Bizarní poklady
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Divnosti a jinakosti, to je výmluvný název jedné ze sekcí letošního festivalu Film a architektura, který ke konci září zavítá do desítek měst v Česku i na Slovensku. Součástí této sekce je i dokument Soviet Bus Stops, který představuje fenomén architektury autobusových zastávek v postsovětských zemích.
Nečekaná obsese
Kanadský fotograf Christopher Herwig podnikl roku 2002 cyklistickou túru z Londýna do Petrohradu. Cestou narážel na malé objekty rozmístěné v krajině i ve městech. Fascinovaly ho rozmanitostí forem, materiálů i barev. Autobusové zastávky z dob SSSR se staly jeho obsesí, v následujících letech podnikl řadu cest, tentokrát již osobním autem, aby jich mohl co nejvíc objevit a uceleně zdokumentovat.
Výsledek své několikaleté činnosti představil roku 2015 v knize fotografií Soviet Bus Stops, která se stala světovým bestsellerem a obrázky z ní miláčkem sociálních sítí. Herwig se totiž se svým originálním tématem trefil do doby, kdy se již doceňovala architektura postkomunistických zemí, která však byla nedostatečně zmapována. O dva roky později fotograf vydal další knihu a předloni vznikl stejnojmenný dokumentární film v režii Kristoffera Hegnsvada, který se snaží představit také dobový kontext a okolnosti vzniku těchto nezvykle řešených architektonických objektů. Snímek nyní uvede festival Film a architektura, který se koná 26. září až 1. října po celé republice.
Žádná omezení
Zmapované autobusové zastávky spojuje kromě teritoria (všech patnáct postsovětských republik) i překvapivá tvůrčí svoboda jejich autorů. Pokud jde o jejich podobu a řešení, mantinely neexistovaly. Najdeme mezi nimi bizarní přístřešky ve tvaru ptáka, jehož křídla tvoří betonové skořepiny pro úkryt čekajících, abstraktní sochy pokryté barevnými mozaikami i inženýrsky striktní konstrukce. Z rozhovorů s kunsthistoriky v hodinovém dokumentu vyplývá, že objekty představovaly ostrůvky svobody v ideologicky svázaných zemích. „V případě drobné architektury neexistovaly žádné předpisy ani pravidla, vše bylo založeno na znalostech a nápadech architektů. Autobusové zastávky ve městě byly standardizovány, aby se stavěly levněji – v rurálních oblastech ale standardizovány nebyly,“ říká ve filmu běloruský architekt Armen Sardarov. To je také důvod, proč se Christopher Herwig musel za mnohými objekty svého zájmu vydávat do odlehlých částí Uzbekistánu, Kyrgyzstánu nebo Arménie.
Autobusové zastávky se od sebe liší nejen stát od státu, ale i v rámci jednotlivých regionů. Jejich tvůrci totiž zpravidla sahali po místním folkloru a využívali tradiční materiály a stavební postupy. A protože řada z nich vznikala víceméně spontánně z popudu obyvatel, a nikoli za základě formální objednávky, často jsou tyto objekty ukázkami spíš lidové tvořivosti než architektury. Podoba staveb se také vztahuje primárně k místu a jeho tradicím, nikoli k Sovětskému svazu a jeho ideologii. I to však má své výjimky. Mnoho fascinujících autobusových zastávek totiž na území Gruzie vypracoval na přelomu 60. a 70. let architekt George Chakhava, který současně zastával funkci ministra silniční výstavby. A protože projekty prakticky zadával sám sobě, měl neomezenou tvůrčí svobodu.
Technický stav drtivé většiny objektů je dnes tristní. Autobusová doprava už nemá takovou dominanci jako v poválečných dekádách, lidem na nich už tolik nesejde, mnoho z nich jen bezděčně stojí v polích a lukách jako svědci již neexistujících dopravních spojení. Samosprávy raději objednají levný prefabrikovaný přístřešek z katalogové nabídky, než by složitě a draze opravovaly sochařsky vyvedené atypy. Právě tato situace přiměla kanadského fotografa k jejich dokumentování. „Autobusové zastávky mizí rychlým tempem. Pokud bych se k nim vrátil za rok, mohly by být už pryč, zbourané nebo přestavěné. Tyto obrázky nakonec mohou být to jediné, co po nich zůstane. Chci jim tím poskytnout určitou formu nesmrtelnosti,“ tvrdí Christopher Herwig.