K České republice prý cítí zvláštní pouto – a v jeho případě to nejsou jen takové ty řeči ze slušnosti. Mimo jiné dobře zná tuzemský animovaný film, obdivuje tvorbu Jana Švankmajera, setkal se kdysi v Paříži se Ctiborem Turbou a s Bolkem Polívkou, dokáže detailně analyzovat podle svých slov „nekorporátní“ festivalovou grafiku Studia Najbrt… Na závěr festivalu mu celý velký sál v Thermalu zazpíval Happy birthday, protože jeho narozeniny připadají 6. července, a letos je tedy oslavil v Karlových Varech, kde je skoro jako doma. V jednom ze sestřihů z festivalového dění luxuje v Thermalu, svém oblíbeném „betonovém hotelu“, jak mu říká, červený koberec. Do našich nejznámějších lázní se oscarový herec Geoffrey Rush vrátil po dvou letech jako člen hlavní poroty.

Už jsme se tady viděli předloni, když jste převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Na vaši počest se ve Varech promítaly tři filmy, které vás proslavily, každý z nich jste tu osobně uvedl: Králova řeč, Záře a Quills – Perem markýze de Sade.

Tak jestli se budu opakovat, musíte mi hned říct: „Stop! Tohle už jsem od vás slyšela, tyhle vaše vtípky jsou staré, mám je zapsané!“

Vy si prý vedete deník, zapisujete si zážitky?

Deník si nepíšu, ale schovávám si diáře se všemi pracovními schůzkami a dalšími povinnostmi. Abych věděl, co a proč jsem kdy dělal. Zbytek je ukryt v mé paměti, která je samozřejmě prchavá, nespolehlivá. Nicméně než jsem přijel do Karlových Varů, díval jsem se do starých diářů, abych si připomněl, co jsem dělal mezi léty 1997 a 2000 – to bylo první období, kdy jsem pracoval v Praze. Takže jsem si zopakoval: „Aha, tak tohle jsem viděl!“ Byl jsem v pražském Černém divadle, syn byl tříletý, dceři bylo šest… Přemýšleli jsme tehdy se ženou, že je vezmeme s sebou, syn to představení nakonec neviděl, ale dcera už to zvládla. Vzpomínám, že to bylo bezvadné, o žluté ponorce.

Máte hodně českých vazeb: milujete film Miloše Formana Hoří, má panenko! Prý ho umíte celý nazpaměť. A dobře znáte hry Karla Čapka, za studií jste měl rád Ze života hmyzu bratří Čapků…

Když mi před dvěma lety nabídli ten Křišťálový glóbus, říkal jsem si: To dává smysl! Já sem patřím! Já si tu cenu zasloužím! Prezident Kennedy řekl: Ich bin ein Berliner, já říkám: Ich bin ein Tscheche!

A pamatujete si, kdy jste si poprvé řekl „Jsem slavný“? Bylo vám už přes čtyřicet, když jste celosvětově prorazil filmem Záře.

V den předávání Oscarů, někdy v březnu roku 1997, jsem si do diáře rozhodně nezapsal „Dnes jsem se stal slavným“. Někdo to možná tak má: četl jsem nedávno paměti prominentního amerického dramatika Noëla Cowarda, byl to i hudební skladatel a komediograf, psal si podrobné deníky. A ten napsal hru Soukromé životy, na tehdejší dobu velice kontroverzní, no a po ní, jestli si to dobře pamatuju, si napsal do deníčku něco v tomto smyslu: „Dnes ráno jsem se probudil a zdá se mi, že jsem slavný!“ Tak ten pocit jsem nikdy neměl. Asi jsem si do diáře napsal prostě: „Oscaři.“

Film Záře, za který jste Oscara dostal, měl světovou premiéru na americkém festivalu nezávislých filmů Sundance, což bylo tehdy hodně nezvyklé. Normálně se australské filmy přece snažily dostat na mezinárodní trh přes Evropu, přes filmový festival v Cannes. Byl jste tehdy v Sundance?

Ne, oni mě nevzali! Prý tam tehdy strašně sněžilo, ovšem znám to jenom z vyprávění. Ale vážně: já tehdy do Sundance na světovou premiéru nemohl, natáčel jsem poměrně obsáhlý, dvanáctidílný televizní seriál o šéfredaktorovi jedněch novin – vzal jsem tu práci, abych získal víc zkušeností před kamerou. Teď se možná zdá, že jsem po Záři zažil nějakou mytologickou cestu za úspěchem, ale tehdy jsem si pořád říkal: Tenhle zájem o mou osobu může zítra přestat, ale nevadí. Když bude nejhůř, vrátím se k divadlu. Jenže lidi to asi vážně hodně zasáhlo. Začali jsme se Září cestovat po dalších festivalech, navštívili Millvalley Film Festival, což je krásná akce v Kalifornii, New Orleans, Chicago, měli jsme tiskovou konferenci v New Yorku, volali mi neustále z Austrálie, že mě zvou na další a další talkshow a rozhovory. V té době už jsem neměl panické ataky, cítil jsem se dobře, ale i tak jsem si pořád opakoval, že i kdyby ta sláva dál nepokračovala, zůstanu zkrátka u divadla.

Opravdu jste měl panické ataky?

Začalo se mi to stávat, když mi bylo čtyřicet, psal se rok 1991, tehdy jsem hodně jezdil po zájezdech po celé Austrálii s konverzační komedií Oscara Wilda Jak je důležité míti Filipa. To zrovna není hra, při které chcete mít záchvaty paniky – je tam hodně textu, strašně rychle se tam mluví. Trvalo mi snad tři nebo čtyři roky, než jsem se z toho dostal – protože panikařit, že zas zpanikaříte, je věc, které se člověk zbavuje těžko. V té době se nám taky narodila dcera, takže jsem se rozhodl, že si musím od zájezdových představení trochu odpočinout. Udělal jsem si mentálně místo v hlavě a začal pracovat na dalších projektech, z nichž jeden byl film podle australské klasiky, taková fajn komedie. Tam si mě všiml režisér Záře Scott Hicks a už to jelo. Pak přišli Bídníci…

Ty jste, mimochodem, natáčel v Praze.

To si mě režisér Bille August pozval a já mu říkám: „Ještě nikdy jsem nehrál policajta. Já hraju buď divné lidi, nebo lidi s různými psychologickými a jinými problémy!“ Ale znáte to, byli to Bídníci, klasika, Victor Hugo, to nešlo nevzít. Inspektor Javert nakonec navždy zůstal jediným policistou v mé kariéře, jednou a dost, řekl jsem si tehdy. Na koně už se víckrát neposadím! A ano, točili jsme na Barrandově, což se mi líbilo, dávalo mi to smysl. Už jsem ten film dlouho neviděl, nicméně Rafael Yglesias, americký spisovatel a scenárista, který napsal k Bídníkům scénář, to měl strašně těžké. Co si budeme namlouvat, ten román Victora Huga je z rodu nezfilmovatelných, má 1200 stránek a inspektor Javert se tam ztratí minimálně na 600 stránek, pak se zas objeví… To není pro herce zrovna příjemné, ani na divadle, ani ve filmu. Znáte tu skvělou větu dramatika Toma Stopparda? V jedné své hře říká ústy jedné z postav: „Přijdu na jeviště a pak odejdu, aby se mezitím mohla odehrát celá bible.“ Tohle žádný herec nechce.

Ale dostal jste, i díky Bídníkům, další práci, třeba roli Walsinghama ve snímku Královna Alžběta, filmu z roku 1998 o „panenské královně“ v titulní roli s Cate Blanchettovou…

A díky Cate jsem o té roli vůbec uvažoval, protože jsem se s ní znal z Austrálie, mimo jiné jsme se setkali v komorním dramatu Oleanna Davida Mameta, kde jsem hrál středoškolského profesora a ona moji studentku, byla čerstvě po škole, na začátku devadesátých let inscenace hodně rezonovala. A když jsem četl Královnu Alžbětu, pomyslel jsem si, že to bude asi dost nuda, měl jsem tehdy za sebou už hodně Shakespeara a Bena Johnsona i jakobínskou dramatiku a všechno tohle ostatní… Prostě najednou jsem se obával, že ten příběh není dostatečně současný. Režisér Alžběty Shekhar Kapur si se mnou dal schůzku, abychom to prodiskutovali, přijel za mnou tehdy do Prahy, bydlel jsem v té době v Hlubočepích… Čemu se smějete? Jak to vyslovuju? Zdají se vám Hlubočepy směšnější než Brno? Ale ona ta historka, kterou se vám chystám vyprávět, je opravdu specificky česká.

Tak sem s ní.

Takže. Shekhar Kapur mě vzal na večeři, mluvil o všem možném, až jsem se divil, o křesťanství a o nějaké různé podivné kontinentální mytologii a filozofii, prostě Machiavelli, princové… A tak dále… Už mi z toho šla hlava kolem. Asi mě chtěl přesvědčit, abych tu roli vzal. Najednou, večeře už se chýlí ke konci, se mě zeptá: „Chceš becherovku?“ A já se v duchu zděsil: co mi to proboha říká? Vůbec jsem mu totiž nerozuměl, co tím myslí, tenhle váš drink jsem ještě neznal, slyšel jsem „Do you want a better offer“, zní to podobně, ale je to otázka na to, jestli chci lepší nabídku, jestli za tu roli chci víc peněz. On do mě chtěl nalít digestiv na zažívání, a já myslel, že mi nabízí vyšší honorář! Jenže protože tyhle věci nechávám na svém agentovi, snažil jsem se z toho vybruslit, že bych radši dál mluvil o filozofii než o penězích. Nějak jsme to i s becherovkou skouleli... a pak jsem tu roli vzal – samozřejmě s původním honorářem!

Rok 2003 pro vás odstartoval blockbusterovou hollywoodskou sérií Piráti z Karibiku, kde jste se jako kapitán Hector Barbossa objevil v pěti dílech od Prokletí Černé perly (2003) až po Salazarovu pomstu (2017). Líbil se vám zlý Barbossa, nechybí vám?

Chybí, měl jsem v Pirátech skvělou dějovou linku, napsal mi ji scenárista Terry Rossio. Od různých aspektů zlounství jsem se dostal až k tomu, že ze mě byl člověk se ztraceným dětstvím. Ale už se nemůžu vrátit, z mrtvých se nevstává, leda snad jako duch. Ano, bylo to velmi dobře napsáno, ale pak mě zastřelili a řekli mi: Možná byste mohl přijít na konci dalšího dílu jako překvapení. A já na ně: A jak? A oni: Jako vúdú! Jenže když jsem zemřel proto, abych ochránil svou dceru, nemůžu jen tak zničehonic vstát z mrtvých, to by se nehodilo. Dostal jsem pak ovšem množství dopisů smáčených slzami od japonských žen…

Proč zrovna od japonských?

Od žen z různých koutů světa, ale od těch z Japonska, myslím, nejvíc, proč, to nevím. Ale teď si říkám, že možná změním názor na zmrtvýchvstání Hectora Barbossy, protože další díl Pirátů z Karibiku se má natáčet v Austrálii. To je pro mě dobré, chápejte, když tam bydlím. A říkal jsem si, že jestli Johnny Depp opravdu nebude hrát Jacka Sparrowa a třeba místo něj bude Margot Robbie, nebo někdo takový, tak bych se mohl vrátit jako duch a trošku ji zasvětit do tajů pirátství. To je můj sen: tři scény, žádné cestování, přijdu, natočím a šup zpátky domů.

Před dvěma lety jste plánoval, že vás čeká Groucho Marx v plánovaném filmu Orena Movermana Raised Eyebrows, česky Zvednuté obočí… Byl to ten ze slavné komické skupiny Bratři Marxové, který získal Oscara za celoživotní dílo. To by byla pro vás odpovídající výzva. Platí to ještě, bude se ten film točit?

Oznamovali, že to bude životopisný film, ale nemyslím si. Je to tragikomedie o smrtelnosti, odehrává se na konci Grouchova života, v 70. letech, kdy je Groucho už starý, ale nikdy vám neřekne, jestli opravdu zapomíná, nebo jestli zapomínání hraje. Pořád bychom to chtěli natočit, jenže jde o nezávislý film, na který se těžko shánějí peníze. Teď letí velkofilmy, Duna nebo Barbie.

Američtí nezávislí producenti tvrdí, že situace je teď náročná hlavně kvůli dlouhé hollywoodské stávce herců a scenáristů, která film zasáhla ještě mnohem citelněji než covid.

Ať už je situace složitá z jakéhokoli důvodu, cítím teď velký tlak na diváky. Zdá se mi, že šéfové filmového průmyslu hodně tlačí na to, aby se do kina vrátily co nejpočetnější davy – aby se celý filmový byznys co nejrychleji ozdravil. Což se ale úplně nedaří, přes všechny ty Barbie, Oppenheimery a další megavěci určené do multiplexů. Mám v tuto chvíli na stole ještě několik dalších, potenciálně zajímavých nezávislých projektů, které se ale už několik let nedaří zainvestovat právě proto, že v módě jsou buď velké investice, velké peníze, velké filmy, nebo nic. Pro financování těch menších není v tuto chvíli moc entuziasmu – ale snad se to zas zlepší.

Kdy myslíte?

Těžko říct – ona Amerika možná nemá vládu, která by byla úplně nadšená do toho, aby do popředí dávala kulturu… Ale abych byl fér, ne v mnoha zemích se tohle dělá, možná u vás. Když jsem se v devadesátých letech setkal s Václavem Havlem, po návratu domů jsem se všude chlubil: „Věděli jste, že v České republice mají prezidenta dramatika?“ Nevěřili mi. Jsem rád, že jsem se letos mohl setkat i s vaším novým prezidentem, Petrem Pavlem. Když ho zvolili, lidé prý slzeli štěstím, to se mi zdá jako dobré znamení.

Naučil jste se letos v Karlových Varech při práci porotce něco nového?

Rozhodně, nejen při práci porotce. Hodně jsem se procházel po městě, byl jsem se třeba podívat ve sklárně Moser, kde se vyrábějí ty glóbusy, krásný zážitek. A při práci? Na filmy jsme se dívali hlavně odpoledne a večer, ve výběru v hlavní soutěži bylo hodně snímků o historii evropského kontinentu, o druhé světové válce, viděné z mnoha různých úhlů – dověděl jsem se o specifických nuancích české i slovenské historie. Je to dobrý test nás, kteří odtud nepocházíme, co všechno víme o Evropě. Můj kolega z poroty, islandský spisovatel a scenárista Sjón, je opravdu vzdělaný muž a má hluboké znalosti historie, což nám pomáhalo. Hlavní soutěž letošního festivalu byla velice dobře vybalancovaná, dobře sem zapadaly i české filmy. Vím, že někteří tvůrci, kteří letos soutěžili, jsou mladí, debutovali teprve nedávno, přitom už v Karlových Varech něco vyhráli a festival se jim snaží pomoci k jejich druhému či třetímu celovečernímu filmu – to považuji za strašně důležité.

Vy sám často mluvíte o magii velkého plátna...

Cítím totiž u nás v Austrálii, že jsme pořád ještě trošičku v takové postcovidové atmosféře. Lidé se možná tolik neženou do velkých sálů, a tak je třeba neustále připomínat určitý komunitní ráz filmového umění. Díky němu přece kino začalo, rozšířilo se, tenhle aspekt „díváme se společně“ je v nás hluboce zakořeněný. A najednou nám to někdo celé rozbil: řekli nám, že se můžeme dívat na filmy jenom doma v úzkém rodinném kruhu, bez toho zásadního vjemu filmového plátna. To je, jako byste šli do galerie, kde říkají malířům: „Můžete kreslit obrazy, ale maximálně do velikosti 10 x 10 centimetrů!“ A návštěvníkům pak nařizují: „A vy si tyhle maličké obrázky smíte prohlížet jen s jedním kamarádem!“ To samé máte s domácími obrazovkami a kinosály. Je jasné, že v průběhu let se všechno mění a měnit bude. Ale magie velkého plátna? Ta zůstává.