Zamyslíme-li se nad posunem celkové atmosféry ve společnosti za posledních šestadvacet let, je patrné, jak nesmírně vzrostla touha po jednoduchých odpovědích a řešeních. Na širší zamyšlení se nad jakoukoli záležitostí není prostor – vaše řeč ať je: „Ano, ano, ne, ne!“ Je jistě pravda, že na dlouhé akademické „okecávání“ některých věcí není v určitých případech místo a občas je načase uhodit pěstí do stolu a zařvat „merde!“. Pokud se ale tento princip uplatňuje vždy a všude, ztrácíme převahu větší průraznosti ve věcech, které jsou skutečně důležité – podobně jako izolovaná nadávka vzbudí pozornost, ale proud fekálních řečí se valí nikým nepovšimnut.

Snaha po přehlednosti a jednoznačnosti trochu připomíná činnost někdejší kominterny, která světovému proletariátu vždy zcela jasně řekla o všem na světě, „jak je to doopravdy“. Je Gándhí reakční náboženský blouznivec ve službách domorodých vykořisťovatelských tříd, nebo hlava pokrokové národní revoluce? Jsou němečtí sociální demokraté zrádcovští sociálfašisté, nebo kýžení spojenci světových revolucionářů? Někdy se tyto linie přes noc měnily, což na touze po jasných a stručných odpovědích nic nezměnilo. Musí-li se říkat vše polopatě, stává se i z nejzajímavějšího učení ubíjející katechismus a naprosto mizí porozumění pro náznak, metaforu či jiné jazykové figury. Jak relativně mlhavé a mnohoslibné byly proti těm dnešním politické a tiskové projevy raných devadesátých let, o kolik v nich bylo méně urážek, útoků a touhy „postavit vše do latě“! Možná byla také politická situace tehdy jednoznačnější – čím ambivalentnější je dnes politický „terén“, tím údernější musí být naopak každá odpověď, podobně jako čím více se skautík v nočním lese bojí, tím hlasitěji si píská.

„Máte půl minuty a objasněte nám příčiny uprchlické krize!“ zní obvyklé mediální zadání. Je to důvod, proč se médiím začínám vyhýbat a stahuji se radši do soukromí. Jsou jistě situace, kdy krátká a bleskurychlá reakce vše vyřeší. Velící důstojník, který se uprostřed bitvy pět minut rozmýšlí, je nenávratně ztracen a jeho oddíl také – pokud promptně zavelí, může k tomu sice dojít též, je však ještě jakási rozumná pravděpodobnost, že přikázaný manévr bude mít úspěch. Za mírových podmínek to ale většinou nebývá ten případ a rostoucí touha po rychlosti a jednoznačnosti možná ukazuje, že válka už začala, byť zatím slovní. Takto konstituovaná média jsou mnohem více než „hlídacím psem demokracie“ v nebezpečí stát se chrtem, který ji definitivně uštve.

Vztah demokracie a disciplíny

Zatímco kompjútrový svět složený ze svých nul a jedniček naši touhu po jednoznačnosti dokonale splňuje, svět reálný je nepříjemně mnohoznačný. Ne až tak on sám, spíše způsoby, jimiž si jej vykládáme. Chtěli bychom, aby celý svět byl pokryt souvislou sítí jednoznačných odpovědí, ale ona se nám vždycky nějakým trapným způsobem trhá. Vzpomeňme si, jak se kubistická Picassova holubice pozvolna stala symbolem světového míru a posléze Brežněvova míru sovětského, vlastně agresivní sovětské politické doktríny. Stačí vypnout na malou chvilku kritický rozum a jsme připřaženi před nějakou cizí károu, kde jsme nechtěli být. Za Leonida Iljiče, na jehož časy začínají někteří nostalgicky vzpomínat, to bylo ještě všechno prvobytně prostinké, v dnešní houšti se orientujeme mnohem tíž.

Je nabíledni, že takovéto polární myšlení vede k paradoxům, kdy neustálým přiživováním jednoho konce polárního páru vyvoláváme kdesi ve skrytu růst toho druhého (jezuité kdysi odchovali osvícence, ti romantiky, ti opět kritické realisty atd. – takové pulzování na nejrůznějších rovinách je pro svět cosi typického a rytmy typu systola–diastola, nádech–výdech atd. jsou od živého světa neodmyslitelné: stejně fungují i lidské společnosti). Většina „polárně“ motivovaných lidských snah má v posledku opačné důsledky, než jaké byly zamýšleny: intenzivní hubení plevelů vede ke zvýšení jejich odolnosti vůči herbicidům; touha po osvobození pracujících vedla v Sovětském svazu k jejich největšímu ujařmení a vykořisťování všech dob; touha inkvizice radikálně zúčtovat s Ďáblem na svět teprve přivedla „ďábelství“ v otevřené formě, sexuální revoluce 60. let přerůstá před našima očima v nové puritánství atd. Neustálým přiživováním jednoho konce polárního páru, který máme za jediný správný, vyvoláváme kdesi ve skrytu růst toho druhého, který se na nás odkudsi ze zálohy vrhne jako šelma ze stromu – po desetiletích intenzivní komunistické výchovy převážila touha po „kapitalismu“ jako řemen: v roce 1990 se nemluvilo o jiném než o tržním hospodářství, o němž se po čtyři dekády nesmělo špitnout. Čím více se „tlačí na pilu“ a čím je postup zběsilejší, tím rychleji nezamýšlený stav přichází: německá „třetí říše“ nejenže trvala dvanáct let oproti plánovaným tisíci, ale samozřejmě také nevedla k celoplanetární vládě „árijského člověka“, nýbrž k jeho největší kompromitaci a pádu. Trochu mrazí při pomyšlení, jaké cíle dnes euroatlantická civilizace, jíž jsme také částí, sleduje (svobodu, blahobyt, rovnost, neustálý růst, nenásilnost) a k jakým výsledkům by podle této logiky mohlo naše snažení, prováděné se stále větším úsilím, vést (nemusela by to sice být přímo nehybná orwellovská diktatura pod panstvím vojenské šlechty, jak by se nabízelo prostým obrácením znamének, ale je třeba být věru na pozoru).

Často slýcháme, že zájem o demokracii v naší zemi upadá a ona sama degeneruje. Je však nutné si uvědomit jeden podstatný aspekt jejího vzniku a původu. Je nápadné, že demokratické systémy uspořádání vznikaly poměrně nezávisle u válečnických etnik, kdy si původně vojsko, v typickém případě všichni bojeschopní muži kmene, ze svého středu volilo svého náčelníka. Není tu velký rozdíl mezi starým Řeckem, archaickým Římem, mongolskými kmeny s jejich churalem či germánskými s jejich thingem. Právě z germánského prostředí, kde se udržely zbytky tohoto uspořádání, vzniká v Anglii a Holandsku demokracie novověká, jak není radno zapomínat. Není náhodou, že Čína, vůči vojenské tradici od dávných dob velmi vyhraněná, má i demokratickou tradici přítomnu nanejvýš ve stopách (třeba volba vesnických starostů). Zde je spíše na místě zdůraznit, že demokracie se od samého počátku pojí s představou disciplíny, pokud ne přímo vojenské, pak rozhodně protestantsko-kapitalistické s její askezí (řecké askesis původně znamenalo právě vojenské cvičení). Je otázkou, zda může demokracie přežít trvale ve zdraví posun od jakékoli disciplíny a sebeomezování k jedinému cíli novodobého státu – „mít se dobře a ještě lépe“. Pravděpodobně spíše ne. Řecká Sybaris, známá svým hédonismem, nebyla právě vzorem demokratických ctností.

Prezidentské výroky a vzpomínka na výrovce

Nápadným jevem, patrným už od devadesátých let, je naprosté zaujetí naší veřejnosti výroky lokálních prezidentů a jejich činností – v současné době se celá věc zdá kulminovat. Je obtížné si v této souvislosti nevzpomenout na fenomén, který pamatuji ještě ze svého raného dětství, a sice lov vran a denních dravců na tzv. „výrovce“. Myslivec posadil na vyvýšené místo někde u lesa ochočeného výra a za chvíli mohl, aniž by se musel nějak zvlášť maskovat, bez problémů odstřelovat všechny ty jestřáby, káňata, krahujce, luňáky i rozmanité havranovité ptáky, kteří po spatření svého „obrazu nepřítele“ naprosto zapomínali na veškerou opatrnost a s bezhlavou běsností na něj útočili. Výr nemusel být ani živý, v nouzi stačil i vycpaný či jen nahrubo napodobený. Výr byl v typickém případě živ dlouho, až třicet let, byť mu asi po většinu času v nějaké té králíkárně či kleci bylo neveselo – nevzpomínám si už, zda se během své nedlouhé expozice při lovu poněkud jízlivě a s pocitem zadostiučinění neušklíbal.

Veselá paralela ale přináší i jiné, poněkud mrazivé otázky. Celosvětově je patrné, že pro zaujetí široké veřejnosti je v zásadě nutné používat co nejradikálnějšího slovníku, zcela odlišného od obvyklých vyjadřovacích schémat intelektuálních elit – teď jim to spolu pořádně naložíme! To je patrné i podle zahraničních analogií – úspěchy D. Trumpa či B. Grilla jsou právě z této kategorie jevů. Pouhá číselná aritmetika dává pak jasně najevo, kam se váha nakloní. Pro obecné vzdělání bez nějaké masivní indoktrinace, ačli je něco takového vůbec možné, se ostatně nedělá vůbec nic – každý je ukolébáván banalitami přesně na té úrovni, na níž se ocitnul, ne-li pod ní (ani příspěvek různých známých sociálních sítí k všeobecné infantilizaci dosud nikdo náležitě nedocenil – blbneme zvolna v blbém prostředí). Pokud si na otázku, zda je „lid“ schopen si sám vládnout a vybírat své představitele, odpovíme kladně, musíme být se současným stavem věcí spokojeni, pokud záporně, vynoří se nám vize nějaké skupiny obyvatelstva, která je „předvojem pracujícího lidu“ a ví mnohem lépe než on sám, čeho je mu třeba (to už jsme kdysi slýchali). Proto jsou úvahy na toto téma tak neveselé… Ostatně současně zcela jasně vyplouvá na povrch ještě další problém – ve společnosti, v níž žijeme (samozřejmě se to netýká jen Česka), je v zásadě jedním z nejdůležitějších úkolů lidi nějak dlouhodobě pacifikovat, neutralizovat, dát jim neškodné hračky či cíle k útokům, tak aby byl klid, nehrozily občanské války a většina energie se směrovala do pracovních aktivit: volný čas je čímsi nežádoucím. To je možná v dlouhodobém horizontu užitečné, ale v případě, že je třeba se o něčem důležitém bavit či nějak v rychlosti jednat, může se stát, že společnost nalezneme dlouhým klidem neakceschopnou, ochromenou a ponořenou do žabomyších tlachů.

Analogie se Sovětským svazem

Situaci v Česku nelze také oddělovat od nálad a situace v Evropské unii jako celku, podobně jako nelze smysluplně psát třeba dějiny Pardubického kraje. Byl-li už Leonid Iljič jednou zmíněn, pokračujme v myšlence dál. Někdejší Sovětský svaz připomíná Evropská unie celkem zákonitě v mnoha ohledech – také se jedná o velké, etnicky různorodé impérium, byrokraticky spravované, s obrovskou inercií. Zcela podobně se věnuje bizarně detailnímu řešení marginálních problémů, už proto, že na ty centrální, na něž existuje nějaký předem daný ideologický rastr, si prostě nikdo netroufne a přechází je mlčením. Rovněž stále roste počet témat, o nichž se nedá mluvit jinak než v předem daných rámcích, a tím se vlastně ochromuje jakákoli smysluplná diskuse o nich. Podobně jako řečené impérium má i euroamerická společnost jako celek své „posvátné nauky“, např. genderová studia, jakousi moderní analogii lysenkismu. Takovéto nauky neukazují svět, jaký je, ale jaký by „měl být“, nedávají odpovědi uspokojivé fakticky, nýbrž citově. Ve společnosti pak v mnoha otázkách obchází „dvojí pravda“: jedna, která se vykřikuje před tribunami, a druhá, která se šeptá doma či vypráví v hostincích, případně se dnes už také vykřikuje z tribun, ale jiných. Také vztah k menšinám dnešní Evropy jako by Sovětskému svazu z oka vypadl – obě impéria se oháněla „sebeurčením národů“ či „multikulturalismem“, mínila tím ovšem jen lehký, „povolený“ etnický nátěr: Rus i Uzbek k nerozeznání společně budují socialismus, jen do prvomájového průvodu si obléknou jiné kroje a pak si uvaří své etnické pochoutky. Takovéto polovičaté řešení nutně dlouhodobě vede k pnutím a výbuchům, jako ostatně každá forma pokrytectví: trvale stabilní jsou buď společnosti deklarovaně unifikované, nebo skutečně multikulturní, kde každá menšina má opravdovou autonomii a harmonicky vyvážená práva a povinnosti (potom by např. evropští muslimové měli i vlastní soudnictví, rodinné právo, vlastní sociální zabezpečení, školství atd.).

Podobně polovičatě a nestabilně je vyřešeno i to, jak je Evropská unie strukturována, tj. zda je jedním státem, či ne – trochu to připomíná situaci „chytré horákyně“, vydávající rybářskou síť střídavě za oděv i nahotu. EU je jistě jediným velkým útvarem, který se sdružil dobrovolně, bez větší míry aplikovaného nátlaku (situace zakládajících států americké Unie, založených před nedávnem na zeleném drnu, byla dosti radikálně jiná). Pomysleme na římské, osmanské či britské impérium, na brutální neúspěšné pokusy Napoleona a Hitlera, na neuvěřitelně krvavé sjednocení Číny (první císař Čchin Š‘-chuang-ti, 221 př. Kr.). Hraničí se zázrakem, jak dalekosáhlé propojení evropských států se v přítomné době „po dobrém“ podařilo. Je ovšem otázkou, jak dál. Jednotný stát, jakkoli federativní, si žádá nejen jednotnou měnu, ale také jednotnou fiskální a zahraniční politiku a jednotnou obranu – nic takového Evropa nemá. Rovněž si žádá jednotný úřední jazyk, který by znali slovem i písmem perfektně všichni úředníci a alespoň zběžně i všichni obyvatelé říše. Tento problém je v Číně vyřešen už přes dva tisíce a v USA přes dvě stě let (dodejme ovšem, že třeba ve Virginii se nikdy nemluvilo, nevyučovalo ani neúřadovalo viržinsky). Angličtinu, která se jako takový jednotící jazyk nabízí, ovšem celá řada úředníků, neřku-li občanů nezná vůbec, případně jen rudimentárně – zajisté by se mi zdála jako jazyk jednotné Evropy pěknější třeba italština či portugalština, to je však z říše bajek ještě daleko víc.

Potíž je v tom, že celý Evropský novověk probíhal ve znamení vzniku národních států, jejich oddělených jazyků, kultur a hrdostí a rychlost samovolného dobrovolného srůstání je zcela nepřiměřená rychlé potřebě sjednocení. Naopak prakticky všude po Evropě sílí volání po lokálních svérázech a posilování obrazu nepřítele v podobě sousedních národů, často jako součást regulérních politických kampaní – cosi jako konec c. a k. monarchie ve zvětšeném měřítku. Zajisté by kontinent mohl fungovat jen jako celní unie s různými měnami, musel by ale zcela rezignovat na politickou jednotu a globální politický význam – současný stav představuje cosi jako poněkud bezzubý pokus o „Čínu jinými prostředky“ – rozlehlý stát spravovaný úředníky („vláda štětce, ne meče“), jehož cíle jsou primárně hospodářské. Je ale mnoho důvodů k obavám, že dvoutisíciletý náskok se nepodaří dohnat. A tak zůstává jen příslovečná křišťálová koule a důvěra v přízeň Nebes…