„Za pár roků je Německo v pr...“ A dále: „Jejich vláda nemá šajn. Nejvyšší čas pro nové volby,“ poznamenal ředitel letecké společnosti Ryanair Michael O’Leary. Ty se po rozpadu vlády budou konat v únoru. O’Leary reagoval na zvyšování poplatků za kontrolu na letišti (od časů korony stoupl v Německu o 118 procent) a hlavně na leteckou daň. Elon Musk nedávno z Ameriky přidal soud o německé vládě a jejím kancléři Scholzovi: „Olaf je cvok,“ napsal na Twitteru pod zprávou o rozpadu vládní koalice v Berlíně zvané semafor (rudí neboli sociální demokracie, SPD, zelení neboli Zelení, žlutí neboli liberální FDP). Pozorujeme obecně, že s množícími se zprávami o úpadku v Německu stoupá ochota kritizovat jeho vládní personál.

Úpadek se zatím tak úplně nepromítá do HDP, Německo by letos mělo mít chudokrevný růst 0,2 procenta HDP, což je oproti loňskému –0,3 procenta zlepšení. Ale marodí jeho pilíře, na prvním místě průmysl. Ocelárny Thyssenkrupp propustí asi 40 procent neboli 11 tisíc zaměstnanců, Volkswagen poprvé ve své historii uvažuje o zavírání provozů přímo v Německu (až tří továren z devíti), koncern Bosch propustí v Německu 3800 pracovníků, podobně výrobce pneumatik Continental…

Před dvěma týdny v listu Frankfurter Allgemeine Zeitung proslulý ekonom Hans-Werner Sinn shrnul situaci v textu nazvaném My, řidiči v protisměru. Sinn jako východisko volí rok 2018. Od toho roku spadla u našich sousedů produkce v automobilovém průmyslu o 17 procent, jen o málo méně i v chemickém, elektrotechnickém nebo farmaceutickém průmyslu. Celkově se průmyslová výroba v Německu propadla o 13 procent. Sinn tu krizi nevykládá monokauzálně, zmínil válku na Ukrajině (která pro střední Evropu znamená odstřižení od levnějších ruských surovin), demografický útlum, úpadek základního školství a břemeno sociálního státu, který mají Němci obzvlášť rozvinutý. Ale, a tady je Sinn rezolutní, na odumírání průmyslu se nejvíc podílí energetická a v ní obzvlášť klimatická politika. My doplníme, že tu má Německo téměř v každém ohledu ještě o krok radikálnější, než jakou svým členským státům předpisuje Evropská unie.

Němce – odtud název Sinnova článku – nikdo ve světě nenásledoval, když před deseti lety zaveleli k odchodu od jádra. Nikde jinde nemají tak přísný zákon o energetické hospodárnosti jako v Německu, které se zákonem zavazuje redukovat spotřebu veškeré energie z roku 2008 do roku 2045 o 45 procent. K témuž roku chce tato ambiciózní země dosáhnout klimatické neutrality, jako správný klimatický pionýr znovu o pět roků dřív, než k bezuhlíkové ekonomice dojde EU.

Zeď

Přes dramatický úpadek průmyslu se karavana „velká transformace“ zatím sune dál. Vláda nevidí důvod pro změnu. A tak se například od 1. ledna zvyšuje daň z CO₂ (ze 45 eur za tunu na 55), prostě proto, že takový je plán. Benzin se tím zdraží o tři centy. Řeklo by se: tři centy, jenže od roku 2021, kdy byla tato daň jednostranně zavedena, bude litr benzinu vinou této daně dražší o 16 centů, což dělá deset procent ceny.

Stejně tak už od Nového roku, a tentokrát celoevropsky, vstupují v platnost přísnější limity průměrných emisí CO₂ na  flotilu aut prodanou jedním výrobcem. Přitom už ty stávající vedly k výsledkům, jimiž článek začínáme. V Evropském parlamentu čeští poslanci Alexandr Vondra a Ondřej Krutílek sepsali výzvu, aby se nový režim a s ním i ještě drastičtější pokuty pro automobilky odsunuly. Výzvu jim v 720členném tělese podepsalo několik desítek kolegů. Podobná iniciativa vzniká i mezi europoslanci německé Křesťanskodemokratické unie (CDU). Ale právě CDU, z níž skoro určitě vzejde za čtvrt roku nový německý kancléř, teď ohromně záleželo na tom, aby byla zvolena druhá Evropská komise tak, jak si ji sestavila jejich prominentní členka Ursula von der Leyenová. A Komise prošla, aniž slíbila třeba odvolání zákazu spalovacích motorů, natož zvrat v klimatické politice.

Tím příštím kancléřem Německa bude patrně Friedrich Merz. Slibovat si od něho zásadní změnu kurzu energetické politiky či přehodnocení Green Dealu by bylo nereálné. Merz se tu a tam vzmůže na částečné reptání. Před měsícem v televizní diskusi sáhl na posvátný předmět Zelených, větrníky. Dovolil si říct, že díky jiným zdrojům energie, jako je jádro nebo jaderná fúze, snad bude možné větrníky zase strhnout, protože „jsou ošklivé“.

Zásadní ale je, že tento údajně pravicový lídr nijak nezpochybňuje radikální cíle Zelených a bývalé kancléřky Angely Merkelové. Ta ostatně byla předsedkyní téže strany jako on. Letos v říjnu označil Merz dosavadní klimatickou politiku za „nezvratnou“. Mluvčí Unie pro klima Andreas Jung to ještě rozvedl: „Ke klimatickým cílům se hlásíme, to je něco konzervativního. Jen na rozdíl od Zelených do pojmu udržitelnost řadíme i sociální únosnost a jde nám i o to, aby se to dalo zaplatit.“ Počátkem listopadu poslanecký klub CDU/CSU vydal podrobné stanovisko k energetické politice, jehož leitmotivem je odchod od subvencí OZE, ale o to větší důraz na systém povolenek (ETS) a ještě vyšší zdanění fosilních zdrojů.

Autorovi článku se zhruba před rokem dušoval blízký Merzův spolupracovník Andreas Rödder, tehdy pověřený koordinací nového programu CDU, že předseda netiká zeleně, ale zatím musí brát ohledy na merkelovskou většinu ve stranických grémiích, dokud se kádry nevymění podle jeho gusta. Několik měsíců nato byl vyměněn Rödder.

Kromě zeleného proudu ve vlastní straně si Merz pěstuje Stranu zelených jako koaliční možnost. Ačkoli interní hlasy z CDU tvrdí, že o něco pravděpodobnější se dnes jeví velká koalice se slabší SPD.

Obě varianty by byly potvrzením bonmotu z pera komentátora Rolanda Tichého: „Nejen vláda ztratila většinu – ona taky vůdci opozice vzala většinu jeho.“ Tichy tu naráží na koncept tzv. protipožární zdi (Brandmauer), jíž dosavadní strany obestavěly pravicovou Alternativu pro Německo (AfD). Křesťanští demokraté plus AfD, to by byla přirozená merzovská většina, ale předseda sám přistoupil na propagandu, že s AfD hrozí recidiva nacismu. A takovou optikou se i Zelení jeví jako menší zlo. Přitom ještě poměrně nedávné výroky Merze i předsedy CSU, Merzova občasného rivala Markuse Södera, dávaly vzniknout dojmu, že konzervativní tábor se vrací ke svému starému východisku, že se Zelenými se vládnout nesmí. Mezitím vyšlo najevo, že Merz se neveřejně, zato pravidelně schází s lídrem Zelených, dnes vicekancléřem pro hospodářství a klima Robertem Habeckem.
Nechat si vnutit požární zeď, která od sebe odděluje dvě poloviny konzervativního elektorátu, je od Merze projevem strategické slabosti až bázlivosti. Jako příklad z toho plynoucí impotence pravice může posloužit právě spor o automobily. Když se před šesti lety rozjela kampaň za zákaz vjezdu trochu starších aut do centra různých měst, měla kampaň nevládek a Zelených v parlamentu jediného kvalifikovaného oponenta. Byl jím poslanec AfD Dirk Spaniel, dřív vývojový inženýr ve firmě DaimlerChrysler. Nikdo z nezelených etablovaných stran jeho osamocený boj v parlamentu nepodpořil. Tento absurdní přístup – „Neudělám dobrou věc, co kdybych měl náhodou stejný názor jako ti špatní?“ – vrcholí teď: nedávno stáhla CDU z programu parlamentní schůze svou výzvu ke zrušení zákazu spalovacích motorů, protože by pro něj hlasovala Alternativa.

Na druhou stranu Merz varuje před pokusy AfD zakázat, připravit ji tak o státní příspěvek a zabavit jí majetek. Návrh podání k Ústavnímu soudu předložil v parlamentu Merzův poslanec Marco Wanderwitz, nicméně ze 113 poslanců, kteří mu návrh podepsali, jich z Unie bylo „jen“ sedm.

AfD svých zhruba dvacet procent ve volbách získá a nic se tím nezmění. Jediná oblast, kde se dnes Merz konkurenci zprava snaží vzít vítr z plachet, je masové přistěhovalectví. Tady by zřejmě trochu přitvrdil, což se nelíbí ani Merkelové, která se v této věci od své strany distancuje, ani Zeleným. Avšak Zelení mají s Merzem jinou styčnou plochu.

Válka

Tou je válka na Ukrajině, kde se Merz profiluje jako überjestřáb. Slíbil dát hned po volbách Rusku ultimátum, že když nepřestane útočit na civilní infrastrukturu, dodá on Ukrajině rakety s plochou dráhou letu Taurus. Na rozdíl od amerických a britských raket, s nimiž má Ukrajina ostřelování ruského vnitrozemí povoleno už nyní, by Taurus uměl doletět až do Moskvy. Tím by sice Volodymyr Zelenskyj nezmenšil vojenskou sílu Ruska, ale třeba by se tak dala vyprovokovat mezinárodní válka, což je zřejmě Zelenského poslední záchrana. Zelení si pochvalují, že v tomto ohledu si s nikým nerozumějí tak jako s Merzem.

Tím se zas zvyšují šance pro už odepisovaného, naprosto matného kancléře Olafa Scholze. Tady se Scholz může profilovat jako ten rozumnější, kdo si nehraje s ohněm. Němci jsou většinově proti vojenským dodávkám Ukrajině; a při této příležitosti přijde na přetřes, že Merz byl a zřejmě pořád je mužem mnoha profesních zájmů. Do roku 2020 vedl dozorčí radu německé pobočky investičního fondu Blackrock. Ten má podíl ve firmě Rheinmetall, která vyrábí oblíbené tanky Leopard (záliba německých zbrojařů v kočkovitých šelmách bude asi věčná).

Každopádně dosud vysmívaný Scholz náhle v průzkumech typu Koho z navržených politiků byste chtěli za kancléře? poskočil z 15 na 22 procent. Merz osciluje kolem třiceti, přitom kampaň teprve začíná. Nakonec by tedy přehraná role jestřába Merzovi mohla uškodit, Scholzovi pomoci, a tak přece jen odvrátit koalici Merz–Habeck, koalici nejvíc jestřábskou a současně velmi zelenou.