Božský Blixa v Arše

Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto. Z jejich hudby je cítit taková intimita, až máte pocit, jako byste poslouchali dialog dvou přátel v tlumeně osvětlené hospodě. Blixovi role šansoniéra vyloženě sedne, recitovat do komorních, někdy ponurých, jindy vzletných orchestrací si užívá, ale nepředvádí se, jako někdy v Neubauten, celkově to nakonec ze všeho nejvíce působí jako takové velmi distingované kabaretní vystoupení. Texty jsou plné hravých a bizarních motivů („nahá tanečnice z TikToku a podcaster musí zemřít“). Tak třeba v písni Dear Carlo, kterou Blixa Bargeld napsal díky korespondenci s italským astrofyzikem Carlem Rovellim na téma povahy vesmíru, dokonce pana fyzika v jednu chvíli pochválí, že peče opravdu excelentní koláče. Kdo zná z YouTube video, kde Blixa vaří sépiové špagety, chápe, že před lichotkou od takového gurmána musí ustoupit i povaha vesmíru.

Blixův výrazný hlas s tvrdou a ostrou artikulací střídá němčinu, angličtinu a italštinu, to vše často na ploše jedné písně. Ačkoli se ve skladbách jako Bisogna Morire (v překladu: „člověk musí zemřít“) objevují narážky na smrt, je to všechno mnohem svižnější a radostnější než memento mori z minulého alba Nerissimo. Zatímco životní reflexe jeho dávného parťáka Nicka Cavea se v posledních letech na můj vkus až příliš začínají podobat myšlenkám z knih Paula Coelha, Blixa Bargeld svět kolem sebe komentuje s potměšilostí o něco větší, snad je nedůvěřivější k tomu, že krása hudby spasí svět, jeho pověstný sarkastický úšklebek mu pořád ne a ne zmizet. A hlavně nepřestává hledat nové věci, nechce svět už jen vysvětlovat, pořád se rád diví. „Zdá se, že devadesát procent vesmíru je neviditelných,“ pronáší Blixa v jednu chvíli přes pomalé, táhlé, staccatové violoncello. Sledovat jeho cestu je ještě zajímavější, než jsem kdy doufal. Tak už víte, co děláte 6. prosince večer?

Teho Teardo & Blixa Bargeld, ARCHA+, Praha, 6. prosince 2024, od 20.00.

Nejkrásnější záchodky

Zabíjet čas lze všelijak. Člověk může třeba čučet na vlaky a porovnávat jejich příjezdy a odjezdy s číslíčky v jízdním řádu. Nebo si může něco střelit. Filmová adaptace sice není nejlepším britským příběhem o delikventech, tím je u nás neprávem opomíjený Withnail and I (1987), ale i tak tyhle historky partičky narkomanů z Edinburghu potěší. Karel Dobrý asi neměl čas, takže je procítěně čte Kryštof Bartoš.

Irvine Welsh: Trainspotting, OneHotBook, 12 hod.

Stará citlivost

Výtvarník narozený před sto lety se svým dílem snažil vyjádřit „obrovskou a neviditelnou energii, světlo, proudění vzduchu a vztahy, které přesahují naše běžné vidění“, popisuje Karla Malicha kurátorka výstavy Eliška Jedličková. Ta v prostorách Automatických mlýnů představuje především umělcova zásadní díla z období po roce 1970, kdy Malich začal intuitivně pracovat s formováním svých význačných drátěných objektů.

Karel Malich: Já a ten, jehož potkávám, Gočárova galerie, Pardubice, do 9. února 2025.

Sám a bez peněz

Kolaps systému a hroutící se společenské struktury. Jak by se proměnila naše role ve společnosti, kdyby ji přestal definovat a ovládat kapitál? Francouzsko-belgická dvojice Angélique Aubrit a Ludovic Beillard inscenuje potenciální situaci v prostředí Galerie Kostka v MeetFactory. Odvíjí zde fragmenty každodennosti šesti postav žijících v utopické realitě, v níž náhle zanikl koncept majetku a peněz. Zhmotněná noční můra Davida Černého!

Angélique Aubrit & Ludovic Beillard: Nesmírná samota, Galerie MeetFactory, Praha, do 6. ledna 2025.