Od chvíle, kdy začalo Echo24 vycházet jako internetový a později i „papírový“ časopis, poutalo moji pozornost a byl jsem jeho pilným čtenářem, později i občasným přispěvatelem. Udržet v minoritním jazyce, kterým čeština nepochybně je, periodikum, které by si zachovávalo vysokou intelektuální úroveň spojenou s nepředpojatým pohledem na svět a nezapadlo postupně do bažin bulvarity, to je věru nadlidský úkol.

Nejvíce mi Echo svým duchem připomíná německojazyčný týdeník Die Zeit z doby mého mládí, kdy pod redakcí Thea Sommera přinášel kvalifikované a nepředpojaté zpravodajství a množství kulturních a historických komentářů. Před těmi skoro čtyřiceti lety jsem uváděl vídeňské kavárníky v nevoli, když jsem u dvou třech šálků po dlouhé hodiny konzumoval jeho obsah od A až do Z. Je ostatně škoda, že se u nás tradice kaváren s vyloženými tiskovinami po revoluci už neobnovila, byť chápu, že ze staromilců mého ražení, těšících se šustěním papíru, vůní tiskařské černi a vybraných kávových sort, by se už asi neuživila. Většina zpráv se přestěhovala na síť a ve svých digitálních poustevnách se do nich noříme až po uši.

Sám jsem pravidelné novinářské činnosti u příležitosti svých šedesátých narozenin zanechal a to málo, co mne ještě napadá k současnému světu, posílám právě do Echa – za jeho mimořádnou vstřícnost mu tímto děkuji. Děkuji mu ještě za jednu věc – že nějak pokračuje v myšlenkové linii devadesátých let, která přijala jakýmsi způsobem sázku na člověka, jeho schopnosti, odpovědnost a svobodu, která zahrnuje i svobodu jít do rizika.

To, co v posledních letech zažíváme, je pravý opak tohoto trendu, tak jak se dějinné kyvadlo opět vrací – všude se ozývá volání po jistotách, přičemž se zapomíná, že jediná, skutečná a úplná jistota je na hřbitově. Společnost, která je svázána tisíci regulativy, vytváří atmosféru, ve které se už nevyplatí žít. Moji přátelé z řad učitelů, psychologů a psychiatrů mi se zděšením vyprávějí o starších dětech, zejména dívkách, které jako by byly posedlé Freudovým Thanatem, pudem k smrti: prohlašují, že by radši nebyly, a různě se pořezávají a jinak sebepoškozují. Už je pro ně dokonce v prodeji balíček první pomoci, v němž jsou takové ingredience jako gumičky, působící na kůži bolest, ale nikoli krvácení, či procesovaná šťáva z červené řepy, kterou po sobě lze jako imitaci krve rozmazávat. Kde jsme se to octli? Nejvíce ochraňovaná generace si přeje bolest a utrpení. Lze ostatně vidět i jiné symptomy Thanatu: pozvolnými, ale jistými krůčky se svět šine ve směru další světové války…

V této atmosféře je velice těžko pro autory i komentátory zachovat si nadhled a chladnou hlavu – máločeho bude v budoucnu tolik zapotřebí. Týmu Echa se to zajisté daří a rád bych mu nejen pogratuloval k desátému výročí zdárného přežití a seberozvinutí na nehostinných mediálních pláních, ale i poděkoval za obrovské množství vykonané práce a projevené invence. Do dalšího desetiletí mu přeji hodně štěstí a přízně Osudu, protože vím, že kulturní statky jsou permanentně ohrožovány těmi nekulturními, podobně jako podle Greshamova zákona špatná mince vytlačuje z oběhu dobrou a painformace informaci skutečnou…