Vychyluje se Evropa doprava? Dokonce se stává konzervativní? Takto laděné otázky lze zaznamenat stále častěji. Dosud směřovala starost především do Polska či Maďarska, po evropských volbách ovládla mnohé veřejné debaty i jinde. Má jednu chybu: podsouvá, že být pravicový nebo konzervativní je společensky nebezpečné, případně charakterové selhání.

Problém, kterému čelíme spíš než nástupu nebezpečných ideologií, je zvláštní patologie naší mysli: jednotlivé světonázory, ať liberalismus, konzervativismus, nebo socialismus, identifikujeme s jejich krajnostmi. Kdyby člověk soudil jen podle médií, asi by seznal, že už se může bavit jen se svými. Všude jinde řádí extremisté. Snaha navzájem se pozavírat do ideologických klecí je větším ohrožením než to, že nespokojenost s evropskými elitami zrovna vyjádřilo o něco víc lidí než dřív.

Obsah daných pojmů se utváří v závislosti na prostředí, často v rozporu s politologickými definicemi. Což je v pořádku. Pojmy nejsou muzejní artefakty a mají svůj život. Moderní liberál bývá v USA spojován s levicí, zvlášť s tématy sociální spravedlnosti, zatímco v Evropě to byl donedávna pravičák, který zdůrazňoval svobodu týkající se nakládání se sebou, s tělem i majetkem. Stále častěji se však i u nás liberalismus spojuje s levicí a konzervativismus s pravicí. Jenže jestliže pravici zároveň ztotožníme se štíhlým státem a s důrazem na osobní svobodu, vzniká pojmový zmetek. Konzervativec totiž zdůrazňuje spíš sociální než individuální rozměr svobody. Dokonce lze tvrdit, že pojmově čistší je v tom případě ta levice, která si hledí svých konzervativních kořenů, tedy předpokladu, že člověk nikdy nevlastní sám sebe a sám ze sebe není svobodný.

Paradox je, že ač se konzervativismus leckdy prohlašuje za hrozbu, nakonec se raději rozprchli ti, kteří se tradičně hlásili k liberalismu. Levicově orientovaní lidé liberalismus mnohdy odmítají proto, že nesouhlasí s pojetím člověka, který je svobodný sám ze sebe a společenství je pro něj druhotné. Vytýkají mu dogmatický individualismus. Přesto mnozí komentátoři, i pod vlivem americké politiky, levici za liberály označují. Jenže užívá-li se stále častěji liberalismus jako zkratka pro progresivismus, nechce být liberálem už ani pravičák. A pojem je možná zničen. O tom ostatně hovoří i argentinský prezident Javier Milei, který chce liberalismu vrátit jeho – doslova – pravou sílu a tím i nový život. Nově nacházejí smysl pro liberalismus prý především mladí lidé, kteří zakusili význam osobní svobody během pandemie.

Nehledě na myšlenky Javiera Mileiho, který při svém evropském turné navštívil i Prahu, může být opravdu namístě se liberalismu zastat a vrátit se k jeho klasické verzi. V důležitém smyslu se pojí s individualismem, který není sobectvím, ale tkví v přesvědčení o důstojnosti každého jednotlivce. Tu si člověk podržuje bez ohledu na pohlaví či rasu, dokonce nehledě na to, zda se něčím provinil. Ani zločinec nepozbývá důstojnosti.

Pro konzervativce je svoboda rovněž stěžejní, ale člověku nenáleží jako jednotlivci. Nerodíme se jako individua. To je liberální fikce. Nejen naše tělo a vzhled odrážejí naši rodinu. Člověk podle svého domova i myslí, a to i v případě, že proti němu povstává. Z toho plyne skepticismus vůči světoobčanství. Anglické přísloví praví, že pohostinnost začíná doma. S tím by se konzervativec ztotožnil: ve velkorysou osobu s rozhledem dozráváme jen skrze vazby k domovu, nikoli jim navzdory. Liberální představa, že člověk může žít kdekoli, je nebezpečná. Člověk bez kořenů nakonec není nikým. Jak říká filozof Jean Améry: Člověk potřebuje hodně domova, aby jej neměl zapotřebí.

Moje tělo – a čí volba?

Pozoruhodné je, jak se proměňuje otázka, na níž se láme světonázorová identita. Donedávna to v našem kontextu byla ekonomika. Kdo chtěl více státu, byl levicový; kdo zdůrazňoval osobní odpovědnost, byl pravicový liberál. Kdo byl konzervativec, byl skeptický vůči nadnárodním uskupením. Potud bylo možné zastávat liberálnost v ekonomice, ale konzervativně zdůrazňovat národní, domácí ekonomiku.

Americký kognitivní vědec George Lakoff, známý i u nás díky knize Metafory, kterými žijeme (1980, česky 2002), si všímá, že dnes se světonázory ukotvují spíš se zřetelem k rodině. Konzervativec zdůrazňuje, že interrupce není jen záležitostí ženy, protože její svoboda závisí i na druhých, zde na svobodě nenarozeného dítěte a jeho otce. Liberál se naopak opře o heslo Moje tělo – moje volba. Nehledě na obecně liberální přístup k interrupcím se i u nás světonázory začínají vyjadřovat skrze rodinné otázky. Konzervativní jsou ti, kteří hovoří o přirozenosti, a třeba z toho, že jen muž a žena mohou zplodit dítě, usuzují, že rodině je dvoupohlavní rozměr vlastní. Liberální je naopak tvrzení, že rodinu tvoří hlavně milující osoby, lhostejno jakého pohlaví.

Zde se nicméně otvírá další zmatení. Zástupci takzvané progresivní levice, kteří bývají ostří kritici pravicového liberalismu, se v otázkách rodiny i intimity opírají o krajní individualismus, který třeba v ekonomických záležitostech zavrhují. Individualisticky se stavějí například k otázkám změny pohlaví: každý ať si dělá se svým tělem, co chce.

Kdo trvá na tom, že rodina má nad námi mnohdy nevědomou moc, kterou je třeba uznat, bude obezřetnější ve vztahu k minulosti. S čímž souvisí další prominentní pojem ideologických sporů: „staré dobré časy“. Konzervativcům se vytýká, že teskní po minulosti, jako by byli dětmi, které nemíní odejít z domu. Málokterý konzervativec je však zastáncem nepříčetné teze, že je třeba vše uchovávat. Spíš tvrdí, že břemeno zdůvodnění leží u toho, kdo chce změny. Tato obezřetnost netkví ve slepé lásce k přítomnosti, ale v přesvědčení, že nikdy zcela nechápeme, z čeho žijeme, a změnami můžeme napáchat škody, které si dopředu neumíme představit. Liberálové řádově více důvěřují rozumu a schopnosti formulovat racionální plán, který už stačí jen uskutečnit.

Na to konzervativec obyčejně pronese něco o „dobrých úmyslech dláždících cestu do pekla“. Vždyť i v případě, že jedná jen jednotlivec, bývá zaskočen nezamýšlenými důsledky svého jednání. Co potom, chce-li někdo měnit celou společnost? Nejenže nás běžně zarážejí důsledky našich činů, mnohdy si teprve zpětně uvědomujeme, že jsme zničili něco, co se ukázalo jako životodárné.

Jinými slovy, konzervativec vidí v člověku oběť svých činů spíš než hrdinu měnícího svět k obrazu svému. Tato hlediska mají svůj filozofický kontext. Za typického liberála s důrazem na racionalitu bývá považován Kant, konzervativnější pozice zastává Hegel. Ten namítá, že svobodní nejsme tehdy, jsme-li schopni, jak tvrdí Kant, nezávisle na všech tlacích formulovat teoretické cvičení typu kategorického imperativu. Svobodní jsme, pakliže nás druzí uznávají a společnost nám nabízí odpovídající podmínky, třeba bezpečí. Svoboda je sociální infrastruktura spíš než výkon jednotlivce.

Socialisté jako Feuerbach nebo Marx nevycházeli z liberála Kanta, ale z konzervativce Hegela, což platí i pro takzvanou neomarxistickou frankfurtskou školu. V čem se pak liší konzervativec a socialista? Konzervativec je skeptický vůči pokroku a zdůrazňuje řád, socialista má s konzervativcem společné východisko, ale vydá se jinou cestou. Je-li pravda, že člověk se nerodí jako individuum, znamená to, že je vždy produktem společnosti. Změní-li se společnost, změní se člověk, což je dobře – člověka lze tedy vylepšovat, tvarovat s ohledem na své vize a jít vstříc společnosti, v níž si budou všichni rovni.

Nežijeme pro lepší argument. Nebo ano?

Skepticismus vůči liberálnímu důrazu na racionalitu vystihl americký filozof Raymond Geuss v knize Nemyslet jako liberál (2022). Lidé tu nejsou od toho, aby argumentovali. Je naivní mít za to, že člověk se utváří v závislosti na lepších či horších argumentech. Člověk je, jaký je, díky své rodině, utváří si jej jeho životní příběh i doba. Podobně mluví zmíněný George Lakoff. Ten poznamenává, že převážná většina našeho myšlení se odvíjí v nevědomí, hovoří o devadesáti procentech. Ale je smysluplné hovořit o myšlení jako o něčem nevědomém? Není myšlení z definice vědomé?

V jedné věci má však pravdu. Člověk větší část svého života žije z nevědomí. Což ale také znamená, že obyčejně nemyslí. Většinou žije podle svého charakteru, minulých zkušeností a dále vzorců a frází, které přejímá ze svého okolí. To, že je člověk myslící tvor, neznamená, že běžně myslí. Znamená to, že se umí i zamyslet, byť je to výjimečná událost. V tomto bodě je konzervativní pozice, skeptická vůči důrazu na myšlení, přesvědčivá. Nikdy nepřesáhneme svůj charakter, svou rodinu, dobu. Jsme zoufale odvození.

Otázka je, zda liberálové přesto nemají pravdu. Ano, nikdy zcela nepřesáhneme svou charakterovou setrvačnost nebo svůj osud a ano, většinou nemyslíme, protože jsme ponořeni v nevědomí. Ale není schopnost přesahu, jakkoli ojedinělého, přesto na člověku to nejcennější? Nikdy si nebudeme průhlední, ale můžeme usilovat o zprůhlednění. Asi je pravda, že se myšlení nikdy zcela neodpoutá od mezí konkrétního člověka. A přesto mohou liberálové dodat: Ale také je nelze na tyto meze redukovat.

Člověk je přesahem, sebe i svých podmínek – v tom je skutečně pozoruhodný. Možná je třeba tento liberální vhled znovu hájit. A jestliže platí, že člověk umí myslet, při obhajobě liberalismu nemusí pouštět ze zřetele tolik důležité konzervativní vhledy.

Vlastně je to jinak: jestliže člověk myslí, nesmí ignorovat nejlepší možnou verzi protiargumentu. V tom býváme lajdáčtí. Svého protivníka si zparodujeme a pak slavíme laciné vítězství. Leč netřeba tuto vadu přeceňovat. Jak jsme řekli: většinou se holt nemyslí, asi tomu tak bylo vždy. To je třeba přijmout, zcela konzervativně, i když je člověk liberál.