Umění a kritika

Z finské architektury

Ville Hara a Anu Puustinen založili architektonické studio AVANTO Architects. Avanto znamená ve finštině „díra v ledu“ a odkazuje na zimní saunování. Studio pracuje s přírodními materiály, převážně se dřevem. To využívá k drobným stavbám od modulárních kůlen, chat až po veřejné stavby nebo vyhlídkové věže.

Oidipův Švejk se zastavil v Heřmani

V jednom prosincovém díle filmového Týdeníku, který ČT 2 vysílá po padesáti letech, byl k vidění šot z pohřbu „zasloužilého umělce Václava Kršky, básníka filmového plátna“. Režisér filmů jako Stříbrný vítr nebo Měsíc nad řekou zemřel 17. listopadu 1969, v Praze se konalo rozloučení v Domě umělců, tedy v Rudolfinu, a vidíme tam ty velké herce, jejichž talentu dal Krška tak vyniknout, Karla Högera, Danu Medřickou, Eduarda Kohouta, Eduarda Cupáka… Místem posledního rozloučení však byla vesnice Heřmaň u Písku, tehdy v prosinci před padesáti lety celá zasypaná sněhem, z něhož jen vyčuhuje kostelíček, k němu se blíží pohřební vůz tažený koňmi s chocholy, za nimi jde vesnický průvod, jestli je mezi nimi nějaký slavný herec, to už ve filmu vidět není. Ještě vidíme heřmanického pana faráře, kropícího rakev, která se v tom sněhovém přívalu za chvíli ponoří do čerstvě vykopaného hrobu.

Skoncovat s minulostí

„Padesát let pokroku během pěti let“ slibovalo volební heslo prezidentského kandidáta českého původu Juscelina Kubitschka (1902–1976). Symbolem jeho politického programu postaveného na industrializaci a modernizaci země mělo být vybudování nového hlavního města Brazílie. Zhmotnění vize se stalo jedním z technických vrcholů dvacátého století, od jehož dokončení si připomínáme šedesát let.

Utopil se v metru Cvetajev?

Pionýři vyrůstající v 70. letech už nemohli být obšťastněni velkolepým zážitkem z Pádu Berlína režiséra Michaila Čiaureliho z roku 1949, toho „největšího filmu všech dob“, neboť byl o „největším člověku všech dob“, generalissimu Stalinovi. Film, který končí mnohaminutovým záběrem na hlavu velkého vůdce, jež září víc než zlaté slunce, byl po XX. sjezdu a tzv. „kritice kultu osobnosti“ odklizen do archivů a prakticky nedostupný. A to právě i v 70. letech, kdy se kritika Stalina už zase neprovozovala, ale doba přece jen postoupila a některé nejkřiklavější projevy stalinismu, včetně těch estetických, se raději nepřipomínaly, prostě se o nich mlčelo.

Prostřílet se Bangladéšem

Divák, vyčerpaný životem v izolaci a udržovaný v nervozitě přívalem protichůdných zpráv, potřebuje taky nějakou relaxaci. A existuje početná část publika, která dosahuje relaxačního účinku sledováním filmů, v nichž nerelaxuje vůbec nikdo, taky proto, že na to má příliš velkou honičku. Musí zabíjet, zabíjet a zabíjet – tedy je-li hrdinou toho filmu. Je-li postavou spíš epizodní, je jeho úkolem být sprovozen ze světa, pokud možno kreativně, vždy násilně. To zabíjení ve velkém měřítku je možno si užít bez zbytečných morálních skrupulí, je totiž jasné, že hrdina má pro rozpoutání jatek setsakra dobrý důvod, tak proč si neužít jeho bojového umění, schopnosti tvůrčím způsobem pracovat se zbraněmi chladnými i horkými. Některá díla tohoto žánru mají o dost delší životnost, než by si asi zasloužila. Zařadí se k nim i Vyproštění? Dvě hodiny karantény ovšem ten film přežít pomůže.

Zavejcování na Budči

Cesta na Budeč, to byl dlouho připravovaný záměr, který jsme chystali s filozofem Janem Vítem pro Petra Pitharta, který se ho měl zúčastnit, čímž by potvrdil jeho význam pro českou státnost. Budče, pochopitelně, ale trochu i Pitharta, který na ni, tedy na tu českou státnost, celý život myslel a psal o ní. To byl jeden důvod. Ten druhý je, že je to kraj, který je Pithartovi důvěrně znám a jejž považuje za svůj.

Rezidence jako žádná jiná

Při procházce Trojskou kotlinou k zoo a zámku narazíte na podivuhodný komplex složený z bílých bloků. Obří kostky cukru pár set metrů od Vltavy se lehce schovávají za zeleným protipovodňovým valem, pokud se ale areál rozhodnete prohlédnout osobně, monumentalita prostoru vás snadno omráčí.

Vlast žádá své. Už naposled

Tak už to mají za sebou. Carrie Mathisonová (Claire Danesová), nervově labilní a vysoce výkonná agentka CIA, pověstná svou neposlušností a schopností na poslední chvíli vytáhnout z rukávu řešení nějaké té zoufalé globální šlamastyky. Saul Berenson (Mandy Patinkin), klidný a otcovský Carriin mentor, který se ze zpravodajské služby dostal až do funkce prezidentova poradce pro národní bezpečnost, znavený muž, jenž na svých bedrech nese tíhu světa. Byla z něho už sňata. Všichni hrdinové amerického seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) mají už padla, v neděli se v USA vysílal jeho definitivně poslední díl. Krev tekla, nic jiného se taky čekat nedalo.

Písně pro časy karantény

Hudební život v časech pandemie se omezuje na internetem zprostředkovaná vystoupení sólových písničkářů a „konferenční“ hraní kapel, během něhož každý člen přispívá ze svého obýváku. Koncertní život se zastavil, ani na tu tancovačku se člověk vypravit nemůže. Ideální čas pro seznamování se s hudbou prostým poslechem. Kupodivu pořád vycházejí nové desky, některé z nich dokonce hodné pozornosti. Týdeník Echo pro přináší výběr novinek koronavirové a těsně předkoronavirové doby, opět je to výběr značně osobní, snad vycházející vstříc vkusu posluchačů věku spíš středního, zároveň ale toužících nezacyklit se v nekonečném přehrávání kousků z dob své mladosti.

Když není smrt na světě, Jak vaří Britky, Vzpomínání Radkina Honzáka

Kritický nárůst životní energie způsobuje na Zeměploše zmatek. Vzduchem létá haraburdí, nadávky se zhmotňují do podoby zmutovaných komárů, blábolící mágové čelí invazi nákupních vozíků – a staří ne a ne umřít, ani když jim ostatní „pomohou“ a zakopou je pod zem. Rodí se odbory nemrtvých a ožívají i kopky hnoje… Kam se poděl Smrť?

Rozstříhané jablko v Protivíně

Do Protivína vede železniční trať z Písku přes Putim a Heřmaň podél klikatící se říčky Blanice a něžných tůní, ve kterých žije pár zbývajících žab, které však nebyly z vlaku vidět. Je to takhle v dubnu, když jsou luka ještě chvíli zelená, pampelišky žluté a mokřady mokré, nádherná cesta, při níž si člověk může z toho vlaku představovat, jak to má správně na zemi české vypadat. Vlhká vůně drnu, remízky pro koroptve a zajíce, selská stavení a klapající vodní mlýny, každou chvíli rybník, u toho rybníku na vrbě hastrman a v lese na kůrovci hejkal. A pochopitelně kostelíky jako vymalované, bíle natřené a křesťanskými kostmi na krchově obklopené.

Okysličování centra

Minulý týden začala po dlouhých přípravách (a odkladech) rekonstrukce nejvýznamnějšího náměstí České republiky. Proměna se týká především zkvalitnění veřejného prostoru, který by měl do centra metropole po desítkách let opět přivést „normální“ každodenní život a vrátit místo Pražanům. Návrh ukazuje několik základních principů pro správné fungování centrálních městských prostranství významu a postavení Václavského náměstí.

Lidé proti počítačovým božstvům

Pandemie nemoci COVID-19 může měnit optiku, jíž lidé vnímají i věci, jež s ní nesouvisejí a souviset nemohou, třeba dramatická díla, která se v současnosti dočkávají uvedení, což znamená, že byla koncipována v časech, kdy termín koronavirus znala jen úzká skupina odborníků. Je možné je vnímat jako svědectví o světě nedávné minulosti, kdy jsme měli úplně jiné starosti a zaměstnávali hlavy jinými tématy. Jenomže pak se změnil svět. Stejně tak by se ale dalo říct, že svět se mění pořád, v těch nedůležitějších ohledech zároveň zůstává stejný. Je docela dobře možné, že některá témata, která lidem připadala důležitá před dvěma roky, ztratila relevanci, jiná jí naopak nabývají.

Nedokrvený Cejl

Před čtyřmi lety vydala Kateřina Šedá „akčního průvodce“ brněnskou lokalitou, které se nyní říká Bronx, dříve Cejl. Jde o specifickou část města, kdysi průmyslovou či dělnickou čtvrť, nyní (ve značné části) vyloučenou lokalitu či ghetto, ve které jsou naštosovány různé sociální a kulturní jevy, jež se obvykle označují jako problematické, nebo dokonce patologické. Vzhledem ke své rozlehlosti a faktu, „že Brno“, stal se Bronx (Cejl) do určité míry kultovním prostorem, i když samozřejmě jen pro určitou vrstvu, řekněme městské intelektuály. Projevem této trendizace byl právě „průvodce“ Kateřiny Šedé Brnox. A je jím také jeho beletristický pandán, kniha Krvavý Bronx, zahrnující šestnáct povídek současných českých (a moravských, několika přímo brněnských) autorek (7) a autorů (9).

Online hudební zábava, Experimenty s vědomím, Životní pouť vyhořelého samotáře

Janáčkova filharmonie Ostrava se připojuje do online hudebního dění. Pro příznivce klasické hudby, kterým stejně jako ostravskému orchestru chybí v těchto dnech koncerty, připravila pravidelné živé přenosy z vystoupení svých členů. Koncerty se uskuteční každý týden ve společenském sále Domu kultury města Ostrava, odkud bude přenos vysílán.

Kouzelné uši za potokem

Obec Zákolany severně od Prahy, okres Kladno, je přitažlivá dvěma rozdílnými atrakcemi. Zaprvé se přímo nad ní tyčí vrch zvaný odpradávna Budeč s románským kostelíkem a dávno bohužel zaniklým přemyslovským hradištěm. My, snivě založení vlastenci, tam spatřujeme první radiační bod české magie a vzdělanosti.

Neohromit, přesvědčit

„Kvalita architektury – aspoň pro mě – neznamená, že se něco vyskytuje v knihách o architektuře nebo v dějinách architektury, není to publicita a tak podobně. Kvalita architektury, to pro mě znamená, že jde o stavební dílo, které na mě nějak zapůsobí.“

Učitelka tvůrčího nepsaní

Personalizace reklam způsobila, že mě na internetu pronásledují nabídky účasti na on-line seminářích – tzv. masterclasses – různých literárních veličin. Za skromný poplatek si člověk může pustit video a vyslechnout výklad o tom, jak psát jako ta která star literárního provozu, jež se s posluchači podělí o pár svých oblíbených fíglů. Nic proti tomu – doba je těžká a každý přivýdělek se hodí. Jestli ale mají takové on-line kurzy a vůbec celý průmysl výuky tvůrčího psaní ještě nějaký jiný smysl než být dílčím řešením pro existenční potíže literátů? Těžko říct. Možná pro někoho. Chovám ale v tom ohledu jistá podezření.

Ježíšovi na prsou

Toto je spíš laická zpráva o knize, která přišla pisateli do ruky ve velikonočním čase, k němuž se text hlásí, ale číst se samozřejmě může kdykoli. Jmenuje se Miláček Páně a napsal ji katolický kněz, salezián a překladatel z němčiny Zdeněk Jančařík. Je to vlídné, ale rozhodně nikoli podbízivé pozvání do příběhu, který je ten nejznámější (tedy v naší kultuře ještě nedávno byl) a zároveň nejzáhadnější. Tedy do pašijového příběhu Ježíše Krista.

Zapadlé hvězdy nad Větrníkem

Když se v Praze vyjede tramvají nahoru na Petřiny, ovane člověka dech čehosi, řekl bych, mořského. Jako by byl najednou někde v Rumunsku na černomořském pobřeží, někde mezi hotelovými stavbami ze 60. a 70. let, které svou mohutností zakrývají linii moře, jež se náhle zjeví úplně blízko. Aspoň já jsem se takovou představou nechával unášet, když jsem chodíval kolem nejvyššího petřinského věžáku, který opravdu vypadal jak nějaká ceauşescovská moderna – a tak vypadá i dnes, po pětatřiceti letech, když se tam občas vracím.

Červeně a jednoduše

Pokud budete projíždět malou obcí Líbeznice severně od Prahy, udělejte si čas na malou procházku. Přestože byste to možná nečekali, najdete tu hned několik příkladů současné architektury, které rozhodně stojí za pozornost. Letos se mezi ně zařadil zářivě červený objekt nové hasičské zbrojnice a technických služeb stojící přímo v centru obce.

Jak Páral válčil s mnohozvířetem

V roce 1983 už ani komunistický režim nemohl tajit, že se něco špatného děje s tzv. životním prostředím. Jeho čím dál mizernější stav ještě nebyl spojený s představou globálních dějů a katastrof a spíš než oteplování se obyvatelé střední Evropy obávali kyselých dešťů a smogu, který v podobě hustých mlh ležel v průmyslových oblastech celé měsíce a proměňoval ovzduší v dusivou kaši. V Československu patřily ke zvlášť zasaženým oblastem severní Čechy, které si svou polohou a industriálním charakterem o zamoření exhaláty přímo říkaly. Především Ústecko bylo synonymem pro představu plic rozleptávaných chemickými zplodinami, jež chrlily komíny zdejších průmyslových závodů nebo přinášely větry z blízkých tepelných elektráren a hnědouhelných revírů. Byl to v zemi asi nejtoxičtější region, kde žili lidé jakoby za trest nebo proto, že jinde už pro ně nezbylo místo.

Muž s posláním vyřizovat práci jiných

Řada knih o Janu Masarykovi, především o dosud neobjasněných okolnostech jeho smrti, je bohatší o důležitý svazek. Péčí slezského učitele Pavla Carbola dostaly knižní podobu vzpomínky Jaromíra Smutného, napsané v britském exilu a nazvané Poslední dny Jana Masaryka. Editor tomuto rukopisu z roku 1959 jeho titul ponechal i neponechal. Dílo přejmenoval na Poslední dny Jana Masaryka ve vzpomínkách Jaromíra Smutného, na obálce i v tiráži umístil (či dovolil umístit) své jméno na prvním místě, hřbet svazku se dokonce obešel bez skutečného autora, takže tam čteme jen šest slov: Pavel Carbol Poslední dny Jana Masaryka. To je pošetilé, editor má sloužit textu, ne naopak.

Před koncem světa v Zákupech

Bylo to na začátku března, takže když se člověk nacházel mimo své bydliště, ještě neměl pocit viny. Třeba v Zákupech u České Lípy. Psal jsem tady před třemi týdny o tom historií obdařeném městečku a končil jsem tím, že se tam vrátím, neboť to na jeden článek nestačí. Než se tam dopravím opět tělesně, v což doufám, neboť ten kraj za to stojí, vrátím se tam spirituálně. Půjde ostatně spíš o lekci historicko-místopisnou než o nějaké extra osobní zážitky.

Made in Holešovice

Při otevírání obálek se jmény autorů vítězného návrhu nové radnice městské části Praha 7 klesla čelist nejednomu členovi poroty. Šlo totiž o veřejnou mezinárodní architektonickou soutěž, do které se přihlásilo celkem sedmdesát týmů z osmnácti zemí světa. Špička tuzemské scény samozřejmě nemohla chybět. Leckdo proto na prvním místě očekával zavedené studio s mnohaletými zkušenostmi. Ale světe div se – pod nejlepším návrhem byli podepsáni čerství absolventi architektury sídlící tři sta metrů od místa určeného pro novou radnici.

Dylanova píseň pro končící svět

Časy koronaviru už mají i vlastní kulturní, snad i duchovní dědictví. S jeho výraznou součástí se mohli lidé na celém světe seznámit minulý pátek, kdy se na oficiálních stránkách Boba Dylana objevilo krátké poselství a dosud nezveřejněná píseň. Dylan, jak známo, není velký komunikátor, který by nacházel potěšení v oslovování mas jaksi napřímo – jinak než tvorbou, pokud se tedy k publiku obrací nevyzván, sám od sebe, může to jeho slovům dodávat větší váhu. Je to nikterak překvapivě znějící přání, spolu s tou písní tvoří ale zvláštní celek, jehož dvě části mohou působit rozporně, přesto k sobě ale jistým způsobem patří. „Zdravím svoje fanoušky a stoupence s vděčností za všechnu vaši podporu a věrnost, kterou jste mi během let projevili. Tohle je nevydaná píseň, kterou jsme před časem nahráli, možná vám přijde zajímavá. Držte se v bezpečí, buďte ostražití a Bůh buď s vámi.“ (Anglické slovo observant ovšem kromě významu ostražitý, bdělý znamená i v náboženském slova smyslu praktikující.) Skladba, jež doprovází toto přání bezpečí v těžkých dobách, se jmenuje… Murder Most Foul (Vražda podlá nade vše), je to nejdelší Dylanova studiová nahrávka vůbec – trvá sedmnáct minut.