Už delší dobu vyzývám členy naší kulturní redakce, která je mimochodem zřejmě jednou z největších v českých časopisech (natož mezi umírajícími deníky), aby napsali něco o veřejných štvanicích – ne nepodobných našim současným kulturním válkám –, které se vedly mezi intelektuálními elitami v předminulém století.

Stálo by za to připomenout, co třeba zažíval Tomáš Garrigue Masaryk, když se vzepřel étosu doby a postavil se proti pravosti Rukopisů. Boj o Rukopisy se stal největší „kulturní válkou“ národního obrození, a kdo jako Masaryk poukazoval na to, že se jedná o falzifikáty, byl označen za zrádce českého národa. V případu Leopolda Hilsnera, Žida obviněného z rituální vraždy, u něhož se nakonec prokázala jeho nevina, to pak zase jeho zastánce Masaryk odnesl během studentských protestů rozbitými okny bytu.

Osobní nevraživost a nenávist mezi německy píšícími spisovateli střední Evropy barvitě popisuje v Životě plném bojů Max Brod, opatrovník díla Franze Kafky. Známé je soužení, kterým si na sklonku života prošel Karel Čapek, jehož atakovali katoličtí – dnes bychom řekli konzervativní – spisovatelé jako Jaroslav Durych nebo Jan Čep, kteří se ale sami později stali obětí veřejné štvanice. Spory, osočování, nenávistné útoky a výhrůžky bujely od moderního věku, ruku v ruce s rostoucí gramotností.

Nástup internetu a sociálních sítí byl oslavován jako krok k větší demokratizaci společnosti, protože usnadnil širokým masám přístup do veřejné debaty. Odpadl „gate keeping“, dosavadní výsada vydavatelů, kteří kontrolovali informační tok.

Jistě, veřejná debata se skutečně demokratizovala, jenže i v těch pro establishment méně příjemných podobách, včetně právě kulturních válek. Do nich se veřejnost pouští především na sociálních sítích, lidé se shlukují do bublin a je zajímavé, že nejaktivnějšími protagonisty těchto bojů jsou lidé v penzijním věku, což má logické vysvětlení.

Chování těch nejagilnějších a nejradikálnějších členů každého názorového proudu přitom vykazuje v podstatě podobné znaky – agresivita, dogmatičnost, omezenost myšlení, vyžadování kategorických postojů, zkratkovitost, heslovitost a nekompromisní ostrakizace těch, kdo si dovolí nesouhlasit.

Tvrdé jádro každého z názorových proudů je přesvědčeno, že stojí na správné straně, té jediné. Kdo a v čem byl blíže pravdě, se však může ukázat vždy až později. Na to ale v digitální době, jejímž imperativem je mít jasný názor hned, bohužel není čas. A právě ten odstup nezbytný pro vzájemné pochopení a porozumění době nám teď nejvíc chybí.