Otázka směřování je neoddělitelná od otázky východiska. Chceme-li vědět, kam jdeme, je dobré si uvědomit, odkud jsme vyšli.

Ústředním momentem našich nejnovějších dějin byl 17. listopad 1989. Jeho klíčové výsledky – změna politického systému, nová orientace zahraniční politiky a proměna hospodářství – byly podmíněny něčím ještě důležitějším – návratem schopnosti tvořit vlastní dějiny, rozhodovat o sobě samých. Svoboda, kterou jsme opět získali, byla svobodou pro jednotlivce i svobodou národní.

Svoboda je nesmírně cenný, ale současně křehký dar. Není to cosi, co se dá uložit do vitríny, občas oprášit a ukazovat návštěvníkům. Sdílí se svými nositeli vlastnosti živé hmoty – schopnost se kultivovat, rozvíjet, ale také chřadnout, deformovat se a hynout. Musí se pěstovat, zalévat, kultivovat, opatrovat a střežit. Je citlivá na nedostatek světla a pravidelné péče.

Po celých pětadvacet let se svobodě u nás doma mimořádně dařilo. Umožnila vznik demokratických institucí, neomezené svobody projevu a svobodných sdělovacích prostředků a otevřela cestu podnikavosti a umu jednotlivců. V každodenním životě se projevovala jako možnost cestovat za hranice všedních dnů, svobodně vyznávat víru i její nedostatek, sledovat naučné dokumenty i pornografii, dávat najevo sebevědomí i pomáhat slabším. Většina z nás se smířila i s tím, že svoboda je tak trochu barvoslepá: nabízí příležitost podnikatelům i podnikavcům, poctivcům stejně jako pokrytcům.

Svoboda nám umožnila jednotlivě i společně vykročit na cestu do budoucnosti. Naši slovenští přátelé se koncem roku 1992 rozhodli jít po té cestě samostatně. Jak kdosi podotkl, Českou republiku vlastně vytvořili Slováci. Ani po pětadvaceti letech se v ní ještě necítíme úplně ve vlastní kůži, zejména ti z nás, kdo se narodili v Československu. Z obavy před novými a ještě menšími nacionalismy pomíjíme pluralitu zemí Koruny české a úředně schválený název Česko používáme tak trochu se sebezapřením a bez velkého pocitu hrdosti. Otázka „Odkud jste?“ nás trochu zaráží. Z Česka, řekneme tak nějak rozpačitě. Na Evropu se cítíme být příliš malí – a na Česko jaksi příliš velcí.

Slovenská výhoda

Bratranecký pohled přes řeku Moravu nám příliš důvodů k sebevědomí nedodává. Nikdo nemůže popřít, že po rozdělení federace mělo Slovensko, menší, mezinárodně méně známé a ekonomicky slabší, daleko obtížnější počáteční podmínky než my. A stejně tak nikdo nemůže popřít, že se s nimi po překonání mečiarismu vyrovnalo velmi úspěšně. Přiznejme si, v mnoha ohledech o něco úspěšněji než my, Češi, Moravané a Slezané.

Výhoda Slovenska jako by spočívala v tom, že dosáhlo nezávislé státnosti poprvé v dějinách a cítilo se zavázáno svoji svébytnost ospravedlnit mimořádným výkonem, k němuž s pocitem sounáležitosti přispívali Slováci doma i v zahraničí. Někdo tomu může říkat nacionalismus, ale pojem vlastenectví lépe vyjadřuje pozitivní povahu této snahy: Slováci se nesnažili něco získat na úkor někoho jiného, ale ke svému vlastnímu národnímu prospěchu.

Češi nic takového neprožili. Samostatnost jim byla tak trochu vnucena a nepředstavovala naplnění žádného společného cíle. Naopak, znamenala další etnickou homogenizaci země, která v roce 1918 vznikla jako mnohonárodní společenství Čechů, Slováků, Němců, Maďarů, Židů, Rusínů, Poláků a Romů, aby se stala nejdříve svědkem vyvraždění tisíc let staré židovské komunity nacisty, poté obětí sovětské anexe Zakarpatské Ukrajiny – v mnohém nápadně podobné nedávné ruské anexi Krymu – a současně hlavním působcem nešetrného vysídlení drtivé většiny Němců a velkého počtu Maďarů a nevlídného zacházení se zbývajícími menšinami. Náš nedostatek empatie vůči lidem v nouzi a na útěku a naše nedůvěra vůči lidem jiného jazyka či pleti se utvářely v tomto procesu.

Přesto to vypadalo, že dokážeme opět jednou v dějinách překročit vlastní meze. Étos listopadové revoluce k nám přivedl desetitisíce mladých lidí ze všech koutů světa, přitahovaných neodolatelným koktejlem svobody, sametu a levného piva. Několik let suplovali nedostatek učitelů cizích jazyků (s výjimkou ruštiny) v českých školách, otevírali restaurace a kavárny, objevovali romantiku českých protějšků a partnerek a obohacovali kulturní scénu. Někteří u nás žijí dodnes, většina ale zase odešla. Ani ne proto, že by je odtud něco vyhánělo, jako spíš proto, že už je tu nic mimořádného nedrželo.

Sametové pohlazení

Naše sebedůvěra v prvních letech po Listopadu plynula nejen z pohlazení sametovou revolucí a světového věhlasu Václava Havla, ale z vědomí bolestně prožité a přežité zkušenosti čtyřiceti let totality a právem či neprávem sdíleného pocitu, že díky jí můžeme alespoň malým dílem přispět do evropské studnice poznání. Na vlastní kůži zažitá jistota – že ty nejdůmyslnější představy o organizaci a řízení lidského rodu vrstvou povolaných nevyhnutelně končí v násilí a krveprolití, že sebevyšší ideály nemohou nikdy ospravedlnit nespravedlnost a násilí páchané na jednotlivci a že lidská práva druhých jsou i našimi lidskými právy – měla být naší legitimací ke spoluúčasti na budování nové, nerozdělené Evropy.

Naše zkušenost s agresí mocných, která vedla po Mnichovu a únoru 1948 k faktické ztrátě naší národní samostatnosti, nám vštípila přesvědčení o nutnosti odporovat zlu a podílet se na tomto odporu i tam, kde zlo ohrožuje druhé. Účast našich vojáků v první válce v Perském zálivu a v mezinárodních jednotkách v bývalé Jugoslávii nám dala oprávnění podílet se na tvorbě mezinárodní bezpečnosti a úspěšně se ucházet o členství v Severoatlantické alianci. Poprvé od vzniku Československé, respektive České, republiky jsme mohli mít pocit, že do vlastní bezpečnosti investujeme nejen my sami, ale že ji opíráme o dobrovolný závazek států se stejnými hodnotami a principy, jenž je současně i naším vlastním závazkem.

Úspěšné usilování v obou těchto směrech nám pak zpětně dodávalo důvěru, že naše národní existence má smysl, že jsme ji schopni zdůvodnit nejen vůči sobě samotným, ale i vůči druhým. Že nejsme na světovém jevišti ani problémovým novicem, ani trpěným hostem, nýbrž vítaným přínosem. Spolu s Masarykem jsme prokazovali, že česká otázka je otázkou světovou – anebo není otázkou vůbec.

Vystřízlivění se neobešlo bez kocoviny. Již v první polovině devadesátých let zvítězil u značné části politického spektra i veřejného mínění názor, že snažit se o jakousi zvláštní roli je nereálné, zbytečné, ba dokonce škodlivé. Chtěli jsme být „země jako každá jiná“, kde lidé usilují o životní jistoty a blahobyt a netrápí se morálními pochybnostmi a problémy jiných. Vstup do EU pak mnohé utvrdil v přesvědčení, že měli pravdu, neboť popravdě řečeno ani EU nejevila zájem o naši specifickou zkušenost a žádnou chuť ji vzít za vlastní. EU už měla svou světlou budoucnost narýsovanou v podobě „čím dál těsnější Unie“ a podmínky našeho vstupu vyžadovaly přijmout tuto vizi bez výhrad, diskusí a zbytečného remcání. Apely Václava Havla k Evropskému parlamentu, aby se snažil evropskou stavbu opřít o nějaký jasně definovaný soubor hodnot, étos, identitu či charisma, byly zdvořile vyslechnuty jako poetický folklor.

Když dala Bushova administrativa po 11. září spojencům v NATO najevo, že jejich aktivace článku 5 Washingtonské smlouvy nemá být ničím víc než symbolickým gestem, pozbylo na síle i leccos z naší – a nejen naší – motivace podílet se na společné bezpečnosti. Český kontingent v Afghánistánu splnil svoji úlohu, ale doma již převládaly jiné zájmy. Dlouhá série korupčních skandálů připravila armádu nejen o potřebnou výzbroj, ale nakonec i o vůli investovat do své modernizace. Dnešní česká armáda je nejenom neschopná účinně se podílet na zahraničních operacích Aliance, ale není ani způsobilá bránit naši vlastní bezpečnost tváří v tvář rostoucím hrozbám. Největším vojenským střetnutím posledních let, kterého se česká armáda zúčastnila, se tak stala nedávná srážka pěti obrněných transportérů u Tábora.

Polistopadová zahraniční politika, opírající se o důsledné evropské směřování, pevné vztahy se spojenci v Alianci a hodnoty svobody, demokracie a lidských práv, přežila dva prezidenty, desítku premiérů a střídání koalic pravého i levého středu, aby se během několika málo posledních let zhroutila v důsledku smrtící kombinace nekompetence, stranických a finančních zájmů, ideologických předsudků a samolibé omezenosti. Budujeme strategické partnerství s Čínou, zatímco partnerství s našimi nejdůležitějšími spojenci umírá na úbytě. Od roku 2002 nenavštívil žádný český prezident Oválnou pracovnu Bílého domu, a to ne proto, že by o to neusiloval. Václav Havel byl v Bílém domě hostem tří amerických prezidentů sedmkrát. Jeho následovníci navštěvují Moskvu, Kazachstán, Peking a sedánky organizované Putinovou kamarilou na Rhodosu. Nyní opírají své naděje o český původ tří dětí příštího amerického prezidenta a společnou zálibu v používání silných výrazů. Je to poněkud chabý základ pro budování pevných vztahů.

Kocourkov a Hulvátov

Pokud se tato charakteristika zdá někomu příkrá, postačí opět pohled za řeku Moravu. Slovenský prezident Kiska žádný problém s přijetím v Bílém domě nemá. Slovenské zahraničněpolitické komunitě se za uplynulá desetiletí podařilo etablovat v Bratislavě dvě prestižní západně orientované konference – bezpečnostní GLOBSEC a politicko-ekonomický Tatra Summit. Česká republika oplácí vystoupením vlastního prezidenta před Žofínským fórem, jehož letošní téma znělo „Česká republika není pro každého“. Vskutku. A pokud se podaří přilákat skutečně významné osobnosti na Forum 2000, součást ideového a politického dědictví Václava Havla, skončí to vydáváním servilních prohlášení adresovaných do Pekingu z nejvyšších míst, jež si v ničem nezadají s někdejším rituálním přísaháním věrnosti Sovětskému svazu, domácími hrubostmi a mezinárodní ostudou. „Máme dvě veleobce, které překážejí rozvoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov,“ říkával Masaryk. Nadále se jim skvěle daří. Nejnovější světodějnou aspirací české diplomacie je přidružení se k tzv. Lusofonii, organizaci portugalsky mluvících zemí.

Navzdory prosperující ekonomice, slušné životní úrovni a postavení jedné z nejbezpečnějších zemí na světě – dosud ušetřené krvavých scén v našem okolí – je tak pohled na naši současnost docela neradostný, neboť se z ní vytratil zřejmý vektor budoucího směřování a vědomí hodnot, o které se opírá. Zbývá buď přesvědčení o naší bezvýznamnosti a z ní plynoucí nutnosti přimknout se až do rozplynutí k někomu významnějšímu, ať už se jmenuje Evropská unie, Německo, Rusko, či Čína, anebo pocit ohrožení vnějším světem a z něj vyplývající ústup do tepla naší domácí ulity. Ani jedno není řešení. Jedině otevřeností světu, přesvědčením o naší schopnosti se podílet na utváření jeho budoucnosti, vytvářením svobodného prostoru pro tvořivost a iniciativu a odhodláním bránit doma i v zahraničí hodnoty, které jsme přijali za své, můžeme ospravedlnit pokračování tisícileté ságy naší národní existence. Opačná cesta vede do zapomnění.