Některé z ikon žánru dnes zvaného indie sleaze letos oslaví kulaté výročí (dvacet let od debutů kapel Bloc Party a Babyshambles: Silent Alarm a Down In Albion), jiné se dokonce troufale vrací s novou hudbou (šestá deska Franz Ferdinand The Human Fear vyšla minulý pátek). „Psal se rok 2007, když se Kate Moss s cigaretou v puse za dozoru svého tehdejšího partnera Peta Dohertyho hrajícího na kytaru vyklonila z okna. Tak vznikla asi nejikoničtější party fotka prvního desetiletí nového milénia,“ můžeme si dnes přečíst i na takovém webu, jako je Ženy.cz. Titulek zní: Indie Sleaze je zpět! Jak ale může být zpět něco, co nikdy neexistovalo?

Jde o klasický případ historického revizionismu. V podstatě cokoli, co dříve vycházelo na titulkách v britském časopisu NME, je dnes označováno jako indie sleaze. Pro lidi, kteří tu dobu nezažili, je ten pojem navíc spíše definován právě módou, klubovými fotografiemi a večírky než nějakou hudební skladbou. Možná že jde tedy jen o pokus generace Z pochopit, co se s námi (narozenými koncem 80. let) tehdy dělo. Je ale naprosto normální, že se žánry po čase nazývají jinak. Post-punku se tak tehdy také neříkalo, ten termín byl zpopularizován až později. A je také běžné, že kapely, které spolu v té době neměly nic společného, historie často hází do jednoho pytle. Publicista Benjamin Slavík dnes na indie sleaze vzpomíná bez přehnané nostalgie, ale přesto s lehkým dojetím: „Byla to hezká doba. Ale na druhou stranu: vzpomíná někdo na své mládí jako na dobu, která nebyla dobrá? Pokud teda nevyrůstal za protektorátu? Ty pocity jsou zpětně ambivalentní: chvíli mi stačilo, když měla kapela ,the‘ před názvem a zněla jako dvacátá odvozenina Joy Division, Velvet Underground a The Cure. Když si dnes pustím některé kapely z té doby, zní opravdu hrozně. Je to podobné, jako když se podívám na své fotky z té doby: úzké džíny, košile, conversky a šíleně dlouhá patka na stranu. Zároveň ale pořád platí, že šlo o dobu, kdy jsem měl hudbu vůbec nejradši. To nejdůležitější během každého dne bylo slyšet alespoň jednu novou desku. Každý den. Tuhle energii už asi těžko zažiji. To, že dnes umím lépe posoudit, jaká hudba je dobrá, to nedokáže vyvážit.“

Alex Kapranos z kapely Franz Ferdinand (mimochodem jejich novinka je překvapivě dobrá, zní jako jen o něco horší verze těch nejzábavnějších desek Bryana Ferryho z Roxy Music) proti tomuhle trochu hanlivému označení (sleaze: ošuntělost, vulgarita – pozn. aut.) také neprotestuje: „To pejorativum je pravdivé, protože došlo k přeexponování té hudby. Začalo se mluvit o kapelách, kde zase hrají nějací čtyři kokoti v upnutých džínách, ale nedivím se tomu. Na konci nultých let se objevily opravdu hrozné kapely.“ Ještě než se to stalo, vzniklo naštěstí i pár skvělých desek: první alba The Strokes, The Libertines, Bloc Party, Interpol, LCD Soundsystem nebo právě Franz Ferdinand. Možná jsme je tehdy nedokázali tak dobře odlišit od velkého množství parazitního balastu. Poslouchali jsme a měli rádi všechno. Ale můžete se nám divit? Čekali jsme na tuhle scénu jako na smilování. Ještě koncem 90. let totiž žádní mladí kluci v kapelách hrát nechtěli, alespoň ne v těch klasického střihu. Tradiční koncept rockové kapely se jevil nejen jako něco přežitého, ale rovnou vyloženě trapného. V New Yorku ani v Londýně tehdy žádná taková scéna neexistovala, teenageři se chodili bavit na DJ sety a těch pár mladých kapel, které ještě hrály na kytary, to dělaly v Seattlu, kde žily ze setrvačnosti doznívající grunge horečky. Koncem druhé poloviny 90. let, když se řeklo rocková hudba, představili jste si prostě nějakou hardcore nebo punkovou kapelu vašich kámošů, která zajímá asi pět lidí. Lidé se do New Yorku a Londýna stěhovali, když chtěli založit nový internetový byznys, ne s vidinou toho, že budou hrát v nějaké kapele.

Publicista Tom Komárek, kterému koncem 90. let bylo kolem dvaceti, často vzpomínal, jak neskutečně otravné to tehdy v Praze bylo. Ono je něco jiného, když vám bylo dvacet těsně po revoluci, to těch čtyři pět let musela být neskutečná jízda, kterou zúčastněným jde jedině závidět, ale koncem devadesátek už to tak skvělé nebylo, přibylo nevkusu, trapných diskoték a lidí, které hudba ani pořádně nezajímala, chtěli se jen tupě pobavit. Samozřejmě se daly najít zajímavé alternativní koncerty, ale celkový duch doby nebyl nic, v čem byste chtěli dospívat a začít objevovat své první oblíbené kapely. V roce 1999 přes MTV dospívající děti celosvětově ovládal syntetický prefabrikovaný pop, nejvíce se prodávaly boybandy a dětské hvězdy typu Britney Spears. Jako zástupce divoké rockové hudby se bral Lenny Kravitz, nic proti němu, je to sympaťák se zjevnou vášní pro historii hudby, ale je to někdo, ke komu budete vzhlížet, když jste patnáctiletý kluk, co se hledá? Těžko. Nezáleželo, jestli jste koncem 90. let vyrůstali v New Yorku, Londýně, nebo Praze, trendy v nové hudbě byly stejně mrzké na každé straně oceánu. V mé školní třídě tehdy skoro všichni poslouchali to samé, převážně otřesný nu-metal. Bylo to zvláštní období, kdy se nic moc nedělo, alespoň nám to tak tehdy s pár kamarády připadalo.

Začátkem roku 2001 explodovali The Strokes, koncem téhož roku explodovala Dvojčata. Začátkem 00’s byl hudební tisk v hledání nových zajímavých jmen a příběhů bezradný. Právě teroristický útok v New Yorku takový příběh nabídl. Pro britské časopisy to začalo být téma jako hrom – na troskách starého New Yorku začíná růst nová generace, odvolává se k tomu, za co si New York v Evropě mytizujeme, působí opět cool, dá se jednoduše pojmenovat, zařadit, nejde o trapné výmysly marketingových oddělení labelů, ale o kluky, kteří se sejdou ve stejném baru, mají rádi stejné kapely, stejně se oblékají. Líbivé melodické popěvky, které ovšem nezní jako všechny ty příšerné kapely v rádiu, které se tak urputně snaží o to, znít nenuceně. Ledabyle geniální produkce, která zní záměrně nevybroušeně oproti všem trendům tehdejších nároků na „správný zvuk“. Kde nic není, může se stát cokoli a neexistují tam ani žádná pravidla. Nikdo nevěděl, jak má v roce 2001 znít rocková kapela. Tak proč ne zrovna takhle? Stalo se něco, co bylo ještě před několika málo lety bráno jako utopie. Kluci s kytarami začali lidi zase zajímat víc než dýdžejové.

Indie sleaze, jehož prvotní počátky sahají k vlně newyorských indie rockových kapel (The Strokes, Yeah Yeah Yeahs,The Walkmen a Interpol), se postupem času rozšířil a stal se zastřešujícím pojmem pro kapely s velmi odlišným zvukem. Ten nejsilnější záchvěv ale stejně trval jen tři čtyři roky. Pokud jste byli tzv. při tom v letech 2001 až 2005, víte, o čem mluvím. A bylo úplně jedno, jestli jste žili v Brooklynu, nebo ve Vysočanech. Byla to vlna, které smetla všechno. Pamatuji si doteď, kdy a kde jsem jakou desku poprvé slyšel. Vypálená cédéčka od spolužáka, který na rozdíl ode mě měl Napster. Začátky YouTube a možnost poprvé propadnout desítkám starých kapel, ke kterým byly „ty naše“ přirovnávané v recenzích. Pokud jste narazili na lidi, kteří poslouchali to, co vy, bylo v tom tehdy jisté spiklenectví a vymezení se vůči mase. Ano, dnes je už těžko uvěřitelné, že v té době jeden z mých kamarádů v mailové adrese neironicky používal jméno Tom Lee Hipster. Tehdy jsme si totiž ještě hipstery asociovali s americkou subkulturou ze 40. let.

Je těžké si to dnes představit, ale opravdu existovala doba, kdy třeba takoví The National byli malá nezávislá kapela, na které jste ukázali svůj vkus. Samozřejmě že tohle kytarové obrození přineslo i spoustu špatných a právem zapomenutých kapel, vlastně jich nakonec bylo víc než těch dobrých. The Kooks, The Futureheads, The Maccabees, Editors, Hard-Fi, Kaiser Chiefs. Pozor, Maxïmo Park ne, ti měli skvělý debut, stejně jako Razorlight. Po roce 2005 se stala očekáváná věc – lidé, kteří by dříve hráli v kapelách typu Wheatus, si navlékli kožené bundy, roztrhané džíny a conversky a začali předstírat, že v tom jedou taky. Něco, co vzniklo spontánně, upřímně a na koleni, zase jednou semlel hudební průmysl a začal na tom vydělávat. Doba, kdy byla tahle vlna indie hudby skutečně nezávislá, netrvala moc dlouho. Lidé, ke kterým se tahle scéna dostala až o pár let později, ji pak právem měli za pozérskou, umělou a stádní.

V Intimním osvětlení, mém nejoblíbenějším filmu české nové vlny, je jedna obzvlášť kouzelná scéna. Řeší se v ní léta nefungující hodiny, aby nakonec jedna z postav hádku o tom, proč je nedá už konečně opravit, rozsekla fatálním výrokem: „Ale vždyť se nebavíme ani tak o těch samotných hodinách, jako o čase.“ A ani já se tu přece nedojímám jen nad nějakým „indie slizem“.

Debut Babyshamles Down In Albion vyšel 14. listopadu 2005. Debut Bloc Party Silent Alarm oslaví dvacet let 2. února 2025. Nová deska Franz Ferdinand The Human Fear vyšla 10. ledna 2025.