Česká veřejná debata je často vnímána jako generační spor. Vyhrocené podoby nabyl po zveřejnění petice Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG. Přibližně 2300 signatářů, mezi nimi někteří známí umělci především střední a starší generace, v ní žádá odstoupení rektorky Akademie výtvarných umění Marie Topolčanské, ředitelky Národní galerie Alicje Knastové a zásadní změnu fungování Ceny Jindřicha Chalupeckého, protože v těch institucích panují „neúnosné poměry“ a dochází v nich k „omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova, spojené (sic) s cílenou likvidací jedinečnosti a kreativity pod hlavičkou aktivistických tendenčních ideologií“. Prohlášení vyvolalo prudké reakce.

Kritiky, především z řad mladší generace, bylo srovnáváno s Antichartou a označováno za projev snah stárnoucích mužů vynutit si pomocí mocenského zásahu privilegia, o něž kvůli vývoji na umělecké scéně přicházejí. Ve studiu Týdeníku Echo se sešli k debatě básník a kurátor galerie Art brut Praha Jaromír Typlt, kreativní producentka Bontonfilm Studios Kateřina Traburová, kulturoložka pražské Anglo-americké univerzity a hudebnice, členka skupiny Zuby nehty Pavla Jonssonová a Martin Škabraha, který na AVU pracuje jako šéfredaktor časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné obory, k petici se kriticky vyjádřil v textu pro Alarm. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se jich zeptal, jestli souhlasí s tím, že na české kulturní scéně působí nějaká koordinovaná síla, která je nepřátelská vůči svobodě uměleckého vyjádření, a pokud ano, tak kdo ji reprezentuje.

Stáhnout MP3

Typlt: Ta petice byla velice nešťastně formulovaná, proto jsem ji taky nepodepsal. Je vlastně těžké najít něco na její obranu. Přesto ale docela dobře rozumím jejímu duchu. Neřekl bych sice, že je tu nějaká síla, která by autoritativním způsobem potlačovala kreativitu, ale přesto je znát, že přichází generace, která svoje ideje spojuje se silnou tendencí převzít instituce a moc. A ne náhodou se téma boje o moc tak často tematizovalo v reakcích na tu petici: „muži z devadesátek to tu nechtějí vyklidit“. Nejsem proti tomu, abychom se bavili o tom, že generace lidí 50+ měla po revoluci zvlášť výhodnou příležitost dosáhnout mnoha pozic, které úspěšně drží dodnes. Chci ale otevřeně pojmenovat i to, že mladší generace vede také mocenský boj a jenom ho halí do pláštíku ušlechtilých a jakoby těžko napadnutelných idejí: boje proti nespravedlnostem, snahy o nápravu křivd v planetárním i soukromém měřítku a podobně.

Kateřina to jako signatářka petice vidí asi jinak.

Traburová: Ne moc jinak. S podpisem jsem váhala, myslela jsem si, že ten text míchá dohromady věci, které spolu nemusejí souviset, některé věty mi přišly formulované nevhodně. Ale nakonec ve mně převážil pocit, že rozumím tomu, co ten text chce vyjádřit, a že to téma je i pro mě aktuální, a že se tak může otevřít podstatné téma. Je mi třicet let, studuji na FAMU, znám spoustu současných i minulých studentů AVU, zároveň jsem dcera jednoho z těch „devadesátkových mužů“, výtvarníka. Takže myslím, že se na to téma dokážu podívat z obou stran. Myslím, že je potřeba o něm debatovat. Zatím ale žádná debata neexistuje, je tu jenom překřikování dvou táborů naštvaných lidí, kteří po sobě pálí argumenty a urážky. Neexistuje tu prostor pro rozhovor, který by ani nemusel dospět k nějaké shodě, k tomu, že – jak říkal Martin Veselovský během rozhovoru na stejné téma na DVTV – se všichni vezmou kolem ramen a odkráčejí do západu slunce. Chybějí tu osobnosti, nebo aspoň jedna, které by na obou stranách měly respekt. Potřebovali bychom trochu smíření.

Pavla svou životní zkušeností taky patří k té „devadesátkové“ generaci.

Jonssonová: Právě proto pro mě bylo zraňující a šokující, když jsem viděla, jak se mí vrstevníci v petici trefují do lidí, které znám, a do mladých lidí. A byla jsem vděčná za některé z těch reakcí. Na druhou stranu dějiny umění jsou také dějinami vyhrocených sporů. A vnímám rozdíl mezi svou generací, která v devadesátých letech přijala tezi, že liberální demokracie je vrcholné společenské uspořádání, a dnešní mladou generací, která v obraně lidských práv jde do takových detailů, o jakých se nám ani nesnilo, i když se za obránce lidských práv sami považujeme.

V kritickém článku o petici Martin píše, že si po jejím přečtení až obsedantně kladl otázku: Proč to podepsali? Dospěl jste k nějaké odpovědi?

Škabraha: Tu otázku jsem si kladl především ve vztahu k zavádějícím a někdy i nepravdivým tvrzením, která ten text obsahuje. Ale teď vnímám i možnost, o které mluvila Kateřina. Že ty podpisy nemusejí být vyjádřením souhlasu s každým tvrzením toho textu, ale nějakého sdíleného znepokojení nebo, jak píšu v článku, hněvu nad postupující proměnou světa umění. Napadla mě v té souvislosti paralela s počátky národního obrození. To přece bylo také zpočátku hnutí skupinky aktivistů, která vysvětlovala většině, že by se měla změnit, mluvit česky, zdravit se na ulici „dobrý den“ a podobně. A to hnutí v sobě mělo taky část, která jeho myšlenky dováděla do různých krajností, třeba ty známé jazykové puristy, kteří chtěli zavádět nová slova jako tu slavnou nosočistoplenu. To nám dneska může právem připadat groteskní. Ale v době, kdy se to hnutí rodilo, a identita, již chtělo vybudovat, se teprve tvořila, mohlo být těžké rozpoznat, co je únosné a co už je příliš. Dnes je, myslím, situace v něčem podobná. Existuje nějaký aktivistický trend, jehož smyslem podle mě není jenom boj o moc, ti lidé reagují na stav společnosti, na svou zkušenost. Samozřejmě to působí aktivisticky, je to nové, nezvyklé, ve společnosti se to musí teprve prosadit...

Typlt: Musí se se to prosadit? Proč?

Škabraha: Myslel jsem to tak, že se stoupenci musejí osobně nasazovat, aby se to prosadilo.

Traburová: To, co se děje na českých uměleckých školách, je odrazem dění v celém západním světě. V petici je kritizován česko-slovenský pavilon na benátském bienále. Ale samo bienále je plné podobného konceptuálního a aktivistického, až politického umění. Mluvil jste tu o obrozenectví, mně ta dnešní kulturní situace ale připomíná spíš obrazoborectví. Radikální změny nebo revoluce bývají bolestivé, ale způsob, kterým ta změna probíhá v dnešním uměleckém světě, je podle mě špatný. Píšete, že z té petice vnímáte hněv. Já necítím hněv, ale spíš strach. Obavy z toho, že to, co se dnes v umění děje, přinese víc negativního než pozitivního. Nemyslím si, že je to čistě generační věc. V obou těch táborech jsou lidé různých generací. Pokud jsou ze strany signatářů petice slyšet spíš ti starší, může to být tím, že moje generace už není tolik zvyklá prát se za svoje názory.

Typlt: Pardon, ale musím říct, že mám ze sociálních sítí úplně opačný dojem. Cítím tam velmi agresivní tlak ze strany lidí mladší generace, kteří kdykoli narazí na názor, který jim v něčem nevyhovuje, okamžitě odpoví záplavou urážek nebo výsměchem. Už si to i zkrátili na „o. k., boomer“, což je vlastně generační vzkaz „chcípni!“.

Traburová: Ano, všechno se dnes zjednodušuje na střet progresivistů a boomerů. Ve světě umění to ale reálně je střet lidí soustředěných na koncept a teorii, kteří přestali řešit formu, řemeslo, originalitu a talent, a těch, pro které jsou podstatné právě originální forma a talent, ale zase bohužel nevnímají, že se tu objevují nová témata, o kterých by se mělo přemýšlet. Ale to stále neznamená, že by se mělo zapomínat na jiné a zásadní aspekty umění.

Nepovažuju se ve vztahu ke kulturnímu provozu za insidera. V mém pohledu zdálky situace vyhlíží tak, že ten progresivní tábor má, řekněme, značně vyspělý mocenský instinkt a taky sklon vytvářet monokultury a tendenci k uniformitě, která je strašně vidět na jazyku, textech, jimiž koluje mnoho a mnoho prefabrikovaných slovních spojení a různých floskulí a někdy může být obtížné poznat, že autory těch jazykově zaměnitelných textů byli různí lidé. Takže já tu obavu, kterou vyjádřila Kateřina, někdy sdílím. Anebo aspoň údiv. Jsem boomer, a proto by mi to mohlo být všechno jedno, mám to za pár. Ale divím se často a divím se dost.

Jonssonová: Vrátila bych se ještě k té petici. Když jsem ji četla, snažila jsem se představit si, jaké to je, být jednou z těch žen, o nichž se v tom textu píše, jak strašné to je být vystavená takhle strašnému veřejnému odsudku, navíc od lidí, kteří mají všechny ty ceny, Oscary a veřejnou vážnost. Byla to taková veřejná poprava a bylo velmi nepříjemné takové chování sledovat.

Typlt: Ale bumerang se pak vrátil. Dá se říct, že v té petici dostala aktivistická generace dárek. Většina komentářů byla negativních, často oprávněně. Autory a signatáře jen málokdo pochválil. Strana, kterou ta petice kritizovala, z toho sporu vyšla spíš posílená.

A Kateřina mezi vrstevníky zažívá takovou odmítavou reakci?

Traburová: Ani ne, přijde mi to názorově tak půl na půl. To, co ve své názorové bublině slyším, jsou tak z devadesáti procent stanoviska té progresivní skupiny. Je to ale také tím, že ta druhá strana, lidi spíš konzervativnější, jimž je bližší klasické umění, se moc nevyjadřuje, protože ti lidé počítají s tím, že by v tom případě byli označováni za extremisty, boomery a podobně. A reakce na petici podle mě ukazují i tohle: když si někdo dovolí vyjít s názorem, který není „trendy“ a současný, tak se na něj opravdu hned ošklivě křičí. Myslím si, že názory signatářů té petice patří do veřejné debaty stejně jako články Alarmu. Signatáři by se neměli stydět jenom kvůli tomu, že mají nějaký názor. Ano, v tom textu byly některé faktické chyby, to se může stát, tak se opravily. Nejsme stroje a našimi nástroji nejsou pouze fakta, ale přirozeně i pocity, protože jsme lidé cítící.

Dneska jsem si celý seznam signatářů prošel, na internetu je k podpisu možné připojit komentář. Víckrát jsem tam narazil na poznámku ve smyslu „Nesouhlasím sice úplně se vším, ale považuji to za důležité“. Taky jsem přitom zjistil, že aféra s tancem nahé Kateřiny Olivové měla asi docela dopad, protože ji dost signatářů v komentářích zmiňuje. Rád bych se zeptal Martina, který na AVU působí, jestli ty obavy, které tady zaznívají, považuje za liché. Jestli podle něho na AVU ve skutečnosti existuje názorová pluralita, studenti i učitelé mohou volně a bez následků vyjadřovat postoje, které odporují názorům vedení školy nebo se vymykají tomu aktivistickému proudu.

Škabraha: Různorodost názorů uvnitř AVU podle mě dobře ilustruje způsob, jakým se na škole vedla debata o dokumentárním filmu Zkouška umění, který se natáčel ještě za minulého rektora Tomáše Vaňka. Zachycoval, jak známo, přijímací řízení na třech z devatenácti ateliérů na akademii. Část učitelů byla proti tomu, aby uchazeči o studium byli v důležitém okamžiku vystavováni stresu z natáčení a kamera zachycovala situace, ve kterých jsou velice zranitelní. Právě proto se některé ateliéry odmítly natáčení účastnit a ze stejného důvodu ten film kritizovali i někteří studenti po jeho uvedení. V době natáčení se ale prosadila strategie vystavit školu pohledu umělců zvenčí a nijak do jejich výpovědi nezasahovat, nechat je ve filmu ukázat všechno a bez příkras, bez  ohledu na to, do jakého světla film školu postaví, na to, že ta výpověď může působit až brutálně. I na AVU je ta citlivost různá. Existuje pluralita přístupů. Jsou tam ateliéry, kde se pracuje tradičními metodami – socha, malba, restaurátorství –, i ateliéry výrazně progresivní, typický je mezi nimi právě ten ateliér Kateřiny Olivové a Dariny Alster, existuje tam aktivistické hnutí, ale to existuje v celé společnosti, v uměleckém prostředí se jenom šíří rychleji.

Traburová: AVU bude vždycky AVU, tedy místo, kde se potkávají osobnosti, existují mezi nimi velké rozdíly v postojích, životním stylu a podobně. Ale domnívám se, že té rozmanitosti poslední dobou skutečně ubývá. Netvrdím, že v minulosti to bylo ideální, dokážu si představit, že třeba v devadesátých letech tam mohlo být pro ženy ne úplně vstřícné prostředí. To se změnilo, jenomže dnes je na AVU nepřátelské prostředí pro jinou skupinu lidí. Bylo by dobře, kdyby škola různorodost podporovala, kdyby tam lidé nebyli hned škatulkováni stylem „nesouhlasíš s námi, tak jsi extremista“.

Co si mám představit, když mluvíte o nepřátelském prostředí?

Traburová: Nestuduji na AVU, ale znám tu školu velice dobře, už od dětství. A nedovedu si moc dobře představit, že bych na ní dnes stejně hlasitě, jako se tam mluví o queer a LGBTQ tématech, mluvila o tom, že věřím v Boha a jsem vyznávající katolička. Asi bych se přitom necítila dobře, čekala bych, že uslyším, že jsem proto proti LGBTQ lidem, což není pravda. Věřte nebo ne, i člověk věřící v Boha může mít pestřejší a komplexnější názorové spektrum. Myslím, že rozmanitosti ubývá, i pokud jde o přístup k tvorbě. Těch ateliérů, kde se učí klasická média klasickým způsobem, a osobností, které ten styl reprezentují, rapidně ubývá až mizí. Ve srovnání s nimi ty, v nichž se pěstuje intermediální a multimediální tvorba, přibývají. Jsou tam sice stále ateliéry, které se nazývají například „Socha I“ apod., ale vedou je pedagogové, kteří mají intermediální a konceptuální přístup. A to rozhodně není proto, že by to odráželo poptávku ze strany studentů. Znám dost lidí, kteří by rádi studovali tím klasickým způsobem na akademické úrovni, jenomže nemají kde, a tak se kvůli nedostatku jiných příležitostí hlásí na střední umělecké školy nebo vyšší odborné školy. Ten aktivistický přístup k umění přece není jediný možný a neměl by být ani nikomu vnucován. Mám kamaráda, studenta na AVU, který dělá úžasné věci z hlíny a kovu, sochy, umělecká díla, je velmi talentovaný a vtipný, také výborně kreslí a připravuje vlastní komiksovou knihu. V diplomantském roce, kdy končí Akademii, přišel do jeho ateliéru nový vedoucí, který vyměnil Lukáše Rittsteina, a chtěl po něm přístupy, jež jsou mu úplně cizí. On není ten typ, který chce tvorbou ilustrovat nějakou filozofii, prostě „jenom“ rád pracuje s materiálem a nápady z něj prýští a je v tom výjimečně dobrý. A to je naprosto legitimní přístup k tvorbě. Na AVU jsou i studenti, které škola tlačí k věcem, které nechtějí dělat, ale nakonec je stejně dělat musejí.

Škabraha: Studenti, kteří si na škole nepřipadají komfortně kvůli své příslušnosti k nějaké menšině, sexuální, rasové, nebo třeba náboženské jako v tom vašem příkladu, se můžou obrátit na lidi, kteří jsou podobné situace na škole pověřeni řešit, prakticky na všech českých vysokých školách existují ombudsmani, AVU má obdobný orgán. Myslím si, že každý se dnes může oprávněně cítit jako příslušník nějaké menšiny, proto se taky všichni cítíme ohroženi a odpovídá tomu i emotivnost veřejné debaty.

Typlt: Kateřina ale ví, o čem mluví: budoucí umělci se dnes musejí tvářit, že jsou vlastně teoretici a filozofové. V praxi to dopadá tak, že používají pár rychle naučených frází, které se rozšířily v posledních desetiletích. Při bližším zkoumání člověk zjistí, že studenti vůbec nemají ponětí, že jejich módní teorie také z něčeho rostly a něco jim předcházelo. Celá tisíciletí vývoje ve filozofii prostě vynechali. Vede to pak k velké zkratkovitosti a k tomu, že místo skutečných myšlenek se prostě rozvine transparent s nějakým nenapadnutelným slovním spojením. Kdo by snad měl nějaké připomínky, je hned označen za rasistu, sexistu, fašistu... Vidím velké nebezpečí v tom, že nikdo už vlastně nemá zájem o složitější úvahy a hlubší souvislosti.

Jonssonová: Také vnímám, že na vysokých školách existují nějaké limity svobody. Mám třeba před sebou třídu plnou nebinárních studentů. Letos se změnil zákon, který požadoval, aby pro uznání změny pohlaví musel člověk projít kastrací a chirurgickou změnou, což jsem považovala za barbarské. Krátce po téhle změně k lepšímu mi ale studenti vmetli, že se musí hned změnit i přístup k transgender dětem, že všechny z nich musejí dostávat blokátory puberty a mít na věc jiný názor je nepřípustné. Že se ze mě v jejich očích stala nějaká stará konzervativní fašistka, pro mě byl šokující zážitek.

Typlt: Martin přirovnával dnešní situaci k časům národního obrození. Mně se ale připomínají spíš dvacátá a třicátá léta minulého století, kdy se tu prosazovala bezskrupulózní a po moci bažící komunistická strana, která se tvářila, že bojuje za lepší svět. Její skutečnou povahu pomáhali zakrývat idealističtí umělci, kterých se pak ta strana bezohledně zbavila, když pro ni přestali být užiteční. Dnes tahle skupina v pozadí není jedna politická strana, ale spíš volné spojení aktivistických organizací a neformálních hnutí, usilujících o vliv v institucích. Zdůraznil bych: většinou nevolených v parlamentních volbách.

Umění nejsou jenom díla a jejich tvůrci. Taky existuje jako nějaký systém, provoz. Instituce a grantové komise, ceny, poroty, školy. Lidé, kteří v nich působí, tvoří jakýsi oborový establishment a ten rozhoduje o tom, kdo dostane ceny, peníze, uznání. A myslím, že ta obava, kterou se část z nás snaží vyjádřit, se týká toho, že se ten oborový establishment mění v monokulturu stejně smýšlejících. A že hrozí, že se o cenách, penězích a možnostech a podobách uměleckého vzdělávání bude rozhodovat primárně na základě ideologických nebo politických hledisek.

Traburová: Část signatářů je přesvědčena, že už to tak je. Cena Jindřicha Chalupeckého je významné umělecké ocenění, tvůrce, který pracuje klasickým způsobem, dnes fakticky nemá šanci ho získat. Nemám nic proti aktivismu, považuji ho za potřebný. Ale vadí mi, že se stírá rozdíl mezi aktivismem a uměním. Aktivista nemusí mít dar, talent, schopnost vnímat i hlubší vrstvy skutečnosti. Umělec ano.

Myslím, že umělec se tvorbou snaží vstoupit do času plynoucího nějakou jinou rychlostí. Ten aktivistický přístup, který z umění dělá něco jako komentář v novinách nebo transparent na demonstraci, oproti tomu umění uzamyká v přítomném okamžiku. Pokud smysl nějakého díla není nic víc než předat jednoduchý komentář k nějakému tématu, který odpovídá představám roku 2024, tak těžko hledat důvod, proč by se o něj měl někdo zajímat v roce 2026.

Škabraha: Ale mnoho těch děl, která dnes vnímáme jako nadčasová, a lidé se k nim i dnes vracejí, reagovala na události doby svého vzniku, jejich smyslem bylo také vstoupit do aktuální veřejné debaty. Napadá mě třeba Janáčkova klavírní sonáta „1. X. 1905“, která byla inspirována srážkami mezi českými a německými nacionalisty v Brně.

Traburová: Ano, lidé se k nim dnes vracejí, protože v nich je daleko víc než jenom tohle. A pokud v nich nic víc není, není ani důvod se k nim vracet.