Stanislav Komárek - Biolog, filozof a spisovatel

/

Články autora

Pohled do našich tváří

O letošních Dušičkách jsem se na Olšanských hřbitovech, kam chodím pravidelně na procházku, nějak bedlivěji díval do tváří spoluobčanů, kteří tam přicházeli na návštěvu k hrobům svých předků a blízkých. Vypadali dost neradostně, často šlo o lidi starší, ba už i hrobu blízké. Stáří je strastné, řekl před dávnými lety Buddha. Přimělo mě to pozorněji se dívat do obličejů také u lidí všech věkových kategorií na tramvajových zastávkách hlavního města. Pravda, ani tam není průřez všemi vrstvami populace úplně rovnoměrný, ale je přece jenom mnohem širší.

Vyblednutí

„Vládne čas, ne car,“ praví staré gruzínské přísloví. Je pozoruhodné sledovat, jak jsou dřívější činy, záslužné i ohavné, v průběhu času pomalu zaváty prachem zapomnění. Ač si při pohřbech i po velkých událostech vždy slavnostně slibujeme, že „nikdy nezapomeneme“, praxe za tím, co by duch snad chtěl, poněkud pokulhává. I právo ostatně zná instituci promlčení (ještě lépe zní německé Verjährung – od Jahr, rok, cosi jako převrstvení léty), byť vražda je zdánlivě pořád vraždou, i po pěti stech letech. Co se jen v historii na každém čtverečním metru země událo rekovných, ušlechtilých, strašlivých i odporných činů, počítáme-li jenom ty lidské, na které se vztahují naše etické představy (a co teprve těch udávených hrabošů a aktů obětavé hraboší mateřské lásky!).

Echo sází na člověka a svobodu

Od chvíle, kdy začalo Echo24 vycházet jako internetový a později i „papírový“ časopis, poutalo moji pozornost a byl jsem jeho pilným čtenářem, později i občasným přispěvatelem. Udržet v minoritním jazyce, kterým čeština nepochybně je, periodikum, které by si zachovávalo vysokou intelektuální úroveň spojenou s nepředpojatým pohledem na svět a nezapadlo postupně do bažin bulvarity, to je věru nadlidský úkol.

Podivné dědictví

Žijeme v době, kdy od revoluce v roce 1989 uplynulo třicet čtyři let a stává se už záležitostí pamětníků a oslav – sotva najdeme člověka pod pětačtyřicet, který by si ještě strukturu a fungování komunistického státu reflektovaně pamatoval, což je dál oslabováno i tím, že vyčerpaný a měknoucí komunistický režim už do světa dětí příliš intenzivně neinheroval. Všichni se k odkazu tehdejšího 17. listopadu obecně a Václava Havla jako člověka a myslitele speciálně dnes nadšeně hlásíme.

Svět patří nám, starcům!

Není jistě pochyb, že průměrná doba dožití se za poslední dekády velmi změnila a svět, počínaje západními zeměmi, stárne, včetně jeho vládnoucí vrstvy. U nás ve střední Evropě jako bychom v tomto činili určitou výjimku z pravidla v porovnání s jeho zbytkem. Dva nejmocnější muži Ameriky, kteří budou opět soutěžit o prezidentské křeslo, se blíží osmdesátce či ji už překročili. Je jistě zajímavá otázka, zda lidé, jejichž dětství spadá do čtyřicátých a mládí do padesátých let 20. století, mohou i s početným štábem správně porozumět dvacátým létům 21. století.

Matička ambivalence

Na to, jak důležitý fenomén označuje, je slovo „ambivalence“ (Ambivalenz) velmi mladé a knižní, vymyslel a zavedl je v roce 1910 úspěšný švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, Jungův učitel a autor řady klíčových psychiatrických pojmů, mimo jiné výrazu „schizofrenie“. Právě pro ni měl výskyt ambivalentních myšlenek, prohlášení i konání za typické. Etymologie slova je latinská z ambo – oba a valere – platiti; a v praxi znamená, že dotyčná osoba pociťuje k téže věci zároveň protichůdné city, řekněme, že někoho souběžně miluje i nenávidí a tím se dostává do vnitřního napětí a podivností v jednání.

Nenávidím, nenávidíš, nenávidíme...

Stačí si několikrát hlasitě přeříkat Havlovu maximu o tom, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, abychom pocítili, z jak vzdálené a jiné doby tento výrok pochází. Zajisté je láska nějakým způsobem v hloubce silnější a odolnější než nenávist a v posledku vždycky nějak pomalu přeroste všechny trosky vyprodukované nevolí jako mech či travnatý pokryv, ale je rovněž jasné, že jde o proces pomalý, asi tak ve stylu alpinského vrásnění. Potíž je ta, že oba členy polárního páru pocitů a konání lidi nějak těší, ať už všechny, nebo aspoň některé.

Odříkaného chleba největší krajíc

Slovo enantiodromie (řecky enantiodromia) bývá do češtiny překládáno jako protiběh a používá se v praxi poměrně zřídka. Je to škoda, protože s jevem jím označovaným se setkáváme dnes a denně a většinou si jej vůbec neuvědomujeme. Nově pak pojem enantiodromie zavedl pro účely poznání dynamiky duševních procesů C. G. Jung. V české tradici mu odpovídá tak nejspíš přísloví Odříkaného chleba největší krajíc.

Tři metly Západu

Po prudkém přelomu v roce 2020 se začíná ukazovat, že Západ vkročil do dalšího stadia své autolýzy, to jest rozkladu vlastními silami (mnohem závažnějšího, než byla nedostatečná reprodukce jeho obyvatel v posledních dekádách). Víceméně nezávisle na kořeni jeho bytí hlodá „hygienismus“, přinášející medicínskou diktaturu s potlačením dosavadních svobod, kulturní války vedené extrémním genderismem a „rasismem naruby“, a extrémní environmentalismus, chápající lidi na planetě v podstatě jako nežádoucí.

Ve druhé vlně

V září 2020 nastoupila v našich zemích druhá vlna koronaviru, už s mnohem menší vážností průběhu i úmrtností, srovnatelnými zhruba se zavilým kmenem chřipky, ale s nemenší rychlostí šíření než při té jarní; vývoj není překvapivý, úspěšný parazit je ten, který hostitele téměř nepoškodí, ale také je otázka, zda nejde o důsledek skutečnosti, že populace je teď mnohem víc „protestována“.

Pokus o „Čínu jinými prostředky“

Zamyslíme-li se nad posunem celkové atmosféry ve společnosti za posledních šestadvacet let, je patrné, jak nesmírně vzrostla touha po jednoduchých odpovědích a řešeních. Na širší zamyšlení se nad jakoukoli záležitostí není prostor – vaše řeč ať je: „Ano, ano, ne, ne!“ Je jistě pravda, že na dlouhé akademické „okecávání“ některých věcí není v určitých případech místo a občas je načase uhodit pěstí do stolu a zařvat „merde!“.

Starší články