proti stereotypizaci žen, sexuálních menšin nebo černého obyvatelstva ústí v novou škálu předsudků. Člověk není schopen bez stereotypů existovat. Problém je, že se s novými stereotypy zachází jako se svátostí, kterou je neradno kritizovat.

To vede přinejmenším ke dvěma obtížím. K menšinám přistupujeme zaprvé jako k monolitům. Při volbách, naposledy těch prezidentských v USA, se leckdy ukáže, co je zjevné: menšiny jsou pestré a jejich zástupci často nechtějí to, o čem si leckdo myslí, že je pro ně nejlepší. Zadruhé hrozí stigmatizace. Neustále se omílají zvláštní rysy a potřeby příslušníků menšin, což je ze společnosti vyděluje a vytváří dojem, že jsou bytostně odlišní, „jiní“. Aktivismus se tím snadno ocitá v pozici mařící zájmy samotných menšin.

Patriarchát ožívá

V poválečném období se ve filozofii dostává na výsluní postava „druhého“. V klasické podobě ji vykresluje Emmanuel Lévinas, který byl během druhé světové války odvlečen do zajateckého tábora. V jeho díle je tento druhý často bezmocný a zranitelný člověk. Nahota jeho tváře nás upomíná na nejzákladnější přikázání Nezabiješ. Volá nás k odpovědnosti vůči vdovám, sirotkům, cizincům. Tito méně mocní, ne-li bezmocní, stojí paradoxně nad námi.

Obdobný pojem se objevuje nejen ve filozofii. Simone de Beauvoirová napsala v roce 1949 knihu Druhé pohlaví, v níž argumentuje i sociologicky. Muž je normou, žena tou druhou. „Dodnes žije žena v mužském světě, výchovou a společenským prostředím si osvojuje mužské hodnoty a podléhá mýtům, které muži vytvořili, aby vyjádřili své životní naděje a úzkosti,“ píše Jan Patočka v doslovu českého vydání. De Beauvoirová o tomto světě něco věděla: Přístup na nejprestižnější instituci, École normale supérieure, byl v době, kdy ona začala studovat, vyhrazen mužům.

Zmíněný pojem skýtá nebezpečí, pakliže se ideologizuje. Právě to se stalo v mnohých proudech sociální filozofie, které jsou vlivné i v klíčových institucích. Trvání na tom, že někdo stojí na pozici druhého, může předsudky cementovat a druhý je pak za bezmocného vydáván, třeba i proti své vůli. Ilustrovat to lze na slově patriarchát, což je doslova vláda otců. Užívalo se především pro antické společnosti, kde veškerá rozhodující moc, na veřejnosti i v domácnosti, byla v rukou mužů. Od sedmdesátých let 20. století však totéž slovo zažívá boom. Kolem roku 2010 se podle analýz frekvence užití dostává na dosavadní vrchol.

Jinými slovy, populární se stává v době, kdy na Západě žádné patriarcháty nejsou. Slovo nyní získává nový obsah. Neodkazuje ke společnosti, v níž ženy z právního hlediska nemají podíl na moci, ale k často implicitním strukturám, které vládnou myšlení a společnosti. Zdrojem koncepce „nového“ patriarchátu bývají akademické a vzdělávací instituce. Přitom právě zde se věci daly do pohybu: mladé ženy početně převyšují muže a ženy samozřejmě dosahují nejvyšších akademických hodností a rovněž se ocitají ve vedení těchto institucí.

V situaci, kdy ženy mají rovná práva, by tedy bylo dobré dodat argumenty pro natolik silné tvrzení, že žijeme v patriarchátu. Jak četné studie ukázaly, okolnost, že v řídících funkcích je dosud méně žen než mužů, nemusí být dána jen faktem, že jsou ženy diskriminovány. Důvodem může být rovněž to, že samy do řídících funkcí nechtějí, anebo možná i chtějí, avšak něco jiného chtějí ještě víc. Systematicky se těmto otázkám věnuje německý sociolog Martin Schröder, který ve svých publikacích analyzuje data ze zemí EU. Neznamená to, že některé skupiny žen nemohou zažívat znevýhodnění. Jen je otázka, jak správné je pro znevýhodnění některých žen užívat slovo jako patriarchát.

Větší obtíž než bojovné šermování patriarchátem tkví v tom, že omíláním ideologického zkreslení z lidí ty „druhé“ vytváříme. Nahodilá vlastnost, jako je barva kůže nebo pohlaví, se prohlašuje za něco, co bezmála řídí lidský osud. Což může vést k tomu, že diskriminace se v biografiích přeceňuje a lidé se pak podle toho začnou chovat. Ostatně proto má McWhorter tyto ideologie za antihumanistické. Popírají západní osvícenství, které nás učí, že v druhém člověku máme vidět právě to, kým je: jedinečným člověkem.

Tři opatření

Inspirativní je i to, že McWhorter hovoří o antidiskriminační ideologii jako o novém typu náboženství. V odkouzleném světě nabízí smysl a komunitu. Náboženský zápal se projevuje tváří v tvář kritikům: Kdo zpochybňuje byť jen některé argumenty spjaté s tezí o strukturálním znevýhodnění, toho je třeba ze slušné společnosti více či méně něžně vyloučit. Přinejmenším se sahá k obratům typu „kontroverzní“ nebo „problematický“.

Když se přeptáme, co zakládá tuto „problematičnost“, obyčejně se jasné odpovědi nedočkáme. Jak ostatně ukazuje McWhorter, sama antirasistická ideologie stojí na protichůdných tvrzeních. Jeden z bodů antidiskriminačního katechismu třeba zní, že černý člověk nesmí být viněn z něčeho, co spáchal jiný černý člověk, ale všichni běloši musejí uznat svůj podíl na problematičnosti i svých předků. V jistých situacích se hodnocení však prohodí: když selže černoch, může za to rasistická struktura; když běloch, může za to jen bílý člověk sám.

McWhorter ideologům přiznává, že to myslí dobře. Nejde jim o peníze, ale o smysl, který našli v pomáhání. Ale jejich kroky stojí na pokřiveném příběhu, který podává jen výsek skutečnosti. Člověk nemusí být čtenář Nietzscheho, aby věděl, že v individuální rovině je schopnost pomoci jedna z nejobtížnějších disciplín. Jak pomoci, aniž člověk druhého oslabí a uvězní v pocitu bezmoci? Jak jej příliš nezavázat? Ne nadarmo říká Nietzsche, že schopnost druhému něco dát, aniž darující obdarovaného přitom obere, je nejvyšší ctností. Už v individuální rovině je to mistrovský úkol. Co teprve když chceme pomáhat na úrovni celé společnosti?

Obtížnost nemůže být argumentem proti pomoci, avšak je argumentem pro lepší myšlení. Co se týče pomoci, nabízí McWhorter do debaty tři konkrétní opatření. Zaprvé: skončit s válkou proti drogám a drogy legalizovat. Nebude vznikat černý trh, do kterého se zapojují menšiny. Zadruhé: klást větší důraz na kvalitní výuku psaní a čtení. Zatřetí: obnovit úctu k řemeslům.

Důraz na druhého ztratil v současné řeči svůj původní smysl. Pro Lévinase je druhý ve své podstatě neredukovatelný a nepředvídatelný, čímž je antitezí vůči ledačemu, co dnes o menšinách slýcháme a co můžeme nazvat sociálním determinismem. Jednotlivci jsou z deterministického hlediska vydáni silám, vůči nimž jsou bezbranní, a stávají se tím objekty péče.

V nadsázce řečeno, druhý byl prokouknut – a každý, kdo je takto nasvícen, přichází o část svého sebeurčení. I tuto původní nejasnost v nás, která se ostatním může jevit jako temnota, chtěl Lévinas, nepřítel všech totalizujících hledisek, uchovat. Smysl pro nezbadatelnost je hrází proti tomu, aby mi někdo říkal, kýmže jsem. Lévinas byl navíc inkluzivní. Druhým nakonec není jen znevýhodněný, ale zkrátka každý člověk, včetně toho mocného.

Je třeba se vrátit i k tomuto hledisku a neuzavírat sebe ani druhé do jediného velkoformátového příběhu bezpráví. Ten často vyprávějí lidé, kteří z pozice akademických institucí a médií mají dojem, že moci nastavují zrcadlo. Ale co je to za patriarchát, v němž jsou ženy svobodné? A co za rasistické společnosti, které rasismus považují za stěžejní problém? Není vyloučeno, že i tyto příběhy o znevýhodnění představují mocenský nátlak.