Přes všechny sofistikované meteorologické modely, opřené o družicová pozorování, statistici vědí, že dlouhodobě nejspolehlivější předpovědí zítřejšího počasí je, že bude stejné jako dnes. O takový, byť nevyřčený předpoklad se opírá stejnou měrou stabilita ekonomiky, společnosti a mezinárodní politiky. Je podložený fyzikálními zákony, empirickým pozorováním, setrvačností lidské psychiky i mezinárodními smlouvami a úmluvami.
Tři bývalí čeští velvyslanci v Izraeli Jiří Schneider, Michael Žantovský a Tomáš Pojar se pozastavují nad způsobem, jakým kapitáni české diplomacie vyjadřují své výhrady vůči politice spřáteleného státu Izrael. Ty se podle nich vůči spojencům obvykle tlumočí diskrétními diplomatickými metodami. „Přechod na megafonovou diplomacii vůči Izraeli je zarážející,“ píší ve svém prohlášení. Echo24 jej publikuje v plném znění.
Zatímco u nás doma řešíme otázky světodějného významu a ohromující hloubky, jako např. zda může v demokratické zemi bez omezení vládnout vláda nepožívající důvěry zvolené Poslanecké sněmovny či zda v čele takové vlády může stát trestně stíhaná osoba s poskvrněnou minulostí, může se bez naší účasti a vlivu schylovat ke změně, která učiní odpovědi na tyto otázky víceméně akademické
1. Jiří Drahoš působí jako celistvá osobnost, relativně odolná jak vůči tlaku zvenčí, tak vůči démonům zevnitř. Z psychologického hlediska nevykazuje žádný oslnivý rys, ale ani žádnou zjevnou vadu. Jeho politická nezkušenost může být určitou nevýhodou, zejména v začátcích prezidentského období. Nelze ale tvrdit, že politická zkušenost je za všech okolností výhodou, zvláště pak u lidí, kteří v politice strávili několik desetiletí. Miloš Zeman je naopak názorným příkladem kdysi brilantního politického talentu, na jehož politický, fyzický a osobnostní rozpad před očima veřejnosti je mimořádně bolestivá podívaná.
Je to taková naše tradice. Pokaždé když si náš národní a demokratický projekt natluče nos, najde se generál po bitvě, který pohotově přispěchá s jednoduchým vysvětlením, kdo za to může. Je to pochopitelné či přinejmenším očekávatelné u těch, kdo proti svobodě a demokracii sami piklili a nyní potřebují alibi. Je to smutné a zvláště zavrženíhodné u těch, kteří to možná někdy se svobodou mysleli vážně. Mezi ty druhé počítám i novináře, druhdy premiérského poradce a demokratického aktivistu Bohumila Doležala. Andrej Babiš ještě ani nepřevzal od Miloše Zemana premiérské jmenování, a už víme, čí je to vina
Je to taková naše tradice. Pokaždé když si náš národní a demokratický projekt natluče nos, najde se generál po bitvě, který pohotově přispěchá s jednoduchým vysvětlením, kdo za to může. Je to pochopitelné či přinejmenším očekávatelné u těch, kdo proti svobodě a demokracii sami piklili a nyní potřebují alibi. Je to smutné a zvláště zavrženíhodné u těch, kteří to možná někdy se svobodou mysleli vážně. Mezi ty druhé počítám i novináře, druhdy premiérského poradce a demokratického aktivistu Bohumila Doležala. Andrej Babiš ještě ani nepřevzal od Miloše Zemana premiérské jmenování, a už víme, čí je to vina
Diplomacie není vypínač o dvou polohách, připomíná spíš symfonický orchestr s množstvím nástrojů, témat, tónů a odstínů. Dobrá diplomatická kompozice má navíc obvykle hlavní motiv, odrážející zájmy země, její zahraničně-politické priority a její hodnoty. Málokdy lze označit diplomatický akt za stoprocentně správný nebo nesprávný. Ve většině případů lze ale odhadnout náklady a zisky s takovým aktem spojené. Na hlavní motiv a tím pádem i na konzistentní zahraniční politiku rezignovala česká diplomacie již před časem.
Přečetl jsem si tu zprávu ČTK pro jistotu dvakrát: „Brněnští hasiči museli v noci po 3:00 likvidovat požár tří osobních aut ve Francouzské ulici ve vyloučené lokalitě. Shořely Mercedes za milion korun, dále Renault a částečně Hyundai, celková škoda dosáhla 1,3 milionu.” Byl jsem dlouho pryč a někdy mívám potíže s výrazivem. Prezident a ministr financí sice také, ale ti si to mohou dovolit. Zkoušel jsem si představit vyloučenou lokalitu, ale moc mi to nešlo. Je zřejmé, že jde o nějaké místo v Brně, ale kdo ho z Brna vyloučil, a proč?
Přečetl jsem si tu zprávu ČTK pro jistotu dvakrát: „Brněnští hasiči museli v noci po 3:00 likvidovat požár tří osobních aut ve Francouzské ulici ve vyloučené lokalitě. Shořely Mercedes za milion korun, dále Renault a částečně Hyundai, celková škoda dosáhla 1,3 milionu.” Byl jsem dlouho pryč a někdy mívám potíže s výrazivem. Prezident a ministr financí sice také, ale ti si to mohou dovolit. Zkoušel jsem si představit vyloučenou lokalitu, ale moc mi to nešlo. Je zřejmé, že jde o nějaké místo v Brně, ale kdo ho z Brna vyloučil, a proč?
Na první pohled šlo jen o další z dlouhé řady potyček, kterou umíněná hlava státu svádí s premiérem, vládou, soudy, médii a historií. Premiér Sobotka odmítl kontrasignovat jmenování Karla Srpa do etické komise podle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu a prezident se rozlítil. Ponechme stranou útlocit, s kterým Miloš Zeman znovu – zajisté vědomě – otevřel cestu k veřejnému propírání nečernobílé minulosti osmdesátiletého muže. To, že prezident netrpí přemírou ohledů vůči seniorům, víme už z případu Brady.
Ústředním momentem našich nejnovějších dějin byl 17. listopad 1989. Jeho klíčové výsledky – změna politického systému, nová orientace zahraniční politiky a proměna hospodářství – byly podmíněny něčím ještě důležitějším – návratem schopnosti tvořit vlastní dějiny, rozhodovat o sobě samých.
Kdosi kdysi trochu nešlechetně prohlásil o americkém prezidentovi Jimmym Carterovi, že nikdy nepotkal diktátora, který by se mu nezamlouval. V případě prezidenta Zemana a populistů s autokratickými sklony to platí stoprocentně, o takových demokratech hodných následování, jako je čínský president Si Ťin-pching, ani nemluvě.
Nejdřív byla pro patnáctiletého kluka předmětem nedostižné krásy, ladnosti a dokonalosti. O pár let později, na olympiádě v Mexiku, pak příkladem charakteru a vzdoru, dodávajícím odvahu v těžkých týdnech po srpnové invazi.
Nejobtížněji překonatelný strach je úzkost, strach, který žádný konkrétní předmět nemá. Strach z neznámého. Neumíme pochopit to, s čím se nemůžeme střetnout. Každý vetřelec představuje svého druhu ohrožení. Ne proto, jaký je, ale proto, že je vetřelec. Tato biologická reakce, z evolučního hlediska původně užitečná, je v podobě xenofobie, kmenové optiky, rasových předsudků či vypjatého nacionalismu jednou z opakovaně se vynořujících překážek socializace lidského druhu.
