Na nymburském hřbitově najdeme stavbu, která navzdory svým skromným rozměrům vyvolala ve své době doslova poprask. Malý, přesto však monumentální objekt je dílem mimořádně pozoruhodné osobnosti umělecké scény meziválečného Československa, která však v architektuře nedostala příliš příležitostí.
Pokud jste mezi své novoroční plány zařadili také cestování a poznávání soudobé architektury, možná vás zaujme projekt Living Architecture. Ten totiž nabízí nezapomenutelné pobyty v domech navržených architekty světové extratřídy, které si lze s partou přátel na pár nocí najmout. Neziskovou organizaci Living Architecture založil úspěšný švýcarský spisovatel Alain de Botton s cílem umožnit široké veřejnosti kontakt s moderní architekturou na vlastní kůži.
Dřevo, kámen, hlína. Tradice, současnost, emoce. Tato slova nejlépe vystihují novou kapli v moravské vesnici, která po dlouhých dvanácti letech příprav letos otevřela svá pět metrů vysoká vrata. Vstoupit konečně mohou nejen všichni věřící, ale také světlo symbolizující bolest patronky této výjimečné stavby. „Byl to místy vážně útrpný proces, během kterého jsem si mnohokrát nebyl vůbec jist, jestli to vůbec ustojím,“ odpovídá architekt Jan Říčný na otázku, jak zvládal projekt rámující celý jeho dosavadní profesní život.
Obsese estetikou je obecnou charakteristikou mnoha architektů, která se projevuje také v jejich návrzích. U mladé české architektky je tomu ale jinak. „Vizuální stránka architektury je přeceňovaná,“ tvrdí trochu překvapivě Magdaléna Havlová, která svůj názor zhmotnila do neobyčejné stavby stvrzující, že velikost architektury se neodvíjí od rozměrů dané stavby. Romantika a tajemství, to byla hesla, která vyslovil investor při první obhlídce pozemku, kde zamýšlel stavbu pro krátkodobé rekreační pronájmy.
V reakci na přísnou klimatickou legislativu Dánska, která už od minulého roku stanovuje uhlíkové limity novostaveb, připravilo sdružení několika dánských společností prototyp toho, jak může vypadat výstavba rodinného bydlení budoucnosti. Skupina malých domů minimalistického vzezření se strmými šikmými střechami působí na první pohled jako ukázka soudobé rezidenční architektury. Dřevěné fasády napovídají o materiálu konstrukce, velkými okny proniká množství denního světla.
Pražské Výstaviště se mění před očima, tentokrát pozitivním směrem. Jednou z posledních stavebních úprav areálu je rekonstrukce bílých výstavních pavilonů z počátku devadesátých let, které díky rozsáhlým střešním zahradám hrdě vstupují do své nové éry. Areál Výstaviště byl posledních dvacet let bolestivým územím celého hlavního města. Postupná kultivace Výstaviště jde ruku v ruce s úspěšnými architektonickými a urbanistickými úpravami celého areálu.
Italská Neapol má dvě ikony. Z pohledu zahraničních turistů jde hlavně o tradiční neapolskou pizzu, pro místní je to jednoznačně jejich fotbalový tým a s ním spojený odkaz „božského“ Diega Maradony. Obě témata propletli architekti z ateliéru NEUHÄUSL HUNAL do interiéru pražské restaurace Da Pietro. Že jednu z nejlepších neapolských pizz u nás dělají v Plzni, se vědělo po celé republice. Hodnocení byla tak dobrá, že mnozí jezdili do západočeské metropole jen na otočku, aby si mohli vychutnat pizzu s tenkým těstem a vysokými nadýchanými okraji.
Uznání za inspirativní práci se starými stavbami, výtka za nedostatečnou environmentální šetrnost, údiv nad délkou stavebních procesů v Česku. To jsou hlavní závěry mezinárodní poroty letošního ročníku nejsledovanějšího oborového ocenění u nás, České ceny za architekturu. Česká cena za architekturu (ČCA) má jasná kritéria. Z přihlášených staveb, které vznikly během posledních pěti let na území České republiky, vybírá mezinárodní porota tzv. od stolu nejprve třicítku nominovaných projektů, které následně osobně navštíví.
Na Slovensku rozdali ceny za nejlepší architektonické realizace. Letošní ročník ocenění Slovenské komory architektů CE ZA AR se zaměřil především na otázky spojené s bydlením v různorodých souvislostech. Každé architektonické ocenění má svou specifickou organizační strukturu a kritéria hodnocení. Společným jmenovatelem většiny relevantních cen napříč zeměmi je prakticky jen snaha organizátorů nechat stavby posuzovat odborníky a odbornicemi ze zahraničí.
V době klimatické změny přinášející extrémní dešťové srážky a povodně není možné, aby města s vodou bojovala a bránila se jí. Stávající protipovodňová opatření se ukázala jako nefunkční, a proto je nutná radikální změna praxe. Taková stanoviska zastává jedenašedesátiletý krajinářský architekt Kongjian Yu, který díky svému mimořádnému vlivu změnil svůj obor v celé Číně.
Architektura digitálního věku, která využívá nejmodernější technologie pro vytvoření výjimečného zážitku z prostoru. Tak popsal vítězný projekt jedné z nejprestižnějších architektonických cen planety prezident Královského institutu britských architektů Muyiwa Oki. Zatímco každoročně obvykle laureáti (nejen) Stirlingovy ceny vyvolávají pochybnosti, zda jde opravdu o tu nejlepší volbu, letos panuje vzácná shoda.
Zachovat to podstatné z původního charakteru historické stavby, současně se ale nebát výrazných novodobých vstupů. Přístup mladé architektky Jitky Mácové k rekonstrukci původní roubenky prokázal, že i stísněné dispozice takových stavení lze proměnit ve vzdušné a světlé prostory. Schopní architekti dovedou odhadnout potenciál místa, odhlédnout od aktuálního stavu věcí a jasně si představit, jak lze s prostorem pracovat, aby nabídl to nejlepší.
Jen málo dalších jmen z řad českého architektonicko-urbanistického prostředí má takový vliv na rozvoj českých měst a obcí jako čerstvý architekt roku Roman Koucký. Z pozice autora několika územních plánů (včetně hojně diskutovaného Metropolitního plánu pro Prahu) je to totiž on, kdo určuje konkrétní zásady jejich podoby na dekády dopředu a ovlivňuje uvažování nad správným utvářením tuzemských sídel. Koucký je znám především díky svým neobyčejným návrhům velkých mostů po celé republice.
V Česku vyrostly první čtyřpodlažní bytové stavby ze dřeva. V pražských Řeporyjích je postavila česká pobočka rakouské developerské společnosti UBM Development, která má za sebou řadu význačných dřevostaveb velkého měřítka. Projekt Timber Praha naznačuje, jakým směrem se u nás bude ubírat výstavba nejen bytových domů. Dřevostavby mají jednu charakteristickou vlastnost, díky které je poznáte i se zavázanýma očima. Uvnitř ihned cítíte nezaměnitelnou vůni dřeva, a to i v případě moderních developerských projektů.
Divnosti a jinakosti, to je výmluvný název jedné ze sekcí letošního festivalu Film a architektura, který ke konci září zavítá do desítek měst v Česku i na Slovensku. Součástí této sekce je i dokument Soviet Bus Stops, který představuje fenomén architektury autobusových zastávek v postsovětských zemích. Kanadský fotograf Christopher Herwig podnikl roku 2002 cyklistickou túru z Londýna do Petrohradu. Cestou narážel na malé objekty rozmístěné v krajině i ve městech.
Do kin vstupuje dokumentární film, který u nás z pohledu architektury nemá obdoby. Navzdory velmi širokému a obtížně uchopitelnému tématu poválečné architektury v někdejším Československu dokázal režisér Jan Zajíček ve svém snímku představit stěžejní momenty a stavby tří dramatických dekád a citlivě vykreslit životní peripetie a silné příběhy jejich hlavních aktérů.
V okrajové části Osla vyrostla stavba pozoruhodná progresivním konceptem ekologické šetrnosti. Na první pohled velmi nenápadná kancelářská budova je takřka výhradně ze dřeva, a to i včetně hřebů a technických spojů. Stavba je navíc navržena tak, aby ji bylo možné po jejím dožití celou rozebrat a materiál z ní znovu použít nebo šetrně zlikvidovat.
Vymlácená okna, plesnivé stěny, hory odpadků. Takové scenerie čekají na ty, kteří se odhodlají dírou v plotě vejít do jedné z nejnákladnějších a nejmodernějších staveb prvorepublikového Československa. Případ funkcionalistického klenotu ukazuje v první řadě na bezzubost památkové ochrany i veřejné správy u našich sousedů.Musel to být pohled, ze kterého šla hlava kolem. Většina lidí, kteří začátkem třicátých let nově otevřený lázeňský dům navštívili, totiž neměla příležitost se s něčím podobným dosud seznámit.
Na rozhraní pražských Vinohradech a Vršovic se na začátku léta otevřelo dětské hřiště, které nebudí nezvyklý zájem jen svou originální podobou, ale také příběhem vzniku. Veřejné hřiště totiž sám inicioval a platil úspěšný mladý podnikatel, který chtěl aktivně přispět ke zlepšení místa a inspirovat ostatní k podobným altruistickým krokům.
Architekt fúze východní a západní kultury. Tak bývá označován nedávno zemřelý velikán globální architektury Fumihiko Maki, který patřil do silné generace japonských architektů stojících za poválečnou obnovou své země. Mezi trojici měst, která na něj měla největší vliv, zařadil vedle Tokia a Chicaga – Prahu. Maki vyrůstal ve třicátých letech v Tokiu, které za jeho života prošlo extrémní urbanizací. Vzpomínal, že v klidných ulicích centrální části dnes největšího města planety si jako malý hrával s dětmi, v jeho dospělosti už tam ale bylo k nehnutí.
Aktuální trendy v oblasti luxusního ubytování velí jasně: místo okázalého přepychu se prosazuje koncept tzv. quiet luxury, tichého luxusu. Jde o reakci na stále globalizovanější svět, rychlý životní styl a jistou únavu výstřednostmi. Taková místa se zpravidla soustředí na vytvoření útulné atmosféry v přírodním prostředí, zdůraznění historie a tradic dané lokality, to vše v dokonalé harmonii. Hotel nad jedním ze severoitalských jezer je toho ukázkovým příkladem.
Na stránky učebnic architektury se zpravidla zapisují jména, která nějakým inovátorským způsobem promluvila do vývoje stavební kultury originálními návrhy nebo stěžejními teoretickými pracemi. Příběh Čeňka Musila je z jiného ranku, jeho dílo vyniká především rozsahem, stylovou pestrostí a geografickou uceleností v rámci jednoho východočeského města. Nespočet rodinných domů, reprezentativních vil, typizovaných domků, ale také areál okresní nemocnice, školní budovy, bankovní domy, márnice nebo výzdoby města při slavnostních událostech.
Zajistit místním plnohodnotný městský park, zelenou oázu uprostřed středověkého města, to bylo snahou kutnohorské radnice už před sto lety. Díky náročné rekonstrukci historických sadů se tuto myšlenku podařilo nedávno opět přivést k životu. Při návštěvě Breüerových sadů vaši pozornost ukořistí nádherné kamenné terasy vyrovnávající prudký svah pod palácovým komplexem Vlašského dvora, který patří mezi dominanty města.
U každých olympijských her se chce pořadatelské město předvést. Paříž tuto příležitost uchopila v úplně jiném stylu. Pro letošní hry nepostavila prakticky nic a místo toho investovala desítky miliard do pokračování nenápadně radikální proměny celé metropole. Paříž je symbolem bohaté kultury, romantické lásky, elegantní módy a fantastické gastronomie, pro architekty a urbanisty je už od 19. století největší evropskou laboratoří městského plánování. Transformace Paříže odstartovala nevídanou přestavbou města do formy městských bloků s bulváry a velkými parky.
Když Caspar Schols, dánský fyzik a nově i designér, dostal od své matky příležitost navrhnout pro ni zahradní domek, netušil, že se tím otočí celý jeho profesní život o sto osmdesát stupňů a ze svého oboru vstoupí na pole architektury. S modulární chatou slavil takový úspěch, že se rozhodl nabízet ji jako typizovaný domek, který si na pozemku postavíte jako stavebnici. Místo, kde může psát knihy, hostit až třicet lidí, hrát si se svými vnoučaty, relaxovat v přírodě pár metrů od svého domu, přitom však s pocitem úplného odtržení od starostí všedního dne.
Pokud bychom měli letošní výběr nominovaných projektů na nejprestižnější české ocenění za architekturu definovat jedním slovem, nabízelo by se především slovo pestrost. Mezi třicítkou staveb totiž najdeme opravdu rozmanitý výběr stavebních děl jak po typologické stránce, tak i jejich umístěním a přístupem autorů. Hlavní pozornost médií, a tudíž i veřejnosti se v rámci všech soutěžních přehlídek napříč obory z pochopitelných důvodů soustředí až na finálové kolo a oceněná díla.
Už z fotografií je jasné, že jde o mimořádně monumentální architekturu. Na zážitek z působení vnitřního prostoru této sakrální stavby vás ale předem nic nepřipraví. Když se ocitnete pod její dramaticky ztvárněnou kopulí, zůstanete stát s hlavou v záklonu dlouhé minuty. Na počátku příběhu zrodu tohoto chrámu byly slzy. Ty měla totiž po dobu pěti dní ronit sádrová soška Panny Marie v jedné chudé rybářské rodině ze Syrakus
Fotbalové stadiony nemusejí být jen utilitárními sportovišti, kde jde pouze o vytvoření co nejlepších podmínek pro hru samu. Často jsou to stavby vynikající svým inženýrským, architektonickým, kulturně-společenským i byznysovým přesahem. Sotva je toho nějaká země lepším důkazem než Německo, kde se aktuálně tribuny prohýbají pod náporem návštěvníků a návštěvnic letošního evropského šampionátu.
Dlouhou dobu to bylo území nikoho, které od zástavby odřezávala čtyřproudová dálnice. Pak si ale město Quebec uvědomilo, že několik kilometrů dlouhé pobřeží skýtá obrovský potenciál, jaký žádná moderní metropole nemůže ignorovat, a zahájilo ambiciózní projekt jeho transformace na rekreační, sportovní a kulturní distrikt. Zpřístupňování řek, jezer nebo zálivů v rámci zastavěného území měst v posledních dvou třech dekádách nabírá na intenzitě.
V lesích nad orlickou přehradou se ukrývá zcela výjimečný soubor modernisticky laděných staveb, který dlouhou dobu unikal pozornosti odborníků i veřejnosti. Tajné rekreační středisko komunistických špiček vyprojektovali přední architekti účelově věznění na přelomu padesátých a šedesátých let na Pankráci. Architekt Jaroslav Vaculík (1921–1995) měl začátkem padesátých let mimořádně slibně rozjetou kariéru a podle všeho byl své profesi ochoten obětovat vše.
