Zatímco u nás doma řešíme otázky světodějného významu a ohromující hloubky, jako např. zda může v demokratické zemi bez omezení vládnout vláda nepožívající důvěry zvolené Poslanecké sněmovny či zda v čele takové vlády může stát trestně stíhaná osoba s poskvrněnou minulostí, může se bez naší účasti a vlivu schylovat ke změně, která učiní odpovědi na tyto otázky víceméně akademické.

Na mnichovské bezpečnostní konferenci vystoupil v sobotu 17. 4. předseda Evropské komise Jean Claude Juncker se zásadním požadavkem rozšířit princip většinového hlasování v Evropské radě na otázky evropské zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky. Podle Junckera Evropská unie nemůže vystupovat na mezinárodní scéně jako náležitě silný partner, pokud nebude v těchto otázkách vystupovat jednotně, a to i za cenu uplatnění názoru většiny proti nesouhlasícím členským zemím.

Podle Junckera je takový posun možný i bez změny Smlouvy o Evropské unii, jelikož odstavec 3 článku 31 konsolidovaného znění Lisabonské smlouvy umožňuje, aby Evropská rada rozšířila jednomyslným rozhodnutím většinové hlasování i na další otázky v rámci dotyčného článku, podle kterých se dosud muselo rozhodovat jednomyslně. Pokud tato konstrukce někomu připadá trochu složitá, je to proto, že nejen tento článek, nýbrž celá smlouva je napsána značně nesrozumitelně, podle některých záměrně.

Smysl navrhované změny je na druhé straně zcela zřejmý. Umožnila by Evropské unii zaujímat “jednotné” stanovisko k problémům, na kterých se dosud nedokázala shodnout. Juncker jmenovitě uvádí otázku lidských práv v Číně, či vztah Evropské unie k Jeruzalému. Existují ovšem desítky dalších takových otázek, z nichž některé se mohou dotýkat životně důležitých zájmů České republiky..

Protože schopnost rozhodovat o vlastní obraně a bezpečnosti stejně jako o vlastní zahraniční politice patří k základním atributům suverénního státu, znamenala by taková změna další významný přesun suverenity z členských států na mezivládní úroveň. 

O tom, zda je taková změna potřebná či žádoucí, je možné vést informovanou diskusi, která těžko povede k jednoznačnému stanovisku. Na jedné straně by evropskou roli a vliv jistě posílila schopnost vystupovat jednotně a rozhodně vůči jiným částem světa. Urychlilo by to i rozhodování v kritických momentech vývoje mezinárodní situace. Z obého by za určitých okolností mohla mít prospěch i Česká republika. Na straně druhé jednotná zahraniční a bezpečnostní politika předpokládá i jednotné zájmy v těchto oblastech. Česká republika by ztratila praktickou schopnost prosazovat své vlastní stanovisko či řídit se svým vlastním národním zájmem jak ve svém bezprostředním okolí tak globálně. Období od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost v prosinci 2009 názorně ukázalo, že v systému většinového hlasování Česká republika nejenže nemůže prosadit svůj názor, aniž by se ztotožnila s názorem alespoň jedné ze dvou největších členských zemí EU, ale že její schopnosti spoluvytvářet takzvanou blokační menšinu (jedna třetina členských zemí reprezentujících alespoň jednu třetinu obyvatelstva EU, tedy alespoň deset zemí reprezentujících alespoň 170 milionů obyvatel – po odchodu Spojeného království z EU se tyto proporce trochu změní), která je zapotřebí k blokování většinového názoru, jsou rázu víceméně teoretického.

Jestliže však přínos změn navrhovaných předsedou Evropské komise je věcí racionální úvahy, není tomu tak u způsobu, kterým tyto změny navrhuje přijmout. 

V první řadě odstavec 4 dotyčného článku 31 Smlouvy říká nezvykle jednoznačně, že postupy podle předchozích odstavců umožňujících většinové hlasování “se nevztahují na rozhodnutí související s vojenstvím nebo obranou”. Vzniká zajímavá otázka, zda předseda Evropské komise dočetl Lisabonskou smlouvu až sem.

I kdyby však tato procedurální překážka, v zásadě vylučující většinové hlasování o otázkách obrany a bezpečnosti, neexistovala, stále by se jednalo o zásadní přesun suverenity z členských států na úroveň Evropské rady. V okamžiku, kdyby o takovém přesunu Evropská rada jednomyslně rozhodla , šlo by o změnu nezvratnou.

Tvrdit, jak to učinil Jean Claude Juncker, že taková změna by nevyžadovala změnu Smlouvy o Evropské unii, je neobhajitelné. Prakticky by to totiž znamenalo, že pouhou změnou svých vnitřních pravidel, vlastně jednacího řádu, podle článku 31 může Evropská rada zásadním způsobem měnit suverenitu členských států a odebrat jim možnost se rozhodovat v otázkách zahraniční politiky a obrany. Neobstojí ani námitka, že na počátku tohoto procesu je nutný souhlas vlád všech členských zemí. Jelikož jde o změnu nevratnou, nemohla by žádná další vláda žádat návrat suverenity v těchto otázkách zpět. Změna takové povahy je pak z definice změnou smluvní a vyžaduje změnu Smlouvy o Evropské unii a její ratifikaci ve všech členských státech.

Šlo by dokonce o tak zásadní přesun suverenity z národní úrovně, že by bylo na místě uvažovat o jeho stvrzení vyšší ústavní silou, než je zvolený Parlament. Tak jako jsme (a tvrdím že správně) rozhodli o připojení k Evropské unii v její tehdejší podobě v referendu, měli bychom mít všichni možnost se stejným způsobem vyjádřit, zda se chceme vzdát vlastní zahraniční a obranné politiky.