Kočičí bezdětná dáma je nešťastná. Náplastí na její bolest je, když nešťastnými může učinit ostatní. Tento osobnostní profil Kamaly Harrisové vyšvihl J. D. Vance, Trumpův kandidát na viceprezidenta. V reakci na to vylezli ze svých skrýší kočičí bezdětní muži a chopili se ironie s příměsí smutku. Trika a pouzdra na mobily s nápisem Hrdý kočičí bezdětný muž prodával Amazon nejspíš už předtím. Ale teprve nyní se stala hitem.

Mnohé ženy si často všímají, že jejich problémy nejsou vnímány, že jsou ty druhé. Ostatně Simone de Beauvoirová na základě tohoto vhledu pojmenovala svou knihu z roku 1949: Druhé pohlaví. Zpravidla tytéž ženy si jindy stěžují, že o některých tématech se mluví příliš, třeba o bezdětnosti, čímž prý muži implikují, že se ony ženy mají „rozrodit“.

Jak složité je někomu se zavděčit, předvádějí v poslední době bezdětní muži. Ti se stále častěji ohrazují proti tomu, že jejich bezdětnost tématem naopak není. Třeba sedmdesátník Robert Nurden vydal knihu Vždycky jsem se chtěl stát tátou (2023). Poznamenává, že společnost přehlíží mužskou tíseň. I takzvané silnější pohlaví těžce snáší neplodnost či neschopnost najít matku svých dětí.

Ta kniha je důležitá i proto, že muži podlehli mýtu o celoživotní plodnosti. Dnes víme, že i mužská fertilita po pětatřicítce klesá. Pozoruhodnější je poukaz na ztrátu, kterou společnost přehlíží. Výzkumy nehovoří zcela jednoznačně, ale mnohé donedávna udávaly, že to jsou spíš muži, kteří jako dvacátníci či třicátníci vyjadřují touhu mít děti. Ženy bývají vlažnější. Sociologové si to vysvětlují tím, že mateřství bývá pro ženy nákladnější: přicházejí o víc příležitostí. Navzdory tomu je bezdětných mužů ve společnosti nakonec víc než bezdětných žen. Maria Letizia Tanturriová ukázala ve studii z roku 2015, že bezdětných mužů je napříč Evropou kolem čtvrtiny, žen pětina.

Ale i toto se mění, shodou okolností zvlášť v té části světa, která je pověstná genderovou rovností. Zrovna v severských státech udává stále víc mužů neochotu stát se otci, což se už projevuje na číslech. Norsko se řadí mezi státy s nejvyšším podílem bezdětných mužů. Přitom roky slýcháme, že genderová rovnost v rodinných záležitostech prospívá porodnosti.

Paradox dokonalé rodinné politiky

Všechny severské země – Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island – zaznamenávají pokles porodnosti od roku 2009. Výzkumnice Sara Coolsová a Marte Strømová konstatují ve studii z roku 2020, že problémem často není bezdětnost, ať už způsobená neplodností, nebo volbou. Bezdětní lidé existovali vždy, byť nyní jejich podíl roste. Nápadnější jsou pozvolna převažující rodiny založené na jedináčcích. I zde hrají důležitou roli muži, kteří brzdí své partnerky v tom, aby k jednomu dítěti přibylo další.

Autorky si to vysvětlují tím, že muži si díky otcovské dovolené uvědomili náročnost péče o potomka i obtíž spjatou s kloubením rodičovství a pracovních povinností. Nutno také říct, že zatímco společnost od mužů očekává, že se budou rovným dílem dělit o domácnost a péči o děti, mnohé ženy neupravily své požadavky na finanční zabezpečení. Nadále platí, že nakonec nese hlavní odpovědnost muž. Víc jsem se tomuto tématu věnovala v článku Rodinám chybí jedno dítě / Neztrácíme příliš času vzděláváním? (viz č. 30/2024).

Není překvapivé, že lecjakého muže nároky vylekají, a tak se stáhne. Ostatně stejně jako ze hry na kloubení práce a rodiny vycouvá mnoho žen, které se rozhodnou plně věnovat práci nebo mít jen jedno dítě. Se zřetelem k mužům poznamenává nedávno vydaná zpráva Society at a Glance při OECD: „Váhání mužů stát se otcem anebo mít druhé dítě může odrážet měnící se realitu zvlášť ve společnostech s větší genderovou rovností. Dosud to byly především ženy, kdo musel přemýšlet o správném načasování těhotenství, o podobě pracovního zapojení a dalších nákladech. Stejným obtížím nyní čelí muži. Lze proto předpokládat, že tyto zvýšené nároky jsou jedním z klíčových faktorů v odkládání otcovství nebo jeho odmítání.“

Že nejde o fenomén omezený na severské státy, doložila španělská studie od Lídie Farréové a Libertad Gonzálezové z roku 2019. Badatelky ukázaly, že poté, co Španělsko zavedlo v reakci na upadající porodnost otcovskou dovolenou, snížila se ochota mužů mít další dítě.

Bez žen jen trosky?

Situace v severských státech a paradox dokonalé rodinné politiky, kterou z nějakého důvodu doprovázejí menší rodiny, dokonce jejich úbytek, osvětluje širší problém. Víme, co po mužích chceme? Nejdelší dobu platilo, že muž se v první řadě stará o rodinu ekonomicky. Vzhledem k tomu, jak dlouho tato norma vládla, není divu, že společnost začne vrávorat, jakmile toto pravidlo padne.

V této souvislosti se zmiňuje krize maskulinity. Ta je však spíš doprovodným znakem lidstva než novinkou. Vždy platilo, že většina sebevrahů jsou muži, většina vězňů také, stejně tak i většina sexuálních pachatelů. I mezi bezdomovci jsou muži zastoupeni podstatně častěji.

Novější jsou posuny ve školství. Studenti zaostávají za studentkami ve výsledcích a ženy dominují na západních kampusech i početně. Psychologové a sexuologové stále častěji hovoří o závislosti mužů na pornu a neochotě, či přímo o neschopnosti zapojit se do reálných vztahů. Ostatně nedávno se v tomto smyslu vyslovilo dokonce české ministerstvo vnitra. Ve své zprávě o extremismu z roku 2023 varovalo před sexuálně deprivovanými mladými muži. Člověk si může jen domýšlet, jestli zmínka padla v souvislosti se zločinem na FF UK. V Norsku jsou o krok dál. V roce 2022 vznikla Komise pro rovnost mužů.

O tom, že potíže mohou souviset se změnou statusu rodiny, pojednal výzkumník Richard V. Reeves. V knize O chlapcích a mužích (2022) říká, že posun ve vnímání rodiny je pro mnohé muže fatální. I kdybychom přijali, že rodina je ideologický konstrukt, byla to idea přinejmenším pro muže životodárná. Ekonomická starost o rodinu dávala muži smysl, ale rovněž mu umožnila strukturovat čas a vytvořit si disciplínu.

Ani to, že rodina se jeví pro muže podstatnější než pro ženy, není nic nového. Mnohé výzkumy ukázaly, že bezdětné single ženy nakonec patří k lidem, kteří udávají největší životní spokojenost. Potud je Vanceova teorie o kočičích dámách vratká. Naopak mužům rodina podle výzkumů prospívá: mohou-li fungovat v rodině, jsou zdravější a žijí déle. V této souvislosti tvrdí i Reeves: „Ekonomicky nezávislé ženy prospívají bez ohledu na to, zda jsou manželkami, či nikoli. Naproti tomu muži bez manželek mnohdy neprospívají ani trochu.“

Mezi nejpodstatnější feministické objevy lze proto v nadsázce počítat vhled, že muži potřebují ženy víc než ženy muže. „Manželky byly na svých mužích ekonomicky závislé, ale muži jsou na svých manželkách závislí citově,“ poznamenává Reeves. A muži to vědí. Patrně to byl jeden z důvodů, proč častěji zmiňovali, že je pro ně tak důležitá rodina a manželství, proč aspoň kdysi o něco víc chtěli děti než ženy. V nových rodinných a partnerských konstelacích si mnozí, zatím, své místo nenašli.

Ztroskotanci a géniové

Proč má o tolik víc mužů sklon třeba k delikventnímu chování, je záhada, kterou se zabývají mnohé disciplíny. Jeden z klasiků sexuologie John Money k tomu poznamenává: „Zdá se, že příroda má víc problémů se stvořením muže než ženy.“ Muž vzniká působením testosteronu na ženský základ. „Všichni jsme zplozeni jako ženy, jen odchylky z některých dělají muže,“ dodává. Mužská sexuální diferenciace se zdá složitější, déle zde působí testosteron, a možná proto se zde častěji objevují komplikace.

Ale vykreslovat muže jako oběti, ne-li ztroskotance, by nebylo patřičné. Muži jsou sice častěji než ženy stiženi třeba závažnými duševními poruchami, ale také se mezi nimi častěji setkáváme s nadprůměrnými jedinci. Ženy jsou vyrovnanější, což je vlastnost vhodná, mají-li pečovat o děti. Vzdělání umožňuje, aby se i ženy vymanily z průměru. Společnost z toho v mnoha ohledech profituje. Ale při všech snahách přesáhnout na individuální rovině průměr bychom neměli zapomínat, že průměr vytváří stabilitu.

Kromě toho je načase přehodnotit řeči o toxické maskulinitě i představu, že se nad přírodu můžeme povznést. Pro člověka je biologicky přirozené, že součástí jeho těla se stává kultura. Což neznamená, že kultura může biologii nahradit nebo ji učinit nadbytečnou. I proto bychom neměli ani jedno pohlaví činit synonymem toho, co má být překonáno či převychováno. Spíš bychom si měli klást otázku, jestli i v mužské biologii není skryta výhoda, kterou ženy – většinou – zkrátka nemají. Jistě si můžeme dokola říkat, že důvodem, proč mezi ženami historicky není tolik géniů, je fakt, že se staraly o rodiny a dlouho se nemohly vzdělávat. Což je také nepochybně pravda. Jen je otázka, jestli celá.

Co s propadem porodnosti na společenské rovině, nevím; co se smutkem bezdětných, ještě méně. Knihy o neplodných mužích jsou podstatné. Ale je záhodno varovat muže, kteří mají v šuplíku svou zpověď, aby se vyhnuli modelu oběti, do něhož feministky uzavřely mnohé ženy. Není to výhodná pozice, zpravidla oslabuje.

Nezbývá nám než hledat nové normy soužití, protože žijeme v demograficky přelomové době. A také bychom si mohli uvědomit, jak omezený je náš registr reakcí na různé typy lidí, zvlášť těch, které zrovna nezapadají. Zpravidla přepínáme mezi odsudkem a lítostí; obojí je zpravidla bezcenné. Kdybychom si uvědomili, že každé z obou pohlaví je nenahraditelné a každý jednotlivec, ať muž, nebo žena, vidí ze své perspektivy něco, co nikdo jiný, možná by nás napadlo, že respekt je lepší cesta.