Mezi uzávěrkou a vydáním tohoto čísla Echa se konala mimořádná schůze Poslanecké sněmovny o obranyschopnosti České republiky. Konala se na žádost hnutí ANO, které tím reaguje na rozhodnutí uvnitř vládních stran, že na dvojím tématu ohrožení Ruskem a permanentního zbrojení založí volební kampaň.

V jistém smyslu se tu jedná jen o českou variantu celoevropského fenoménu. Politický establishment Evropy je rozhodnut nedat si hrozbu Ruskem nikým vzít, ani nějakou Amerikou. Například v původním návrhu Bílé knihy, plánu Evropské komise na zavedení vojenského keynesiánství, stojí: „Rusko je pro Unii existenční hrozba a s ohledem na jeho invaze do sousedních zemí v minulosti i na jeho expanzionistickou politiku v současnosti nutnost odstrašení před ruskou ozbrojenou agresí zůstane i po dohodě o spravedlivém, trvalém míru s Ukrajinou.“

Racionální diskuse o příčinách války a o podílu, v jakém ji zavinila geopolitická soutěž Washington–Moskva na Ukrajině, nebyla v Evropě posledních tří let snadná a poté, co Washington tuto nešťastnou soutěž opouští, už paradoxně není v podstatě možná. Budou vám tvrdit (viz Salon Echa v tomto vydání), že Moskva šla do války proto, aby v Evropě nastolila stav „před rokem 1997“, tedy aby nás NATO vyhodilo zpátky do území nikoho. Přitom v oficiálním dopisu Ruska Alianci ze 17. prosince 2021, známém jako „ruské ultimátum“, černé na bílém stojí požadavek, aby v zemích, které vstoupily do NATO po květnu 1997, nebyly vojenské základy a zbraně Aliance (čl. 4 návrhu). I kdyby tehdy NATO a USA takovému požadavku vyhověly, pro Českou republiku by se tím nic nezměnilo, žádné americké základny u nás dosud nemáme. Ale o to ani nešlo, podstatou ruského ultimáta – jak později výslovně řekl i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg – bylo něco pro Rusy mnohem naléhavějšího než střední Evropa: závazek, že Aliance nikdy nepřijme Ukrajinu. Jakákoli vyhlídka na členství pro Ukrajinu stejně padá, Trumpovi ministři to jen vyslovili na jméno. Mezitím jsme o stovky tisíc mrtvých a destrukci východní Ukrajiny dál. A také o ekonomický útlum v Evropě, posun v deindustrializaci a náběh EU ke zbrojním eurobondům.

Program Rearm Europe – Readiness 2030, který Ursula von der Leyenová představila na summitu minulý týden, předpokládá na vyzbrojení Evropy nesmírnou sumu 800 miliard eur. Z té sumy 650 miliard tvoří peníze, které členské státy smějí vydat na zbrojení a Komise jim to laskavě nezapočítá do jejich veřejného zadlužení. Zbývá 150 miliard eur, kterým se nemá říkat eurobondy neboli unijní dluhopisy a které Komise „vzhledem k aktuálním výjimečným okolnostem... získá na kapitálových trzích“. Tedy eurobondy neboli unijní dluhopisy. Na otázku, zda by se z toho získávaní na kapitálových trzích stal nástroj permanentní povahy, odborník Evropské komise přitakal se slovy, že pokud bude návrh přijat a osvědčí se, proč ne.

Petr Fiala do Bruselu cestoval odhodlán dát k vojenskému eurobondu, když na něm budou kolegové trvat, souhlas. Fiala však nebude čekat na zbytek EU, proto budeme zvyšovat naši obranyschopnost primárně z našeho rozpočtu. Loni ministerstvo obrany poprvé dostalo k dispozici 150 miliard korun, částku ve výši dvou procent HDP (meziroční nárůst o polovinu). Letos bude částka stejná, od příštího roku se po dalších pět let má zvyšovat vždycky o dvě desetiny procenta HDP až na cílová tři procenta. A třeba se mezitím cíl posune – už dnes experti se svraštěným čelem mluví o 3,5 procenta.

U nás jedno procento HDP obnáší cca 80 miliard, za pět let tedy budeme ministerstvo obrany nutit polykat na 230 miliard korun ročně. Je skutečně ohrožením národní bezpečnosti zaujmout k tomuto khaki nadšenectví jistý odstup, pomyslet na budoucí inflaci, ptát se vlády, kde, v jakých rozpočtových kapitolách by se bonanza pro zbrojaře měla kompenzovat?

Novým argumentem premiéra Fialy, ministryně obrany Jany Černochové a dalších se stala formulka 1 : 3. Prý každá investovaná koruna do obrany vytvoří v české ekonomice tři koruny. Máme totiž obranný průmysl s tradicí, jménem ve světě a odpovídajícími exportními možnostmi. To je pravda a 90 procent zbraní či munice vyrobených v České republice jde na vývoz. Hůř vypadá formulka 1 : 3. Vláda se tu opírá o analýzu Obranné sekce Hospodářské komory ČR. Pro komoru analýzu vypracovala agentura EY. A i tato analýza na lobbistickou objednávku odhaduje tzv. ekonomický multiplikátor českého obranného průmyslu číslem 1,1 – tedy „každá 1 Kč investovaná do obrany generuje ve zbytku ekonomiky 1,1 Kč“. Hodnoty 3 se podařilo dosáhnout nebo ji přesáhnout jen v několika konkrétních případech: pandury, pušky CZ Bren 2, malorážová munice Sellier & Bellot…

Asociace obranného průmyslu sdružuje 130 firem, které zaměstnávají 20 tisíc lidí, k nim dalších 30 tisíc zaměstnává stát. Automobilový průmysl, jehož politicky vyvolaný úpadek prý budeme zbrojením kompenzovat, v republice zaměstnává 180 tisíc lidí přímo a včetně navazujících oborů 500 tisíc. I obranný průmysl má své dodavatele, ale jen zřídka jsou to firmy, které by na něm závisely. Hlavní navazující obor pro zbrojaře je armáda, stát, státy. Obranný průmysl se neobejde bez státních zakázek. A neosocialismus, v jehož vrcholné fázi máme to štěstí žít, si ke zbrojařům nakonec taky nachází cestu.

Ve stejný den jako vyzbrojovací plán Evropská komise předložila ještě Akční plán pro kov a ocel. V něm se dočteme, že těžká vojenská technika by se dala vyrábět z nízkouhlíkové oceli. Zelená ocel se vyrábí s použitím zeleného vodíku, který zase vzniká z přebytků zelené energie. Je to dotovaný proces, drahý, ekonomicky zcela nesmyslný. Ale dohromady vytváří klenbu, která nádherně propojí zelenou a khaki psychózu.