Vraťme se ještě k výroku Andreje Babiše o zestátňování ČEZ. Respektive o vykoupení podílů menšinových akcionářů. Je totiž docela zásadní a neměl by se smést jen komentáři o tom, že Babiš neví, co říká. A že jde jen o jeho (dost chytrý) předvolební tah, který nemá hlouběji promyšlený. Spekulacím ještě více zavdal ministr dopravy Martin Kupka, který dosti nepromyšleně reagoval na Babiše slovy o tom, že daňové poplatníky svými řečmi obral o „stovky milionů navíc“.
Vyspělé demokracie se poznají podle toho, že před každými volbami se najde aspoň někdo, kdo je prohlásí za nejdůležitější volby v dějinách země, za nejdůležitější volby v poválečné historii, anebo aspoň za nejdůležitější volby, jaké jsme zažili (V USA se „nejdůležitější volby, jaké kdo zažil“ konaly poprvé ve státě Pensylvánie již v roce 1805 a formulace „nejdůležitější volby našich životů“ se objevuje v doslovném znění pravidelně od roku 1936).
Andrej Babiš a slovenské ministerstvo vnitra uzavřeli smír ve sporu o ochranu osobnosti, šéf ANO úřad žaloval kvůli – dle jeho tvrzení – neoprávněné registraci mezi spolupracovníky někdejší StB. Prezentuje to jako definitivní potvrzení, že s komunistickou tajnou policií nespolupracoval. Zároveň zaznívá, že slovenské ministerstvo vyšlo Babišovi vstříc, protože před volbami podpořil stranu Hlas, k níž patří ministr vnitra Eštok, a že smír fakticky nemění stav věcí, tedy Babišovu registraci coby agenta Bureše. Dá se se značnou dávkou jistoty odhadnout, že na vnímání sporu o Babišovo agentství se po smíru na Slovensku taky nezmění nic.
Lidovci se sami označují přízviskem klidná síla. Tentokrát jim však už došla trpělivost s poklesem stranických preferencí a obměnili většinu vedení své strany. Pomůže to? Když v jakékoli politické straně usilují o funkci předsedy víc než dva lidé, je to svědectvím o stranické nejistotě. Jak kdysi řekl Churchill, stranický lídr se nevolí, on prostě je, nebo není.
Založení „buržoazní republiky“ se za komunismu moc nepřipomínalo. Teprve roku 1988, rok před kolapsem režimu, byl 28. říjen prohlášen za státní svátek. Ve starších kalendářích z Husákovy a Jakešovy éry najdeme u (pracovního) 28. října několik vysvětlivek, jako třeba vyhlášení čs. federace (1968) a den znárodnění (1945). Vyhlášení federace bylo pro Slováky důležité, dokonce asi tak důležité, že mnozí z nich kvůli němu považují rok 1968 za vcelku úspěšný rok, kdežto v české části bývalé federace bude už navždy spojen s invazí Varšavské smlouvy a rozdrcením pražského jara. Nicméně za komentář stojí i ten druhý bod: „den znárodnění“.
„Transgenderové dítě je něco jako veganská kočka. Všichni víme, kdo za tím stojí,“ provokuje konzervativní youtuber(ka) Blaire White. Zdánlivě střílí do vlastních řad – sám je trans žena, ale ani deset let na hormonální terapii ho nezbavilo soudnosti v tom smyslu, že – opět cituji – „se jako trans žena nepovažuje za poddruh ženy, ale za poddruh muže“. V tom by mohl být mnohým inspirací. Seminář o transgenderismu jako pasti na děti proběhl před týdnem ve sněmovně. O traumatu rodičů, kterým trans ideologie vzala děti, jsme již psali.
Dnes končí letošní ročník největšího světového knižního veletrhu, jenž se tak jako každý podzim koná v německém Frankfurtu nad Mohanem. Za dva roky bude čestným, tedy hlavním hostem tohoto veletrhu ČR, což je veliká čest a veliký úspěch zdejší diplomacie a literárních kolegů, kteří se o to svým úsilím zasloužili. Zároveň to není první takový úspěch: už v roce 2019 bylo Česko hlavním hostem druhého největšího německého knižního veletrhu v Lipsku. Pokud jde o nadcházející Frankfurt, už vloni potvrzené české hostování samozřejmě znamená, že přípravy na něj dávno běží.
Říjen by mohl být prohlášen za měsíc naivních malířů, neboť používá stejně pestrou paletu barev jako oni. Oba, říjen i ti malíři, si malují pro radost, bezelstně, pudově, bez zbytečných komplikací vybarvují listí, oblohu, trávu, hladinu rybníků, řek a tak dále. Ví, že zanedlouho všechno skončí, nastane šeď a temnota, a až na jaře se začnou barvy vracet. Vyvrcholí to zase v říjnu. Toť úvod k sobotnímu doporučení pro výstavu, kterou tu občas provádíme. Lze na ní spojit barevnost podzimu s barevností obrazů. Vede do galerie Arthouse Hejtmánek v Praze Bubenči (Goetheho 17), kde vystavuje (či lépe: je vystavován) naivní malíř par excellence Josef Kotrba.
Jedním z větších témat nynějšího summitu EU je (vlekoucí se) diskuse o zpřísnění imigrace do Evropy a azylového řízení. Druhým, a svou přítomností ho osobně podpoří Volodymyr Zelenskyj, má být, jak jinak, Ukrajina. Podle společného stanoviska premiérů České republiky, Nizozemska a Dánska v předvečer summitu musí EU zajistit další dodávky munice. Příští rok prý „bude pro Ukrajinu v jejím boji za národní suverenitu a svobodu rozhodující“.
„Vládne čas, ne car,“ praví staré gruzínské přísloví. Je pozoruhodné sledovat, jak jsou dřívější činy, záslužné i ohavné, v průběhu času pomalu zaváty prachem zapomnění. Ač si při pohřbech i po velkých událostech vždy slavnostně slibujeme, že „nikdy nezapomeneme“, praxe za tím, co by duch snad chtěl, poněkud pokulhává. I právo ostatně zná instituci promlčení (ještě lépe zní německé Verjährung – od Jahr, rok, cosi jako převrstvení léty), byť vražda je zdánlivě pořád vraždou, i po pěti stech letech. Co se jen v historii na každém čtverečním metru země událo rekovných, ušlechtilých, strašlivých i odporných činů, počítáme-li jenom ty lidské, na které se vztahují naše etické představy (a co teprve těch udávených hrabošů a aktů obětavé hraboší mateřské lásky!).
Máme nového ministra průmyslu Lukáše Vlčka. Znamená to pro nás něco? Ne, vůbec nic. Spolu s Vlčkem máme také jeho novou vládní hospodářskou strategii, která si dává za cíl zařadit Česko do roku 2040 mezi 10 nejbohatších zemí Evropské unie. Také má prý samozřejmě nastartovat hospodářský růst a zvýšit naši konkurenceschopnost. Znamená pro nás něco nová strategie? Také ne. Asi bychom nespočítali, kolik takových strategií už bylo slavně představeno, ale ve finále se buď žádné plány nedotáhly, nebo se pro jistotu nezačalo dělat vůbec nic a plynule se na ně zapomnělo.
Kdybychom měli mluvit trochu v nadsázce, dalo by se říci, že ekonomie je plodem hybridní války mezi sociálními a exaktními vědami. Visí mezi nimi jako nepříliš jistý most bez důkladné podpěry, opíraje se na jedné straně propasti o sofistikovanou matematiku a na druhé straně o různé intuitivní soudy o povaze lidí. Všechno je ovšem k něčemu dobré, i ta chvějivá nejistota. Jedním z jejích důsledků je, že má-li někdo dostatečný talent, dokáže psát o ekonomii čtivě, což by se v tvrdších oborech typu organické chemie dělalo podstatně hůř.
Jak málo času někdy v politice uběhne, než se z člověka se skandalizovanými postoji stane jeden z mnoha hlasatelů standardních postojů. A nikoli jeho splynutím s hlavním proudem, ale tím, že se hlavní proud přiblížil k němu. Ano, u Filipa Turka se primárně skandalizovala jeho slabina pro nacistické memorabilie, ale kdyby nekandidoval s radikální kritikou klimatické politiky EU a kdyby se ta kritika neukázala být chytlavá, nikdo by interiér jeho bytu na starých fotografiích neprozkoumával. Včera v diskusním pořadu České televize tvořil Turek málem národní frontu s Martinem Jahnem. Ten by mohl být jednotkou korporátního myšlení, tedy nemyšlení.
Minulý týden uplynulo sedmdesát pět let od vzniku Německé demokratické republiky. Je to výročí, které u nás nebylo příliš připomínané, samozřejmě z pochopitelných důvodů – vždyť kdo by se namáhal s dějepisem sousední totalitní země, když máme dost problémů se svou vlastní minulostí. Nehledě na to však jde o důležité výročí, jelikož tři čtvrtě století je doba, jíž se dnes lidé běžně dožívají, takže mezi námi chodí mnoho těch, kteří si vznik NDR pamatují a prožili v ní značnou část života. Bývají ještě v plné mentální kondici a jsou s to přemýšlet o tom, jaké dědictví nám tu někdejší Východní Německo po sobě zanechalo. A bývá to reflexe třeba i nečekaná.
