Že se o něčem hodně mluví, neznamená, že to nutně existuje. Takhle se dlouho mluvilo o Bohu, načež nová doba začíná, jakmile se rozšířilo, že to byla – možná – jen konspirační teorie. Začít Bohem, je-li řeč o mainstreamu, se nabízí: Émile Durkheim, zakladatel sociologie, měl za to, že moderna je se sekularizací souznačná. Je totiž definována tím, že svět přichází o Boha a spolu s tím i o jeden typ mainstreamu, jenž společnost drží pohromadě. Povstanou nové mainstreamy, věřil Durkheim.

Toto své přesvědčení vyjádřil ve spise Společenská dělba práce (1893). Zde tvrdí, že se nová jednota ustaví díky novému typu práce. V moderní společnosti je zaměstnání specializované, každý dělá něco jiného, ale právě to nás tak silně připoutává k sobě navzájem. Kde nepracuji já, pracuje můj soused, na němž proto závisím. Tato dynamická jednota v závislosti je prý dokonce mocnější než někdejší mechanická soudržnost.

Jak s tím souvisí mainstream? Je to typ jednoty, který se díky masmédiím ustavil v určité fázi moderny a společenskou pozornost soustředil jedním směrem. Díky mainstreamu se vytvořila společná forma pozornosti. Lidé čtou jen několikery noviny a dívají se jen na několik televizních kanálů. Vzniká společná řeč, díky níž je možné se na vysoké úrovni přít. Podmínkou dobrého sporu jsou totiž sdílené předpoklady, vědění, styl argumentace. To zajišťuje mainstream, jehož existence podmiňuje i kvalitního rebela.

Má to svou odvrácenou stranu: co je sdílené, bývá zaměňováno s dobrými mravy, nebo hned s pravdou. S tím souvisí tlak na skupinové myšlení a hrozba slepých míst. Že je takový tlak nebezpečný, je stejně samozřejmé, jako že je nevyhnutelný. Jinými slovy: každá společnost je svým členům nebezpečná a každý jednotlivec ohrožuje společnost. Specifikem té moderní je, že jednotlivci dovoluje ji ohrožovat v míře, jež nesnese srovnání s žádnou dřívější. Ale je otázka, jestli jsme se neposunuli. Co když je společnost s širokým (analogovým) mainstreamem velkorysejší, a tudíž také svobodomyslnější než ta současná digitální?

Jsme ze hry. Všichni

Může mainstream vůbec neexistovat? Niklas Luhmann se s Jürgenem Habermasem nad touto otázkou přeli už od sedmdesátých let. Podle Luhmanna nemá moderní společnost žádnou jednu adresu, popíral každou její jednotící funkci a tvrdil, že nejpozději od druhé poloviny dvacátého století se rozpadla do množství subsystémů: ekonomického, politického, mediálního, vědeckého a mnohých dalších. Každý takový subsystém má svou racionalitu, své hodnoty, svůj předmět.

Říkejme této racionalitě mainstream. Podstatné je, že neexistuje racionalita, jež by všechny tyto subsystémy obsáhla. Stejně málo existuje jeden mainstream, jedno vyprávění, jeden kánon poznání, na němž bychom se shodli – a je to tak dobře. Specializace je motorem výkonnosti i svobody. Proti tomu vystoupil Jürgen Habermas: o takový sdílený prostor je třeba bojovat. Jen díky němu nejsme vězni specializací, máme nadhled a jen z nadhledu lze měnit svět.

Můžeme po půlstoletí vyhlásit vítěze? Luhmann přispěl několika geniálními intuicemi, třeba tím, že jako sociolog vyloučil člověka ze společnosti. Odmítl Habermasovu tezi, že je to člověk, kdo mění společnost. Tu prý mění komunikace. Jistě, komunikace závisí na člověku, ale také vytváří vlastní dynamiku a překračuje jej. Výstižná je ta intuice mimo jiné proto, že člověk, zdá se, dnes opravdu není ve společnosti doma, společnost se vyznačuje vlastní dynamikou, kterou nikdo nemá pod kontrolou. Ale ani když je člověk vskutku doma, není ve své kůži. Je-li totiž pravda, že existuje více mainstreamů, které jdou navíc proti sobě, člověk může ztrácet přehled o tom, kde sám stojí. Jsem rebel, nebo usedlý strejda? Kdoví?

Ilustrovat to lze na Gretě Thunbergové. V kontextu ekonomického systému bojuje jako mladá žena sama proti mocným kapitalistům. Rebelka. V kontextu politickém byla od samého počátku součástí mainstreamu. Vždyť komu se poštěstí, že jej hned na začátku politické kariéry zvou nejmocnější politici doby na globální zasedání?

Tato obojakost by nebyla problematická, kdyby nebylo zvlášť pro naši dobu tolik důležité, s čím že se člověk identifikuje. Příkladem je česká hvězda evropských voleb Filip Turek. V politika vyrostl na YouTube, mimo hlavní proud. K účasti ve volbách se mu navíc podařilo zapojit lidi, kteří je obyčejně vynechávají. Jenže téma jeho kampaně, tedy odmítnutí Green Dealu, už také není to, co bývalo. Od dob Thunbergové uplynulo pár let a ze zpochybňování Green Dealu je... předvolební mainstream.

Ursule von der Leyenové dnes vytýkají i její někdejší zastánci, že za projekt, který kdysi nazvala „naším přistáním na Měsíci“, se nyní, když je tolik ostřelován, dál nepere. V týdeníku Die Zeit nedávno zaznělo podezření, že možná nikdy nebyla zelená. Víme, kým skutečně je? Navíc se prý hýbe v souladu s „duchem doby“. Duch doby je také velké sousloví z devatenáctého století, ale řekněme, že napadat Green Deal patří k dobrému předvolebnímu tónu – a ten vzorně vyjádřil „rebel“ Turek.

Nevzdělanost společnosti poznání

Specializaci vděčíme za bohatství západní společnosti – materiální i vědecké. Otázka je, zda nezašla hned na několika rovinách příliš daleko a zda se to, co bylo kdysi motorem, neproměňuje v rozkladnou dynamiku. První rovina je oborová specializace. Žádný vědec dnes neobsáhne ani svůj obor. Ve společnosti vědění tím roste masa nevědění. Hyperspecializovaní lidé toho vědí hodně o málu a málo o všem ostatním.

Druhá úroveň specializace se projevuje v našem soukromí. To, že jsme prý uvázli v ledajakých názorových bublinách, s hyperspecializací souvisí, ale samo o sobě by to problém nebyl. Lidé byli vždy zamčeni ve svých skupinách, po většinu dějin víc než dnes. Jenže rozdíl byl v tom, že nad rámec tohoto uzamčení existoval onen mainstream. Třeba náboženský, třeba mediální.

Noviny jsou obrazem jednoty v mnohosti – jedno vydání obsahuje různé sekce podle jednotlivých společenských subsystémů: politika, ekonomika, kultura, sport, občas právo nebo zdravotnictví. V analogové době, kdy se ještě četly noviny, se čtenář jednotlivými subsystémy aspoň prolistoval a díky tomu získal povědomí o celku. Dnes mnozí klikají jen na jeden subsystém. Důsledky bývají paradoxní. Kdo kliká jen na kulturu, stává se nekulturním; kdo jen na politiku, nepolitickým; a odevzdaní ekologové svému systému často neprokazují kdovíjakou službu.

Jak je to možné? Ztratili jsme rozhled a se zástupci jiných subsystémů se neumíme bavit na úrovni. Víme o jiných systémech příliš málo. Což je problém, protože i ti druzí vědí o světě něco podstatného. Tato ztráta vnějšku není ničím jiným než ztrátou smyslu pro realitu. Veřejnost navíc nespočívá v ničem jiném než v dialozích a debatách napříč subsystémy. A dosud platilo, že taková jedna veřejnost je pro demokracii nepominutelná.

Symbolem tohoto poklesu vědění i argumentace ve veřejném prostoru je facebookové tlačítko „To se mi líbí“. Analogovou veřejnost nyní vědomě idealizuji, ale řekněme, že stála na argumentaci, či aspoň na pokusu o ni. Argument má obecnou platnost, netýká se jen osoby mluvčího. S argumenty lze navíc dále pracovat – třeba je vyvracet. Jestliže v digitální „polyveřejnosti“ vítězí hodnocení líbí/nelíbí, debaty již vést nelze – nedává smysl někomu vysvětlovat, ať se mu něco nelíbí.

Někdejší analogový mainstream stál na vyšší míře abstrakce než současná veřejnost. To, že politika tuto úroveň abstrakce ztratila, znamená rovněž to, že se odpolitizovala. Méně rozhodují argumenty a stále víc jde o to, jestli je mi někdo sympatický. Možná právě zde bodoval Filip Turek. Vžil se pro to pojem personalizace politiky – a s personalizací se přirozeně potýkáme i všude jinde. Místo toho, abychom setrvali u argumentů, s nebývalou snadností „sáhneme“ po mluvčím a začneme tematizovat jeho identitu, to, kým že je, případně jeho záměry.

Filip Turek ze zmíněné ztráty přehledu profitoval. Vlastně jej neexistence silného mainstreamu podržela. Kdybychom žili v analogové době, dalo by se očekávat, že by jej jeho koketerie s třetí říší doběhla. Sociální sítě byly dost silné, aby jej vynesly, ale již nestihly vytvořit veřejné mínění.

Tradiční společnosti po svých poddaných nevyžadovaly mít názory nebo se vyjadřovat. V moderním – analogovém – světě má být právě toto vyjadřování naším společným prostorem. Nejde přitom výlučně o to, co kdo říká, ale jak to říká. Podstatný je rovněž tón, odstup od sebe sama i od druhého, schopnost abstrakce i argumentace. V tom případě lze také upřednostnit poučený spor před němým konsenzem, ne snad proto, že by občané byli zlí nebo polarizovaní. Zkrátka si to mohou dovolit, protože vědí, že to druhý unese. Že umíme setrvat ve sporech, totiž znamená, že druhému důvěřujeme. Nemusíme se bát, že se vztah hned zvrtne do nepřátelství, a nemusíme pak žádat bezpečné prostory.

V době, kde se digitální veřejnost rozpadla do nepřehledné změti skupin, žádáme od druhého spíš jednotu než spor. Tato jednota se přitom ustavuje v podobě až nutkavého zvýslovňování toho, čemu věříme a kým jsme. Víc jde o identitu a o nás samé. Tomu, kdo si myslí, že svoboda tkví mimo jiné i ve schopnosti nebýt svázán s tím, kým člověk zrovna je, že svoboda tkví v myšlení, díky kterému zkusmo formulujeme třeba alternativní přítomnosti, může připadat, že mu druzí příliš dotírají na tělo.

V tom se Luhmann, který vyloučil člověka ze společnosti, mýlil. Člověk je zpátky ve hře a veřejnost je zaplavena nejrozličnějšími coming outy. Jako bychom se museli na správnou stranu postavit dřív, než si o nás někdo něco pomyslí. Kde jsou doby, kdy nebylo tak důležité, co si člověk myslel, ale proč si to myslel, možná dokonce jak si to myslel? Uznávám, že to zní jako řeč stařeny křičící na mraky. Jenže i obraz toho stáří křičícího na mraky se rozplývá. Stále častěji křičí mladí. Patří tedy taková řeč do minulosti? Anebo se zrovna znovu rodí?