Pokud existuje nějaké tuzemské básnické nebe, pak nejcennější hvězdou na něm je básník Ivan Wernisch (nar. 1942). Její jas vykazuje rysy jistého samotářství, perifernosti a okázalého nezájmu o to, zda na ni někdo hledí, či nikoli. Občas se tomu všemu potutelně ušklíbne a schová se zas za mraky svých dlouhých vousů.
Filmu režisérů Pavla Sýkory a Viktora Horáka se podařil nebývalý úspěch, po letech získal pro český film ocenění americké Akademie filmového umění a věd. Snímek Krajan porazil řadu zahraničních konkurentů a vyhrál studentského Oscara v kategorii hraných filmů. „Chtěli jsme poukázat na to, že každý pohled a každá strana má nějakým způsobem svůj názor, který pro ně může být relevantní,“ popisuje v rozhovoru s deníkem Echo24 jeden z režisérů a zároveň náš redakční kolega Viktor Horák.
V italských Benátkách se propojí umělecké a vědecké přístupy s důrazem na ochranu přírody. Cílem interdisciplinární výstavy s názvem Confluence, která v galerii Marignana Arte potrvá od 6. do 30. října, je ukázat, jak mohou umělci přispět k řešení environmentálních problémů skrze svou tvorbu, aniž by projekt sklouzl k aktivismu. Výstava se zaměřuje na pozitivní aspekty adaptace přírody a její schopnost reagovat na lidskou činnost.
Slovenský premiér Robert Fico se v sobotu veřejně opřel do životní partnerky šéfa slovenské opozice Michala Šimečky Soni Ferienčíkové. O jednom z uměleckých výstupů profesionální tanečnice Fico prohlásil, že se "zmítá jak v transu". Svoji kritiku performance vypustil v rozhlasovém pořadu Sobotní dialogy, když rozváděl své dřívější výroky na Šimečkovu adresu. Fico v posledních týdnech předsedu strany Progresivní Slovensko tepal kvůli tomu, že několik jeho blízkých a členů rodiny, včetně Ferienčíkové, pobírá státní dotace.
Chytrý pop? To tak! Poučen letním sluchovým terorem od Taylor Swiftové a Charli XCX, přistupoval jsem k momentálním miláčkům britské hudební kritiky se značnou rezervou. Jaké bylo moje překvapení. Magdalena Bay tvoří zpěvačka Mica Tenenbaumová a multiinstrumentalista Matthew Lewin, kteří jsou pracovními i životními partnery a jejichž záběr je skutečně široký, od diska 70. let až po hravou estetikou Y2K (vizuální pojetí „retro technologií“, inspirované lehce bizarními představami o budoucnosti z konce 90. let).
Je to jen několik týdnů, co jsem tu psal o úmrtí dvou významných literárních historiků, Markéty Kořené a Jiřího Opelíka, a už se k tématu musím vrátit, protože předevčírem zemřela další dáma, bez jejíhož působení by česká literatura, a především české myšlení nebyly tam, kde jsou. V požehnaném věku třiadevadesáti let zemřela paní profesorka Jaroslava Janáčková, s níž si své studium na pražské vysoké škole pojí nejedna generace studentů a absolventů. Považte, k jejím posluchačům patřil například Zdeněk Svěrák, o pouhých šest let mladší než ona.
Jan Zrzavý (1890–1977) zaujímá v české obecné představě o tom, jak má Mistr malíř vypadat, pozici přímo vzorovou. Stařec s pěstěným plnovousem, s baretem nebo červenou bohémskou čapkou schází či vystupuje s hůlkou po Nových zámeckých schodech do domku pod Pražským hradem, kde maluje své přeludné výjevy podobné snům a pohádkám. Trochu mysterium a trochu karikatura, ale v každém případě důstojný zjev, zosobněné umělectví v přechodu v pomník sebe sama.
Někde to i uprostřed horkého léta mají rádi ještě více horké. Zdá se, že třeba na Slovensku… Odkud přicházely minulý týden zprávy o tom, jak je společnost na nohou, na náměstích se protestuje, píší se petice, solidarizují se čeští umělci. Svobodná kultura je totiž v ohrožení. Příčinou či záminkou je odvolání ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličky a ředitelky Slovenské národní galerie Alexandry Kusé. Odvolala je ministryně kultury Martina Šimkovičová. Jde o to, že ty dva „vyhazovy“ znamenají něco jiného než jen dva vyhazovy.
Na stránky učebnic architektury se zpravidla zapisují jména, která nějakým inovátorským způsobem promluvila do vývoje stavební kultury originálními návrhy nebo stěžejními teoretickými pracemi. Příběh Čeňka Musila je z jiného ranku, jeho dílo vyniká především rozsahem, stylovou pestrostí a geografickou uceleností v rámci jednoho východočeského města. Nespočet rodinných domů, reprezentativních vil, typizovaných domků, ale také areál okresní nemocnice, školní budovy, bankovní domy, márnice nebo výzdoby města při slavnostních událostech.
Grafička Barbara Šalamounová vydala objemný komiks o životě výtvarníka, spisovatele a novináře Ondřeje Sekory. Jmenuje se návodně Trampoty člověka Sekory a je to dílo celkově povedené, úctyhodné, ale nikoli bez problémů. Dostaneme se k nim, nejprve však hlavní text kulturní rubriky výjimečně pojměme jako polemiku. V recenzi tohoto titulu Pavel Mandys na serveru iLiteratura rozporuje žánrové vytyčení, jež autorka dílu určila: odmítá, že by šlo o román, prý je to spíš životopis.
MaXXXine je zatím jeden z filmů roku (vedle Furiosy a Občanské války), ale umím si představit, že s ním spousta lidí může mít problém. A to i takoví, u kterých byste to nečekali. Třeba režisér Paul Schrader na Facebooku napsal, že Ti West už by se měl vykašlat na tyhle žánrové pocty a natočit nějaký „normální film“. Vlastně chápu, že na někoho může MaXXXine působit „béčkově“.
Pokud se o nějaké básnické sbírce minulého roku bude tvrdit, že je tou nejdůležitější (slovo důležité je v tomto kontextu dost zavádějící), půjde o Dokumenty Kamila Boušky. Megalomanský triptych přitom svým zevnějškem vlastně vůbec jako obyčejná sbírka nevypadá. Zakoupíte jej ve svítivě žluté kapse, v níž jsou tři barevné sešity připomínající spíš portfolia architektonických projektů. Bouška znovu sází na jistou míru kreativní nonkonformity, estetické i názorové radikality a zároveň mu není cizí ani důmyslná hravost se čtenářem.
Jazzový bar, po schodech na velkém tácu snáší černošský číšník nakrájené koláče. A ten černošský číšník zakopne na schodech a ty koláče se roztočí a padají mezi skleničky se šampaňským na kulaté stolky, jež se také roztočí. A celý svět se roztočí a všichni se tomu smějí, i ten černoch se tomu směje, protože všichni zažívají sladkosti žití. Sladkosti žití se jmenuje obraz Františka Kupky z roku 1929, je to mistrovský Kupka vyzrálého abstraktního období. Do geometrického reje je vpašován příběh.
Autorský pohled divadelního a filmového režiséra, scenáristy a herce Jiřího Havelky na lidi i na to, jak reagují v extrémních situacích, je tu zábavný, tu nemilosrdný, tu dojemný. Jeho filmový debut Vlastníci o tom, jak klopotně se učíme zacházet se soukromým vlastnictvím, je už klasikou. Svůj zatím poslední celovečerní film, který právě přichází do kin, nazval Zahradníkův rok a do hlavní role obsadil Oldřicha Kaisera. Je volně inspirován skutečnou událostí, kdy ruský oligarcha zničil drobné hospodářství Reného Mandyse v Dolní Olešnici. Klasická komedie to není, ale důležitý film, jak už to u Jiřího Havelky bývá, ano.
Julian Casablancas z kapely The Strokes si před lety založil boční projekt The Voidz, kde pořádně upustil uzdu svým hudebním fantaziím. Jestli nějaké desky z poslední dekády mohou posloužit jako protiargument k tomu, že žánr indie rocku je už mrtvý, vyprázdněný pojem, jsou to právě první dvě desky The Voidz, Tyranny (2014) a Virtue (2018). Žánrová roztříštěnost, existenciální úzkost, nezařaditelnost přítomnosti, strach z budoucnosti, satira na popkulturu a ironizování nostalgie.
Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“.
„Protože jsem Mostečanka, musím jednoznačně doporučit Most Pride, který se letos koná 24. srpna. Můžeme se těšit na panelovou diskusi o změně legislativních podmínek, které se týkají tranzice a změny pohlaví. Následovat bude přednáška o předním českém queer malíři Janu Zrzavém…,“ dovídám se z ankety Respektu. Přední český queer malíř Zrzavý?! Přiznávám, že u toho jsem vyprskl smíchy. Proč něco takového proboha vůbec psát, co důležitého to o díle Zrzavého vlastně říká?
K České republice prý cítí zvláštní pouto – a v jeho případě to nejsou jen takové ty řeči ze slušnosti. Mimo jiné dobře zná tuzemský animovaný film, obdivuje tvorbu Jana Švankmajera, setkal se kdysi v Paříži se Ctiborem Turbou a s Bolkem Polívkou, dokáže detailně analyzovat podle svých slov „nekorporátní“ festivalovou grafiku Studia Najbrt… V Karlových Varech je skoro jako doma. V jednom ze sestřihů z festivalového dění luxuje v Thermalu červený koberec. Do našich nejznámějších lázní se oscarový herec Geoffrey Rush vrátil po dvou letech jako člen hlavní poroty.
Česká veřejná debata je často vnímána jako generační spor. Vyhrocené podoby nabyl po zveřejnění petice Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG. Přibližně 2300 signatářů, mezi nimi někteří známí umělci především střední a starší generace, v ní žádá odstoupení rektorky Akademie výtvarných umění Marie Topolčanské, ředitelky Národní galerie Alicje Knastové a zásadní změnu fungování Ceny Jindřicha Chalupeckého, protože v těch institucích panují „neúnosné poměry“ a dochází v nich k „omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova. Prohlášení vyvolalo prudké reakce.
Od založení Českého průmyslového muzea, jak se původní projekt Vojty Náprstka jmenoval, uplynulo loni 150 let. Dobrý důvod pro sepsání dějin této jedinečné instituce. Ujala se ho Klára Woitschová, vedoucí Archivu Národního muzea. Rozvrhla chronologický výklad příběhu do devíti kapitol, jejichž názvy jsou důsledně dvouslovné: Kontexty a předpoklady, Předehra a počátky, Strádání a očekávání, Svastika a hvězda, Okovy a cesty, Uvolnění a naděje, Normalizace a transformace, Otevřenost a modernita (takto v obsahu, na str. 293 a násl. jinak: Svoboda a modernizace).
Už z fotografií je jasné, že jde o mimořádně monumentální architekturu. Na zážitek z působení vnitřního prostoru této sakrální stavby vás ale předem nic nepřipraví. Když se ocitnete pod její dramaticky ztvárněnou kopulí, zůstanete stát s hlavou v záklonu dlouhé minuty. Na počátku příběhu zrodu tohoto chrámu byly slzy. Ty měla totiž po dobu pěti dní ronit sádrová soška Panny Marie v jedné chudé rybářské rodině ze Syrakus
Pražské Divadlo Na Zábradlí uvedlo světovou premiéru nové inscenace, a třebaže samo nepoužilo toto spojení, jež je jinak v českém divadelním prostředí běžné, stojí za připomenutí a pozornost, jelikož lícuje s tím, co novinka zpracovává. Jmenuje se Bůh v Las Vegas a pojednává o „legendárním“ zájezdu populárních československých umělců do jednoho z center americké zábavy na konci šedesátých let. Titulním demiurgem je míněn Karel Gott, jenž na věhlasu zaoceánského varieté tehdy založil rozvoj své zdejší umělecké pověsti.
Co je jedním z největších českých národních zlozvyků? Nemohla by to být třeba touha vymezovat se vůči všemu, co neznáme? Tuzemská kulturní scéna má za sebou další výživnou kauzu. Petice proti směřování AVU se dotýká mnoha ožehavých témat, nejzajímavější je asi stesk nad tím, kam vůbec současné umění směřuje. Paradoxní je, že generace, která má největší úzkost z cancel culture, se ji teď vlastně snaží sama vyvolat.
Jeden z nejstarších filmových festivalů v Evropě, který se koná od 28. června do 6. srpna, nabídne jedinečný mix žánrů a témat vibrujících současným světem umělecké kinematografie. „Provokativně revizionistická polemika s estetickými kánony dobového filmu. Vyvážený, vnímavý, ale i nevšední pohled na osud ženy od útlého do zralého věku v současné společnosti. Intenzivně bezprostřední vliv politických událostí na život jednotlivce kdekoli na světě,“ popisuje skladbu programu umělecký ředitel Karel Och.
Modelka Hana Mašlíková sice tvrdí, že na festival do Varů nepojede, protože podobných akcí je přes léto spousta i po Praze, my však věříme, že stále existují lidé, kteří na filmovém festivalu chodí i na filmy. Co tedy stojí za vidění na 58. MFF Karlovy Vary? Přinášíme průvodce programem, výběr toho nejlepšího pěkně den po dni.
Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik… Ale to je míněno jen velmi teoreticky, člověk ve skutečnosti až na výjimky lpí na životě, neboť život je jediná forma existence, kterou si dovede jakžtakž představit.
Mexický režisér Alfonso Cuarón v roce 2001, ještě než byl slavný, natočil film, který se u nás promítal jako Mexická jízda (původní název zní A tvou mámu taky). Hlavní postavy jsou kamarádi před dvacítkou, z nichž jeden je synem sekretářky a jmenuje se Julio (hraje ho Gael García Bernal, ještě než byl slavný) a druhý je z rodiny z nejvyšších mexických vrstev, patřičně zkorumpované, a jmenuje se Tenoch. Pokud vám to jméno přijde divné, tak jim taky. Jak je ve filmu vysvětleno, byl obětí módní vlny jmen inspirovaných předkolumbovskou civilizací, pro ambiciózní rodiny to byl způsob, jak signalizovat, že jsou na straně vlastenectví a pokroku.
V petici umělců střední a starší generace, která už dostala různá jména, ale nejčastěji se poukazovalo na to, že ji společně podepsal Milan Knížák a David Černý, se vyskytlo několik míst, která nezasvěcené veřejnosti musela připadat obzvláště záhadná. Tak se v té části textu, kde se kritizuje současné vedení Národní galerie, čtenář petice dozvěděl, že na „bienále v Benátkách se prezentuje příběh žirafy přivezené z Keni v době, kdy komunisti popravovali Miladu Horákovou a další“. Tato formulace byla kritiky petice okamžitě zesměšňována, do určité míry právem, neboť opravdu není psána jaksi nejostřejší tužkou.
Petici proti současnému směřování Akademie výtvarných umění či Národní galerie podepsalo už téměř dva tisíce lidí, nyní se proti ní ostře vymezili studenti či pedagogové. Petice podle nich obsahuje zavádějící teze i lži. „Nechceme podporovat globálně probíhající generační války. Ovšem v situaci, kdy osobnosti české výtvarné scény aktivně ničí odkaz, který sami budovaly, se musíme ohradit a postavit za naše hodnoty a také za ty, kteří nám je pomáhají kultivovat,“ stojí ve vyjádření zástupců studentů.
Výbušnou petici proti vedení a ideologickému směřování Akademie výtvarných umění a Národní galerie podepsaly desítky významných uměleckých jmen a během pár ní přibylo už přes tisíc dalších podpisů. Rektorka AVU Márie Topolčanská kritiku odmítá, jde podle ní o přirozenou změnu v souladu s tím, kam směřuje umění ve světě a studenti mají dobré výsledky a škola dobré řízení. Petici vidí jako útok na studenty.
