Umění a kritika

Kroužení supů nad Letohradem

Mezi Lanšperkem a Žampachem, o nichž se tu psalo minule, leží město Letohrad. Od té doby, co autor těchto cestopisů bydlí na Letné v Letohradské ulici, pociťoval touhu, ba povinnost toto město na prahu Orlických hor poznat.

Odhodlání bez kompromisů

Ruční kresby, výkresy a skici představovaly odjakživa neodmyslitelnou součást práce architektů. Digitální doba je ale rychle vytlačuje z pracovních stolů nastupující generace a místo šmíráků (skicovacích papírů) nastupují myši počítačů a stylusy mobilních zařízení. Muzeum architektonických výkresů tak díky jeho koncepčnímu řešení i náplni můžeme chápat jako protest proti tomuto trendu.

Jsme divné a víme to

Toto je zpráva o knihách tří autorek, z nichž dvě jsou řekněme zabydleny ve středním proudu české prózy, jedna je debutantka s prognózou, že tam bude směřovat také. Jsou to knížky dobře napsané, čtivé a inteligentní, což znamená, že je člověk dočte a ani u toho příliš netrpí. Čas s nimi plyne hladce a bez pocitu, že je recenzent čte za trest, což není přitom nijak u české produkce výjimečné. Toto jsou profesionální výtvory, sice nic, co by zamávalo literaturou, natož jinou než českou, ale na tu je to docela dobré.

Kdo to přijel na Mezinárodní nádraží?

Psát dnes o knize Krásná a slavná (1961, reedice 1973 a 1986), kaleidoskopu z dějin Prahy, by nemělo valný smysl, nebýt jedné kapitoly, která si naopak o poznámku říká velmi naléhavě. Tento popularizační výklad „pro čtenáře od 9 let“, jeden z plodů autorské spolupráce manželů Zdeňka a Věry Adlových, je skrznaskrz tendenční (však také první vydání bylo připsáno jakémusi kulatému výročí „založení Komunistické strany Československa“ a druhé zas půlkulatému jubileu „Vítězného února“, šlo o skromný dar „rodné straně“ těchto „dělníků pera“, nositele medaile Za obětavou práci pro socialismus a zasloužilé umělkyně, laureátky státní ceny Klementa Gottwalda) a teď už pouze k smíchu.

Kultura z auta, Charitativní bazar knih, Když chybí smysl života

Art Parking je multižánrový drive-in festival, který nabídne bezpečné rozmanité koncerty, divadelní představení i filmová promítání. Na parkovištích Pražské tržnice a Nákladového nádraží Žižkov se uskuteční řada kulturních akcí, které budou moci návštěvníci zhlédnout z pohodlí svých aut. Vše probíhá bezkontaktně. Jedna vstupenka je pro jeden automobil.

Zpupní rytíři na Lanšperku a Žampachu

Změna je život, takže jsem na otce Jančaříka nečekal jako obvykle před nádražím v České Třebové (viz předchozí výpravy), ale sraz jsme si dali na stanici v Ústí nad Orlicí, které jsou ovšem dvě. Předsunuté historické nádraží Ústí nad Orlicí jako takové a potom Ústí nad Orlicí město, které je opravdu ve městě a je ještě starší a podobně jako pražské Masarykovo nádraží empirové, takže je to jedno z nejstarších nádraží v Čechách, protože je z roku 1845, tedy z toho roku, kdy se slavná trať z Prahy do České Třebové otevírala.

Přesah nad estetiku

Nakladatelství Prostor – architektura, interiér, design vydává už dvacátým rokem ročenku, jejímž primárním cílem je reflexe současné tuzemské architektury. Jádro knihy pokaždé představuje výběr nejlepších realizací z posledních dvou let, který dává dohromady jeden konkrétní praktikující architekt. Pro editory ročenek se tak otevírá prostor poukázat na hlavní témata své profese, jak je vnímají oni sami. Co se snaží říct ta aktuální?

Z kouzelníkova rukávu

Název nové povídkové knihy klasika české nepopisné a netriviální literatury Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je ironický a výstižný: Kratochvil vstupuje stále do téže řeky, jenom vždy na trochu jiném místě, někdy hlubším, jindy mělčím, a pak v ní mění styly a tempa. Celé jeho rozsáhlé dílo (od roku 1990 mu vyšlo na třicet knih) je jednotné i rozmanité, je to kratochvilný labyrint, kde jeden text skončí, druhý začíná, navazuje na sebe, větví se a prorůstá skrz sebe.

Před očima skryté tajemství

O filmu Skrytý život sedmasedmdesátiletého amerického režiséra Terrence Malicka by se asi dalo říct, že je příkladem hagiografie, životopisu světce. Jeho hlavního hrdinu, nacisty popraveného rakouského rolníka Franze Jägerstättera (1907–1943) také katolická církev prohlásila za blahoslaveného, film ukazuje jeho cestu k mučednické smrti. Zařadit Malickův snímek tímhle způsobem ovšem znamená drasticky ho redukovat, při vší jeho povznášející kráse to není triumfalistický film, který by formuloval jasné poselství, vyzýval k následování. Kdo se povznese, také ztratí půdu pod nohama, a divákovi, jenž se se Skrytým životem nějak propojí, se něco takového může snadno stát.

Z finské architektury

Ville Hara a Anu Puustinen založili architektonické studio AVANTO Architects. Avanto znamená ve finštině „díra v ledu“ a odkazuje na zimní saunování. Studio pracuje s přírodními materiály, převážně se dřevem. To využívá k drobným stavbám od modulárních kůlen, chat až po veřejné stavby nebo vyhlídkové věže.

Oidipův Švejk se zastavil v Heřmani

V jednom prosincovém díle filmového Týdeníku, který ČT 2 vysílá po padesáti letech, byl k vidění šot z pohřbu „zasloužilého umělce Václava Kršky, básníka filmového plátna“. Režisér filmů jako Stříbrný vítr nebo Měsíc nad řekou zemřel 17. listopadu 1969, v Praze se konalo rozloučení v Domě umělců, tedy v Rudolfinu, a vidíme tam ty velké herce, jejichž talentu dal Krška tak vyniknout, Karla Högera, Danu Medřickou, Eduarda Kohouta, Eduarda Cupáka… Místem posledního rozloučení však byla vesnice Heřmaň u Písku, tehdy v prosinci před padesáti lety celá zasypaná sněhem, z něhož jen vyčuhuje kostelíček, k němu se blíží pohřební vůz tažený koňmi s chocholy, za nimi jde vesnický průvod, jestli je mezi nimi nějaký slavný herec, to už ve filmu vidět není. Ještě vidíme heřmanického pana faráře, kropícího rakev, která se v tom sněhovém přívalu za chvíli ponoří do čerstvě vykopaného hrobu.

Skoncovat s minulostí

„Padesát let pokroku během pěti let“ slibovalo volební heslo prezidentského kandidáta českého původu Juscelina Kubitschka (1902–1976). Symbolem jeho politického programu postaveného na industrializaci a modernizaci země mělo být vybudování nového hlavního města Brazílie. Zhmotnění vize se stalo jedním z technických vrcholů dvacátého století, od jehož dokončení si připomínáme šedesát let.

Utopil se v metru Cvetajev?

Pionýři vyrůstající v 70. letech už nemohli být obšťastněni velkolepým zážitkem z Pádu Berlína režiséra Michaila Čiaureliho z roku 1949, toho „největšího filmu všech dob“, neboť byl o „největším člověku všech dob“, generalissimu Stalinovi. Film, který končí mnohaminutovým záběrem na hlavu velkého vůdce, jež září víc než zlaté slunce, byl po XX. sjezdu a tzv. „kritice kultu osobnosti“ odklizen do archivů a prakticky nedostupný. A to právě i v 70. letech, kdy se kritika Stalina už zase neprovozovala, ale doba přece jen postoupila a některé nejkřiklavější projevy stalinismu, včetně těch estetických, se raději nepřipomínaly, prostě se o nich mlčelo.

Prostřílet se Bangladéšem

Divák, vyčerpaný životem v izolaci a udržovaný v nervozitě přívalem protichůdných zpráv, potřebuje taky nějakou relaxaci. A existuje početná část publika, která dosahuje relaxačního účinku sledováním filmů, v nichž nerelaxuje vůbec nikdo, taky proto, že na to má příliš velkou honičku. Musí zabíjet, zabíjet a zabíjet – tedy je-li hrdinou toho filmu. Je-li postavou spíš epizodní, je jeho úkolem být sprovozen ze světa, pokud možno kreativně, vždy násilně. To zabíjení ve velkém měřítku je možno si užít bez zbytečných morálních skrupulí, je totiž jasné, že hrdina má pro rozpoutání jatek setsakra dobrý důvod, tak proč si neužít jeho bojového umění, schopnosti tvůrčím způsobem pracovat se zbraněmi chladnými i horkými. Některá díla tohoto žánru mají o dost delší životnost, než by si asi zasloužila. Zařadí se k nim i Vyproštění? Dvě hodiny karantény ovšem ten film přežít pomůže.

Zavejcování na Budči

Cesta na Budeč, to byl dlouho připravovaný záměr, který jsme chystali s filozofem Janem Vítem pro Petra Pitharta, který se ho měl zúčastnit, čímž by potvrdil jeho význam pro českou státnost. Budče, pochopitelně, ale trochu i Pitharta, který na ni, tedy na tu českou státnost, celý život myslel a psal o ní. To byl jeden důvod. Ten druhý je, že je to kraj, který je Pithartovi důvěrně znám a jejž považuje za svůj.

Rezidence jako žádná jiná

Při procházce Trojskou kotlinou k zoo a zámku narazíte na podivuhodný komplex složený z bílých bloků. Obří kostky cukru pár set metrů od Vltavy se lehce schovávají za zeleným protipovodňovým valem, pokud se ale areál rozhodnete prohlédnout osobně, monumentalita prostoru vás snadno omráčí.

Vlast žádá své. Už naposled

Tak už to mají za sebou. Carrie Mathisonová (Claire Danesová), nervově labilní a vysoce výkonná agentka CIA, pověstná svou neposlušností a schopností na poslední chvíli vytáhnout z rukávu řešení nějaké té zoufalé globální šlamastyky. Saul Berenson (Mandy Patinkin), klidný a otcovský Carriin mentor, který se ze zpravodajské služby dostal až do funkce prezidentova poradce pro národní bezpečnost, znavený muž, jenž na svých bedrech nese tíhu světa. Byla z něho už sňata. Všichni hrdinové amerického seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) mají už padla, v neděli se v USA vysílal jeho definitivně poslední díl. Krev tekla, nic jiného se taky čekat nedalo.

Písně pro časy karantény

Hudební život v časech pandemie se omezuje na internetem zprostředkovaná vystoupení sólových písničkářů a „konferenční“ hraní kapel, během něhož každý člen přispívá ze svého obýváku. Koncertní život se zastavil, ani na tu tancovačku se člověk vypravit nemůže. Ideální čas pro seznamování se s hudbou prostým poslechem. Kupodivu pořád vycházejí nové desky, některé z nich dokonce hodné pozornosti. Týdeník Echo pro přináší výběr novinek koronavirové a těsně předkoronavirové doby, opět je to výběr značně osobní, snad vycházející vstříc vkusu posluchačů věku spíš středního, zároveň ale toužících nezacyklit se v nekonečném přehrávání kousků z dob své mladosti.

Když není smrt na světě, Jak vaří Britky, Vzpomínání Radkina Honzáka

Kritický nárůst životní energie způsobuje na Zeměploše zmatek. Vzduchem létá haraburdí, nadávky se zhmotňují do podoby zmutovaných komárů, blábolící mágové čelí invazi nákupních vozíků – a staří ne a ne umřít, ani když jim ostatní „pomohou“ a zakopou je pod zem. Rodí se odbory nemrtvých a ožívají i kopky hnoje… Kam se poděl Smrť?

Rozstříhané jablko v Protivíně

Do Protivína vede železniční trať z Písku přes Putim a Heřmaň podél klikatící se říčky Blanice a něžných tůní, ve kterých žije pár zbývajících žab, které však nebyly z vlaku vidět. Je to takhle v dubnu, když jsou luka ještě chvíli zelená, pampelišky žluté a mokřady mokré, nádherná cesta, při níž si člověk může z toho vlaku představovat, jak to má správně na zemi české vypadat. Vlhká vůně drnu, remízky pro koroptve a zajíce, selská stavení a klapající vodní mlýny, každou chvíli rybník, u toho rybníku na vrbě hastrman a v lese na kůrovci hejkal. A pochopitelně kostelíky jako vymalované, bíle natřené a křesťanskými kostmi na krchově obklopené.

Okysličování centra

Minulý týden začala po dlouhých přípravách (a odkladech) rekonstrukce nejvýznamnějšího náměstí České republiky. Proměna se týká především zkvalitnění veřejného prostoru, který by měl do centra metropole po desítkách let opět přivést „normální“ každodenní život a vrátit místo Pražanům. Návrh ukazuje několik základních principů pro správné fungování centrálních městských prostranství významu a postavení Václavského náměstí.

Lidé proti počítačovým božstvům

Pandemie nemoci COVID-19 může měnit optiku, jíž lidé vnímají i věci, jež s ní nesouvisejí a souviset nemohou, třeba dramatická díla, která se v současnosti dočkávají uvedení, což znamená, že byla koncipována v časech, kdy termín koronavirus znala jen úzká skupina odborníků. Je možné je vnímat jako svědectví o světě nedávné minulosti, kdy jsme měli úplně jiné starosti a zaměstnávali hlavy jinými tématy. Jenomže pak se změnil svět. Stejně tak by se ale dalo říct, že svět se mění pořád, v těch nedůležitějších ohledech zároveň zůstává stejný. Je docela dobře možné, že některá témata, která lidem připadala důležitá před dvěma roky, ztratila relevanci, jiná jí naopak nabývají.

Nedokrvený Cejl

Před čtyřmi lety vydala Kateřina Šedá „akčního průvodce“ brněnskou lokalitou, které se nyní říká Bronx, dříve Cejl. Jde o specifickou část města, kdysi průmyslovou či dělnickou čtvrť, nyní (ve značné části) vyloučenou lokalitu či ghetto, ve které jsou naštosovány různé sociální a kulturní jevy, jež se obvykle označují jako problematické, nebo dokonce patologické. Vzhledem ke své rozlehlosti a faktu, „že Brno“, stal se Bronx (Cejl) do určité míry kultovním prostorem, i když samozřejmě jen pro určitou vrstvu, řekněme městské intelektuály. Projevem této trendizace byl právě „průvodce“ Kateřiny Šedé Brnox. A je jím také jeho beletristický pandán, kniha Krvavý Bronx, zahrnující šestnáct povídek současných českých (a moravských, několika přímo brněnských) autorek (7) a autorů (9).

Online hudební zábava, Experimenty s vědomím, Životní pouť vyhořelého samotáře

Janáčkova filharmonie Ostrava se připojuje do online hudebního dění. Pro příznivce klasické hudby, kterým stejně jako ostravskému orchestru chybí v těchto dnech koncerty, připravila pravidelné živé přenosy z vystoupení svých členů. Koncerty se uskuteční každý týden ve společenském sále Domu kultury města Ostrava, odkud bude přenos vysílán.

Kouzelné uši za potokem

Obec Zákolany severně od Prahy, okres Kladno, je přitažlivá dvěma rozdílnými atrakcemi. Zaprvé se přímo nad ní tyčí vrch zvaný odpradávna Budeč s románským kostelíkem a dávno bohužel zaniklým přemyslovským hradištěm. My, snivě založení vlastenci, tam spatřujeme první radiační bod české magie a vzdělanosti.

Neohromit, přesvědčit

„Kvalita architektury – aspoň pro mě – neznamená, že se něco vyskytuje v knihách o architektuře nebo v dějinách architektury, není to publicita a tak podobně. Kvalita architektury, to pro mě znamená, že jde o stavební dílo, které na mě nějak zapůsobí.“

Učitelka tvůrčího nepsaní

Personalizace reklam způsobila, že mě na internetu pronásledují nabídky účasti na on-line seminářích – tzv. masterclasses – různých literárních veličin. Za skromný poplatek si člověk může pustit video a vyslechnout výklad o tom, jak psát jako ta která star literárního provozu, jež se s posluchači podělí o pár svých oblíbených fíglů. Nic proti tomu – doba je těžká a každý přivýdělek se hodí. Jestli ale mají takové on-line kurzy a vůbec celý průmysl výuky tvůrčího psaní ještě nějaký jiný smysl než být dílčím řešením pro existenční potíže literátů? Těžko říct. Možná pro někoho. Chovám ale v tom ohledu jistá podezření.

Ježíšovi na prsou

Toto je spíš laická zpráva o knize, která přišla pisateli do ruky ve velikonočním čase, k němuž se text hlásí, ale číst se samozřejmě může kdykoli. Jmenuje se Miláček Páně a napsal ji katolický kněz, salezián a překladatel z němčiny Zdeněk Jančařík. Je to vlídné, ale rozhodně nikoli podbízivé pozvání do příběhu, který je ten nejznámější (tedy v naší kultuře ještě nedávno byl) a zároveň nejzáhadnější. Tedy do pašijového příběhu Ježíše Krista.