„Když nevydržím pracovat do jedné do rána, nemůžu být profesorem,“ naříkal dvacátník Max Weber (1864–1920), později proslulý sociolog, před svou manželkou Mariannou. Profesorské místo nakonec získal. Nejprve působil od roku 1894 na univerzitě ve Freiburgu a zanedlouho přešel na univerzitu v Heidelbergu. Už v roce 1898 se nicméně ve svých čtyřiatřiceti letech poprvé psychicky zhroutil a po několika dalších kolapsech akademickou kariéru ukončil. Sám Weber spojoval svou nemoc s pracovním přetížením.

Biografové bývají z tohoto zhodnocení rozpačití. Není zjevné, že by se Weber pracovně vysiloval, k nespokojenosti nadřízených i své ženy. Weberova sebediagnostika je nicméně vypovídající. Práce je totiž jeho podstatným a celoživotním teoretickým zájmem, navíc rozhodujícím tématem doby, a neurastenie, tedy nervová slabost, již si Weber diagnostikoval, byla tehdejší obdobou burnoutu.

Tehdy jako dnes se říkalo, že moderní tempo je pro člověka nepřirozené, a ti normální tedy onemocní. Čímž jsme uprostřed současných debat. Přeceňujeme práci? Máme přejít na čtyřdenní pracovní týden? Filozofové i psychologové jsou leckdy pro, ekonomové však nejsou schopni dopočítat se toho, jak udržet blahobyt, na nějž jsme si zvykli. Třeba Ulrike Malmendierová z univerzity v Berkeley předvídá západním ekonomikám, které by se chtěly vydat cestou čtyřdenního týdne, hluboký ekonomický propad. Miroslav Singer ve vztahu k České republice užil v podcastu Insider filmový příměr z filmu Marečku, podejte mi pero. Secí stroj sice chodí, ale neseje. Čas v práci sice trávíme, mnozí z nás mají dokonce dvě zaměstnání, ale produktivita zaostává.

Možná je tedy pravý čas pro četbu spisu Protestantská etika a duch kapitalismu, který nakladatelství Argo vydává poprvé v úplném překlad od Aleše Valenty a Miloše Havelky. Německý ekonom, sociolog a neurastenik se zde zabývá tím, z čeho kdysi vyrostl blahobyt západního světa. Což původně není kapitalismus, ale náboženství. V křesťanství spatřuje Max Weber takové náboženství, jež sebe samo upozaďuje ve prospěch individua. Jinými slovy, důraz na to, že každý má duši a bude se sám zpovídat před Bohem, posiluje člověkovo sebevědomí. Společnost se tím individualizuje, což zpětně vede k sekularizaci. Jedinec se navíc, jak zdůrazňuje Weber, prací přímo vytváří. Člověk je selfmademan. Na místo víry nastupuje pracovní étos. Ale byl Weber jeho vzývatelem, nebo kritikem? To není vůbec snadné říct.

Střezte se toho, kdo nepracuje!

Přelomovým okamžikem západní společnosti byl prý okamžik, kdy se Martin Luther rozhodl opustit augustiniánský klášter. Ale možná jej opustit nechtěl, spíše chtěl v klášter proměnit celý svět. Je falešné myslet si, tvrdil Luther, že Bohu jsme nablízku, když se stáhneme za klášterní zdi. Svou pobožnost je třeba žít ve světě. Ve spise z roku 1521 vyzval mnichy i jeptišky, aby všichni opustili klášterní zdi. Práce, či spíš nábožensky konotované „povolání“, není trestem za hřích, ale způsob, jak se spolupodílíme na božím tvoření.

Weber čerpal zvlášť z Lutherovy interpretace Pavlových listů, ale pozornost vzbudilo nejen známé heslo Kdo nechce pracovat, ať nejí! (2Te 3,10). Těch veršů je víc, třeba: „Přikazujeme vám, bratří, ve jménu Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali“ (2Te 3,6). Dalším dílem do skládačky přispěl Jan Kalvín a jeho nauka o dvojím předurčení. Člověk je prý už před narozením určen ke spáse, či zatracení. Sám v této věci nic nezmůže. Jak troufalé je myslet si, že naše skutky udělají na Boha dojem! Ani svátostmi si nelze zajistit boží přízeň. Ty slouží jen k oslavě boží slávy. Člověk tím osaměl uprostřed světa zbaveného vší útěchy i kouzla.

Nyní zaznívá jedna z nejslavnějších vět knihy: „Ve své patetické nelidskosti musela tato nauka pro rozpoložení generace, jež se odevzdala jejím grandiózním důsledkům, znamenat především jedno: pocit neslýchaného vnitřního osamocení jednotlivého člověka.“ Člověk však zoufalství nepropadává tak snadno. Našel lék. Nebyla jím však přímo práce, ale světský úspěch. Copak by mi Bůh takto přál, kdybych nebyla vyvolená? V bohatství, k němuž se propracoval, našel věřící božské znamení, že je spasen.

Bylo by legrační považovat proto Luthera nebo Kalvína za vynálezce kapitalismu. Oba zastávali to, co Weber označoval jako tradicionalismus. Zvlášť Luther, znovu s odkazem na svatého Pavla, zdůrazňoval, že prací člověk oslavuje boží velikost, ne vlastní. „Nikdo ať neopouští postavení, v němž ho Bůh povolal,“ čteme v Prvním listu Korintským (7,20). Jinými slovy, to poslední, co by Luther vzýval, byla sociální mobilita. Jenže původně nezamýšleným důsledkem tvrdé práce bylo právě to. Člověku, který vykonává práci s posvátným zápalem, se může navzdory všemu stát, že začne bohatnout a nakonec svou pozici přeroste. Přerůstá-li sebe sama víc lidí, vzniká velmi nenáboženská věc: pokrok.

To je Weberova pointa. Proměnit práci v modlitbu znamená spustit dynamiku, která neodstraní onu modlitbu – pro mnoho lidí je práce i dnes životním smyslem –, ale původního Boha. Vítězí individuum, které se osvobozuje z náboženských pout. V nějakém ohledu vítězí i společnost, jež bohatne a jež je schopna svému obyvatelstvu, i té nejslabší vrstvě, dopřát dosud nevídané služby.

A aniž Weber popírá, že to je úspěch, nenechává nikoho na pochybách, jak mocnou pastí může být. Uvnitř kapitalismu sílí hned několik nepřátel. Jednak je to mentalita lidí samých. První ze dvou článků, které posléze spojil do Protestantské etiky, psal roku 1897 v Itálii, jejíž katolicismus i s ním spjatou prostopášnost obdivoval. Po hříchu následuje odpuštění a po práci ne reinvestice, ale hostina.

Kdo si navíc myslí, že kapitalismus je kdovíjak racionální, ten se plete. Weber dokonce hovoří o protipřirozenosti. Co je racionální na tom, že člověk, který dostane dobře zaplaceno, na to zareaguje usilovnější prací? Není to spíše znamení, že se práce stala závislostí? Není přirozenější omezit své pracovní nasazení, zvýší-li se mzda?

Weber si jinými slovy všímá míry, v níž se z člověka stává otrok práce. Sám navíc pociťoval, jak moc si společnost váží tvrdě pracujících – a možná jen jich. Ostatně nejvýznamnější Weberův biograf Dirk Kaesler připomíná, že Weber začal psát pojednání v době, kdy seznal, že on sám převratného nasazení možná nebude nikdy schopen. Slova o „patetické nelidskosti“ a „pocitu neslýchaného vnitřního osamocení“ poukazují k tomu, že se zde osobní zkušenost setkala s osudem doby.

Další nepřítel, jímž se Weber zabýval ve svých navazujících pojednáních, je mohutnící byrokracie, která je pro prvotní úspěch i další fungování kapitalismu stěžejní. To ona vytváří předvídatelnost a nezaujatost, v níž se daří podnikání. Ale stejně jako se kapitalismus odpoutává od výchozí víry, stává se i z byrokracie samoúčelný stroj, který svůj hostitelský systém rozkládá zevnitř.

Nebojte se!

Je to vítězství? Je to zkáza? Zdá se, jako bychom i my žili ve weberovské otázce. Je odpovědí na naše potřeby ještě víc práce, anebo naopak máme pracovnímu nasazení odvyknout, dokonce snad zavést čtyřdenní pracovní týden? Weber navzdory svému zhodnocení nepátral po alternativě k práci. Snad byl příliš žákem svého oblíbence Friedricha Nietzscheho, jenž pronesl, že člověk pracovat musí. Proč? Pracovat musíme možná „ne z touhy, ale rozhodně ze zoufalství, protože když vše zvážíme, je práce přece jen o něco méně nudná než zábava“.

Dnes by se Weber možná divil. Z výzkumu společnosti Ipsos z roku 2023 plyne, že čtyřdenní pracovní týden by chtělo zkusit sedmdesát procent Čechů a podle mnohých je Japonsko, někdejší ráj dříčů, obrazem postrůstové ekonomiky, kam možná směřují i evropské státy. Ve výzkumu japonského Institutu pro politiku trhu práce z roku 2022 čteme, že šedesát procent lidí do pětatřiceti přitakává tezi: „Kdybych mohl, nepracoval bych vůbec.“

Když odhlédneme od faktu, že dosud žijeme uprostřed takového blahobytu, že ještě máme kam padat, zůstává otázka, jestli je čtyřdenní týden správnou odpovědí na otázku. Třeba německý sociolog Hartmut Rosa varuje, že by se právě tehdy stalo z práce peklo. Člověk by se snažil vměstnat do čtyř dnů pět dní a pociťovaný stres by se ještě zvýšil. Ale pozoruhodná je ještě jedna věc. Možná častější než nářek na práci je paradoxně stížnost, že v práci se nedostaneme k práci. Od učitelů slýcháme, že milují svou práci, avšak velkou část své pracovní doby vyplňují formuláře. Na totéž si stěžují lékaři, vědci, v nedávné době jsme to při protestech slyšeli od zemědělců.

Přitom právě tuto dynamiku popsal Weber skvěle: jestliže věc funguje, stane se z hlavního vedlejší a z vedlejšího hlavní. Víra se transformuje v pracovní étos a práce v byrokracii. Jistě, odstraňování byrokracie je evergreen mezi politickými hesly. Ale možná přeceňujeme politiky a potřebujeme to, co zažehlo kapitalismus: pořádný duchovní trik. Podívejme se tedy na věc takto. Víme, že nemalá byrokratická zátěž vzniká implementací evropských směrnic, která požadavky mnohdy přiostřuje: často z obavy, aby stát dostál závazkům, je na své obyvatelstvo přísnější, než je třeba. Má to i svůj název, tzv. gold-plating neboli pozlacování. Kdo se kdy účastnil nějakého evropského projektu, možná jej pozlacování dodnes budí ze snu.

Byrokracie je zákeřná proto, že se bez ní neobejdeme: je jedním z podstatných klíčů k úspěchu. Ale jestliže kapitalismus rozhýbala víra, možná se byrokratického bujení taky můžeme zbavovat odkazem na bibli. Výzva „nebojte se“ se ve Starém i Novém zákoně opakuje stodvacetčtyřikrát a nutno říct, že jde o nejracionálnější doporučení, jakého se člověku může dostat. Možná by je mohli uplatňovat naši byrokraté tváří v tvář směrnicím EU, ale v nemenší míře rovněž občané tváří v tvář byrokracii a jejím autokratickým rysům. Občas se člověk asi dostane do problémů, ale i pak platí: Nebojte se.

Max Weber: Protestantská etika a duch kapitalismu, přeložili Aleš Valenta a Miloš Havelka, Praha, Argo, 224 str.