V pátek 1. listopadu, na svátek Všech svatých, vyšla nová deska kultovní britské kapely The Cure Songs of a Lost World. Je to deska v něčem trochu přeceněná a v jiném možná zas podceňovaná. Při nejlepší vůli nepatří mezi její vůbec nejlepší nahrávky, tam mají své místo první čtyři desky kapely (vyšly v manickém tvůrčím období 1979–1982) a pak dvě desky z konce 80. let, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me a Disintegration. Nová deska, na kterou fanoušci The Cure čekali šestnáct let, si ovšem nezaslouží, aby se o ní psaly pouze prázdné a zaměnitelné lichotky typu „kapela zraje jako víno“ či „výborný soundtrack k našemu pohřbu“. Na to je sama až příliš upřímná a ryzí.

„Trvalo to 16 let a Cure pořád znějí, jako bychom se neměli dočkat zítřka“, hlásí titulek z recenze Jindřicha Götha na iDNES. „V diskografii kapely patří nová deska k těm nejpochmurnějším,“ přichází s opravdu originální myšlenkou Pavel Turek v Respektu. „Hudba pro outsidery“, „krasosmutnění“ nebo „únik z bezútěšné reality thatcherovské Británie“, The Cure probouzeli v hudebních novinářích většinou to nejhorší. Uchopit něčí osobní smutek je ale vždycky těžké. A víte co? Možná je v případě The Cure snad lepší nečíst si příliš názory protřelých hudebních publicistů, ale vrátit se o krok zpátky, k „obyčejným“ fanouškům. Byť jejich texty samozřejmě nejsou na takové formální výši, je v nich aspoň nepředstíraná touha. Zeptal jsem se tedy Veroniky Douglas, své známé, která měla to štěstí patřit k několika málo lidem z Česka, kteří první listopadový den kapelu viděli v Londýně na speciálním vystoupení v art deco klubu Troxy. Co hudba The Cure dělá s ní?

Londýnský zážitek

„Až do toho pátku pro mě The Cure něco znamenali naposledy kolem roku 1990. Album Disintegration bylo mým soundtrackem nezapomenutelného sametového roku 1989, ale další alba mi už tak neučarovala. Sice jsem si nenechala ujít žádný koncert v Čechách, ale bohužel nic zvláštního se mnou ani jeden nedělal. Některé koncerty byly lepší, některé horší a někdy jsem byla doma dřív, než začal přídavek. Většinou ne vinou kapely, ale neosobním obrovským prostorem, ve kterém se energie vytrácela. Do třítisícového londýnského Troxy jsem šla sice s nadšením, že uvidím The Cure v nejmenším sále, v jakém hráli za posledních pár dekád, ale stejně bez jakéhokoli očekávání… Celé Troxy je zahaleno do hutné zvukové krajiny a hlas Roberta Smithe je tak krystalicky čistý, že zní snad lépe než zamlada. V rozporu se slovy o smrti, konci, pocitu beznaděje a zoufalství v něm slyším i špetku naděje. Je vůbec možné mít takový hlas v pětašedesáti? Zavírám oči a na pódiu stojí neuvěřitelně mladistvá kapela, plná energie a nadšení. Na koncertech jsem obden a nemyslela jsem si, že mě ještě něco překvapí, ale sedím s otevřenou pusou, ani nedutám, zapomínám na vše. Jsem teď a tady a čas neexistuje. Rozhlížím se kolem a nejsem v tom sama. Kolem mě samá známá tvář; vidím celou kapelu The Ride a My Bloody Valentine, mladého McCartneyho (toho nemůžete nepoznat, i když ho neznáte), všichni v extázi. Když Smith zpívá: I’m outside in the dark wondering how I got so old…, říkám si, jak je vůbec možné, že jsem The Cure poprvé viděla skoro před pětatřiceti lety?“ vzpomíná stále ještě rozjitřená fanynka.

Nová deska rozhodně nepatří k „těm nejpochmurnějším“. Není tak neurotická jako nervní Seventeen Seconds, naštvaná jako Pornography ani tak klaustrofobická jako Disintegration. Robert Smith je nezvykle klidný, jeho smutek není nikterak drtivý ani úzkostný. Není už bezvýchodný, naopak je dost smířený. Je to smutek, který vám dává smysl, spíš se v něm rozplynete, než utopíte. Trochu to připomíná povznášející kocovinové stavy, když odezní bolest hlavy, ale pořád jste malátní a připadáte si jakoby v cizím těle. Ale duše se v těch chvílích snad nějak více zpřítomní, možná proto, že tělo se snaží zregenerovat, nemáte zbytečných sil na rozdávání, soustředíte se na obyčejnější věci, vnímáte svět kolem sebe intenzivněji, snad trochu tak, jako kdybyste ho viděli očima někoho jiného. Ego se na chvíli ztrácí a na tom smutku, jejž cítíte, není nic špatného, není to ubíjející smutek po někom nebo po něčem, co je nenávratně pryč, je to jen lehký všeobjímající smutek z podvědomého uvědomění si, že ani na vás není nic moc jedinečného, že ani kvůli vám, kdybyste tu snad zítra nebyli, se svět nezastaví, vše půjde dál. Je to stejnou měrou uklidňující jako děsivé, ale osobně jsem měl tyhle stavy vždycky rád, připadám si v nich nejvíc přítomný ve světě kolem sebe – a že se to stává ve chvíli, kdy člověk nepřemýšlí o sobě, možná dává jistý návod.

Na obalu Songs of a Lost World vidíme neznámým prostorem kamsi letící kámen, v němž je schovaná lidská tvář. Jde o sochu slovinského umělce Janeze Pirnata, vytvořil ji roku 1975, dostala název Bagatelle a v upravené verzi pro obal desky má znázorňovat objekt „vznášející se v prostoru, téměř jako vzdálená relikvie ze zapomenutých časů; sílu, která odolává jakékoli gravitaci“. Ano, tenhle pocit jsem se snažil popsat. Ta tvář by se klidně mohla z onoho kamene vynořovat stejně jako v něm mizet.

Existuje určitý mustr, jak mají věci znít, aby vám daly přesně to, co už jste někdy v životě slyšeli. Na tom stojí nejen celá pop music, ale bohužel i alternativní rock. Donekonečna je možné opakovat cokoli z mládí, stárnout s tím ale nelze. Nová deska The Cure se neobrací do minulosti, přetváří ji v něco současného, v aktuální strach Roberta Smithe z toho, že je všechno už pryč, z hrůzy uvědomění si toho, že „dobře už bylo“. K pochopení, proč jsou noví The Cure jednou z hudebních událostí roku, ale opravdu nestačí jen opsat ze zahraničních recenzí, že ta deska „zní trochu jako Disintegration“. Nejde tu totiž o něco tak snadno kopírovatelného jako zvuk, síla té desky není v tom, že nám něco nostalgicky připomíná.

„Moje naděje a sny jsou pryč,“ zpívá Robert Smith. Kam to všechno odešlo? Působí jako člověk, který ví, že mu prý je 65 let, ale nerozumí tomu, vždyť ještě nedávno mu bylo 43! Jan Zábrana kdysi napsal, že „rozdíl mezi životními pocity člověka ve dvaceti a ve čtyřiceti letech je naprosto jasný: ten první má před sebou život, ten druhý smrt. Je to tak jednoduché. A přece to ve dvaceti letech skoro nikdo nechápe“. Jak člověk stárne, začne ho tížit smrtelnost, bojí se, že na to nakonec bude sám. Zní to možná banálně, ale být na něco sám… není to ta největší hrůza ze všech?

Když někdo odchází

„Už jsem byl víckrát přítomen tomu, že někdo odchází. Vždycky se mě to dotkne. V domově důchodců jsem měl jednou noční službu a zrovna odcházela jedna paní. Ještě jsem si říkal: To bych nechtěl, aby zemřela během mojí služby, kdyby tak mohla počkat na kolegy. Ale odešla, a vlastně to všechno bylo v pořádku. Už dlouho byla ve svém světě, říkala nám, ať ji pustíme domů, protože musí dětem ohřát kaši,“ řekl v nedávném rozhovoru pro Právo Pavel Kolmačka. Robert Smith přišel během posledních let o oba rodiče i bratra. Dřív psal o věcech, o kterých si myslel, že jim rozumí, teď jim skutečně rozumí. Budu osobní, situace si o to říká. Teď v prosinci to bude deset let, co mi odešla máma. Byl jsem tehdy u toho, je to jedna z věcí, které byly dost strašné, ale jsem za ni vlastně vděčný. Těsně před smrtí člověk ztrácí cit v rukou, přestává vidět a poslední smysl, který mu zůstává, je sluch, což mi vlastně přijde krásné. Tehdy jsem to ale nevěděl, vystrašeně a mlčky jsem mámu držel za ruku, moc jsem toho opravdu nenamluvil, její poslední slova byla: „Mluv na mě ještě, řekni něco.“ A pak že slova nic nezmohou.

Od The Cure měla nejradši desku Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me z roku 1987, snad tu nejhravější desku jejich kariéry, plnou euforické radosti ze života. Na jejím pohřbu jsem zapomněl dát jí zahrát nějakou písničku, nevím už proč, možná že jsem jen nevěděl, co přesně vybrat, přece jen tohle je o něco těžší disciplína než si sestavit playlist na Spotify. Ale to už jsou věci pro nás, živé. Mrtvým na písních nesejde. „Slib, že nakonec budeš se mnou. Řekni, že budeme spolu, že nezapomeneš. Nic není věčné. Já vím, že můj svět zestárl, ale na tom opravdu nezáleží. Když říkáš, že budeme spolu, když mi slíbíš, že nakonec budeš se mnou,“ zpívá Robert Smith v And Nothing Is Forever. Nic není věčné. Je to jedna z největších tragédií i útěch života. Ty dva zdánlivé protiklady snad nikdo nezvládl propojovat lépe než právě The Cure.