Co si asi tak myslí Bob Dylan o prezidentu Trumpovi? Na to autor tohoto sloupku není schopen odpovědět. A ani to vlastně netouží vědět. Možná že se Dylan nějak i vyjádřil, ale politické proklamace umělců je dobré brát s rezervou, včetně případného vyjádření Boba Dylana.

Můj soukromý odhad je, že je v téhle věci, jako v mnoha jiných, spíš nad věcí, pohlíží na ně z pozice básníka, mystika a potulného kejklíře, jenž je zároveň světovou hudební superstar, která se však nepodobá žádné jiné superstar. Dylan nikdy nebyl v pravém smyslu slova politický umělec, i když ho tak mnozí chtěli vidět, čemuž on se velmi záhy vzepřel a šel si svou vlastní cestou osamělého génia, který slouží jen svému tvůrčímu duchu.

O něm by se dalo také říci, že je to dokonale odvedená hagiografie: životopis světce moderní doby, světce ovšem velmi problematického, hříšného, rozporuplného, svéhlavého a svým bližním ubližujícího. Ale přesto světce, rozumíme-li tím člověka, ve kterém plane „světlo“, cosi velmi odlišného od ostatních, takže je tím poznamenán, osvětlován i spalován. Film je natočený tak, jak by asi postupoval středověký pisatel legendy o svatém Bobovi. Začíná jeho příchodem na místo, kde bude konat zázraky, tedy do New Yorku (zima 1961), pak jeho zasvěcením, jež se děje setkáním s jeho předchůdcem, již nemohoucím „svatým“ Woodym Guthriem, pokračuje přijetím do svazku bližních, mezi onu zapálenou sektu vyznavačů folku a protestních písní, přičemž tam má zásadní roli světící biskup a dosavadní strážce ortodoxie Pete Seeger, který to myslí dobře, ale na Boba nestačí. A Bob se sice stává významným členem církve, ale brzy jsou mu její pravidla těsná, a tak se jim vzpírá, vymezuje se proti nim, hřeší a revoltuje. A přitom koná zázraky, což se děje tajemným způsobem, že se v něm rodí zázračné písně, ty modlitby a kázání, jež přesně vystihnou dobu, pocity a touhy zástupů. Jenže to prorokovi nestačí, v něm se toho odehrává nesrovnatelně více než v běžném věřícím, v něm dlí Duch svatý, který ho zvedá vysoko nad horizont doby, kam ostatní nevidí nebo se vidět bojí. A to se děje tím, že odhazuje konvence a dogmata, zapojuje kabel elektrické kytary do zesilovače a se svou kapelou rozpálí hymnus velké rozluky: vydá se po dálnici Highway 61 Reviseted, jak se jmenuje ta přelomová deska, od které bylo pak už všechno jinak.

Ono „A Complete Unknown“ (česky se to také překládá „úplná nula“) je samozřejmě verš z refrénu slavné písně Like a Rolling Stone, která ve filmu několikrát zazní a jejímž úžasným provedením film vrcholí: na slavném „skandálním“ vystoupení na festivalu v Newportu v dávném létě 1965. Hořký text té nádherné zlostné písně (jde vlastně o šestiminutovou „mstivou kantilénu“) se ve filmu stává epilogem za etapou Dylanova zrání, neúprosným rozchodem s dosavadním společenstvím, které ho sice zbožňovalo, ale zároveň ho spoutávalo, omezovalo a přizpůsobovalo si ho pro své touhy a potřeby. Jenže génius se spoutat nedá a nesmí, musí se z pout vymanit, zpřetrhat všechny svazky, spálit mosty a vydat se do osamění a nejistoty. Což samozřejmě nebylo v případě Dylana absolutní, světovou hvězdou být nepřestal, naopak ji, tu svou hvězdu, pověsil na oblohu, ze které ji už nikdo nesejme. Vlastně by se dalo říci, že patří k těm několika gigantům, kteří to ustáli. Je mu třiaosmdesát a nedávno oznámil, že vyráží na další turné.

Co si myslí o Trumpovi, není v tomto smyslu vlastně vůbec důležité.