Když se předloni otevřel nový prostor Veletržního paláce věnovaný především dětem s rodiči, setkal se tento krok s mimořádným úspěchem – se vzácnou shodou stran veřejnosti i odborníků na architektu, design a umění. Inspirující realizace poukázala na zoufalý nedostatek podobných míst nejen v hlavním městě, ale celé zemi, a mnozí tak doufali, že jde o předzvěst dalších takových iniciativ veřejných institucí.

Otevřít se 

Malá dvorana Veletržního paláce, funkcionalistické dominanty pražské Letné, je fascinující prostor sám o sobě. Díky své otevřenosti na celou výšku šesti pater zalévá všechny ochozy denní světlo přicházející z velkých střešních světlíků a podtrhuje eleganci konstrukce i drobných detailů. Prostory jednotlivých ochozů tady však často zejí prázdnotou, což jednak poukazuje na fakt, že si Národní galerie s využitelností tohoto specifického domu dlouhodobě neví rady – a tím i na podfinancovanost této velké instituce. Proto se zdálo rozhodnutí vybudovat na jednom z těchto ochozů do značné míry experimentální prostor skvělým tahem z vícero důvodů. Našlo se smysluplné využití rezervních kapacit veřejné budovy, bylo zrealizováno místo, kde se mohou kreativně rozvíjet i ti nejmenší, a tím došlo také k oslovení nové cílové skupiny, která si jinak návštěvu galerie moderního umění dvakrát rozmyslí. Rodičů s dětmi. Snaha otevřít se široké veřejnosti je ostatně společná mnohým světovým galeriím, muzeím i například knihovnám.

Pod návrhem prostoru se složitým názvem Ateliér tvorby a laboratoř asociativního snění, zkráceně Atlas, je podepsán pražský ateliér No Architects. Vedoucí ateliéru, architekti Daniela Baráčková a Jakub Filip Novák, už několika svými projekty prokázali svůj jedinečný cit při utváření interiérů – a specificky pak na míru dětem. Navrhli totiž například montessori školku v Klecanech nebo jesle Malvína, které ukazují, jak kultivovaně lze pracovat s prostory pro děti. Atlas promýšleli architekti ve spolupráci s kurátorským týmem Národní galerie Barborou Kleinhamplovou, Evou Skopalovou a Oldřichem Bystřickým. Jeho základní myšlenkou bylo vytvořit místo otevřené všem generacím a širokému programu. Kromě dětské herny jsou tady taky stoly pro coworking, knihovna, kavárna i zázemí pro dílny nebo komorní přednášky.

(Ne)standard

Jako celek Atlas skvěle funguje i vypadá. Architekti přitom museli ve velké míře improvizovat – kvůli velmi nízkému rozpočtu, který je v případě velkých českých kulturních institucí prakticky už standardem. „Částka odpovídající nákladům na jednu lepší kuchyni do bytu 3 + 1 měla zajistit naplnění obřího podlaží smysluplným obsahem. Využili jsme proto to nejdražší, co už na místě bylo – a sice původní architekturu Veletržního paláce ukrytou tradičně za řadou paneláží, zatemnění otvorů a instalačních předstěn,“ vysvětlují svůj přístup autoři návrhu z No Architects s tím, že to vše také zrecyklovali a spolu s dalším harampádím ze skladů Národní galerie použili pro zařízení prostoru. Na výsledku je krásné pozorovat, jak jednotlivé zóny komunikují s původní architekturou paláce, kterou současně rozjasňují syté barvy hravých prvků, což ocení děti a stejně tak i dospělí. To samo o sobě není u nás vůbec běžné – byť by nebylo nijak ambiciózní považovat to za standard.

Teď se kolem Atlasu rozhořela diskuse kvůli tomu, že Národní galerie chtěla tento prostor – původně určený všem a zdarma – zpoplatnit. Respektive vstup do něj podmínit platnou vstupenkou. Vadil totiž velký zájem, hluk, údržba i jeho správa. Po veřejné kritice však galerie od tohoto nápadu rychle ustoupila. Tím vzala zasvé i počáteční naděje, že úspěch takového projektu povzbudí další veřejné instituce otevřít se a zkoušet nové modely – ne že právě moc velký úspěch bude důvodem k jeho uzavření. Na nějaké věci si u nás zkrátka asi ještě musíme počkat.