Slovenský premiér Robert Fico začal před rokem svůj čtvrtý mandát poklonou před hrobem komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Rok nato poklonkuje v ruském propagandistickém pořadu. Ficem hlásaná suverenistická politika čtyř azimutů se záhadně otáčí jen jedním směrem.
Na zpravodajském webu Novinky, kde se jinak rychle střídají titulky, čtenáře několik dní vítal titulek slibující vyvrátit konspirační teorii jménem Deep state, jež je prý oblíbená mezi Trumpovými voliči. Je to dobrá ukázka, jak žurnalistika bojující proti dezinformacím ve skutečnosti čtenáře ochuzuje. Snaží se natlačit realitu do binárních kategorií pravda–výmysl, jenže realita často nemá potřebné vlastnosti.
Dva kluci, kteří přijeli z Česka, vylezli na vagon vídeňského metra, na jeho střeše projeli několik stanic, zvláště vzrušující to určitě bylo, když projížděli v tunelu, to byli úplně přitisknuti a museli mít pocit, že jsou v akčním filmu. Pak se vítězoslavně zvedli, otočili se proti směru jízdy, takže neviděli, že vlak bude projíždět pod ještě jedním pilířem. Ten je vzápětí srazil. Všechno to na mobil natáčel za nimi jedoucí kamarád. Zachytil i ta už bezvládná těla, se kterými vlak ve stanici zastavil. Dva dny nato zemřel první kluk, včera agentury přinesly zprávu, že zranění podlehl i ten druhý. Také se psalo, že „bojují o život“. Ne, o jejich životy bojovali zdravotníci. Oni ty své životy zahodili. Na jeho začátku.
Jsou dva způsoby, jak se dívat na Trumpovo volební vítězství. Ten první: Trump radikálně přestavěl americkou politickou scénu, daří se mu to, čemu se v americké hantýrce říká „realignment“. Buduje koalici založenou na pracujících a drobných podnikatelích, která maže rasové rozdíly a devalvuje příslušnost k elitám, definovaným vzdělanostními či kariérními milníky. Buduje takzvanou populistickou koalici či koalici dělnické třídy – to jsou technické termíny, jež mají v Americe svou tradici a nelze je chápat v doslovném významu.
Doufal jsem, přál jsem si to, ale nedovolil jsem si výsledek amerických voleb odhadnout. V redakci Echa máme na americkou politiku několik autorů, kteří ji sledují pečlivěji, hlouběji a jsou kompetentnější. Jejich pohled najdete na následujících stránkách našeho týdeníku, jehož vydání jsme o den posunuli, i když nám stále ještě budou chybět data pro detailnější analýzu vítězství Donalda Trumpa. Volba amerického prezidenta totiž také významně ovlivní Evropu, a tedy i Českou republiku, i když v našem případě spíš symbolicky a s velkou ozvěnou.
Lidstvo má svoji sbírku ikonických fotografií: americké mariňáky na Iwodžimě, sovětskou vlajku nad Reichstagem, „tankového muže“ před kolonou čínských tanků na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, Churchilla s cigárem v ústech, samopalem v rukou a výrazem starého buldoka v očích. Po tomto víkendu se k nim přiřadí i jedna studentka z Teheránu. Na Západě se lidé na veřejnosti vesměs svlékají plánovaně, z určitého exhibicionismu a s vědomím, že jim za to hrozí maximálně pokuta. V Íránu vám za kus holé kůže může hrozit i smrt; Mahsá Amíníovou před dvěma lety umlátila náboženská policie v Teheránu.
Republikánský kandidát na viceprezidenta J. D. Vance byl hostem podcastu Joea Rogana, podobně jako Donald Trump se s ním bavil tři hodiny. Nemůžu říct, že bych patřil mezi jeho fanoušky, rozhodně bych mu ale neupíral inteligenci. Projevil ji, myslím, když mluvil o motivaci stoupenců Demokratické strany a vůbec soudobých amerických velkoměstských elit. Podle něj ti lidé vyrůstali v době, kdy v americké společnosti existoval široký konsenzus a vysoká důvěra. Obojí je pryč a demokratické elity se snaží důvěru obnovit jaksi shora, společnosti ji vnutit, přivést ji k tomu, aby přijala jejich vnímání, hodnoty a společenské představy.
Český statistický úřad zveřejnil čísla o porodnosti a počtu obyvatel této země. Dělá to pravidelně, nejnovější zpráva přináší čísla za první pololetí letošního roku – a není příznivá: počet obyvatel povadl o jednadvacet tisíc, počet narozených dětí poklesl meziročně o deset procent, přičemž je to trend, který se opakuje po stejných předchozích dvou letech. Je to zpráva na první pohled tragická čili mediálně vděčná, a tak se již vyrojilo množství komentářů, které ji komentují.
Někoho je třeba polévat živou vodou jen při myšlence na návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Jiného popadá úzkost při představě Kamaly Harrisové jako prezidentky.
Nikdy není nadbytečné doporučovat čtenářům britský seriál The Thick of It. Je to dílo, jež zachytilo soudobý způsob nejen britského vládnutí způsobem vpravdě přízračným. Již jsme, tuším, upozornili, že jedna z politik kabinetu Borise Johnsona na pozvednutí periferních oblastí, rozmisťování šachových stolků v parcích, zazněla do slova a do písmene v tomto seriálu s patnáctiletým předstihem (ovšem jen proto, aby byla odmítnuta jako naprosto pitomá).
Polostátní ČEZ před pár dny s pompou podepsal s britským Rolls-Roycem spolupráci na vývoji modulárních reaktorů a koupi zhruba dvacetiprocentního podílu. To zní jako dobrá zpráva. Vláda to odprezentovala jako „další významný milník v naplňování cílů“, hned po výběru vítěze tendru na výstavbu dvou velkých jaderných bloků v Dukovanech. To je docela dost optimistické vyjádření.
Bylo by osvěžující šetřit s kritikou a moci také někdy pochválit. Marně pátráme, v tuto chvíli ale opravdu není za co. Kritika vlády ze strany opozice a její argumenty jsou trapné, hloupé a plytké. Ale je namístě otázka, proč jsme se dostali do situace, že některé výroky ministrů stínové vlády mohou znít nepoučenému voliči rozumněji než to, co slyší od koaličních ministrů. Ano, na to si hned můžeme střízlivě odpovědět, že žádná opozice nikdy nakonec nedoručila to, co slibovala, když ještě ve vládě nebyla.
Založení „buržoazní republiky“ se za komunismu moc nepřipomínalo. Teprve roku 1988, rok před kolapsem režimu, byl 28. říjen prohlášen za státní svátek. Ve starších kalendářích z Husákovy a Jakešovy éry najdeme u (pracovního) 28. října několik vysvětlivek, jako třeba vyhlášení čs. federace (1968) a den znárodnění (1945). Vyhlášení federace bylo pro Slováky důležité, dokonce asi tak důležité, že mnozí z nich kvůli němu považují rok 1968 za vcelku úspěšný rok, kdežto v české části bývalé federace bude už navždy spojen s invazí Varšavské smlouvy a rozdrcením pražského jara.
O každých volbách říkají účastnící se kandidáti, stranické aparáty, politicky angažovaní občané i média, že jejich význam je až historický, že jsou to ty nejdůležitější volby za posledních x let a podobně. Podobné přesvědčení o amerických prezidentských volbách, které vyvrcholí příští týden, sdílí daleko víc lidí než obvykle a zdaleka ne jenom v Americe, třeba i v Česku. Ovšemže by se pro to našly tzv. objektivní příčiny – ve světě se toho dost děje, zdá se chaotičtější, z toho chaosu by se mohlo něco zrodit, pohled na lidi, kteří na sociálních sítích propadají různým formám davového šílenství, naznačuje, co asi by to mohlo být.
Na setkání zemí BRICS, které se odehrálo tento týden v ruské Kazani, bylo nejzajímavější a nejzábavnější sledovat, jak se v současnosti peče velká politika.
