Když se zahradníci sejdou kolem stolu, rádi si zavzpomínají na své začátky, školní léta, praxi a vůbec. Také se vzpomíná na závody dávno zaniklé, šéfy, kteří už se dívají shora, a jak se co dřív dělalo. V kaskádě naprosto nekritického vzpomínkového optimismu se skrývá ale také několik poměrně velkých změn, ke kterým došlo poměrně nedávno.

Na prvním místě je to kvantum všelijakých strojů a stroječků, které jako zahradníci využíváme. Pro mnoho z nás jsou to akumulátorové či benzinové hračky a přinášejí obvykle velkou pomoc. Dělají z nás ale spíš operátory strojů a může nás zarážet, kolik času provrčíme. Řemeslo přinášející krásu začalo přinášet i obtěžující hluk.

S tím souvisí rozvoj technologií od hodných hub až po vyhřívané rukavice. Všechno zchytřelo a my můžeme pracovat jinde jinak a především více a déle. Čelovka v čepici, boty, co se nepromočí, membrány, co pustí pot ven, a ne vodu dovnitř, na to pláštěnku, pod to termojégrovky. No, člověk je úplně jako v bavlnce. K tomu všechny ty cajky, co řežou, foukají, stříhají nebo češou úplně samy. Dosáhneme výš a dál, dojedeme kamkoli. Svahy nám nevadí, do výšky sáhne teleskop, váhu zvedne hydraulika, těžké věci veze motúčko nebo co. O kytky se starají čidla, dávkovače, topítka, zavlažovače a chytré houby s ještě chytřejšími hnojivy. A do toho ti roboti. Himl.

Co to všechno stojí, polyká, spotřebovává a zanáší, o tom se jistě bude plodně debatovat. Co nám to ve skutečnosti přinese, teprve uvidíme. Z povídání o tom, jak jsme věci dělali dřív a jak je děláme dnes, začíná ale vyzařovat docela zvláštní fakt: zmizení zimy z našich životů a pěstitelských postupů. Ne že by žádná zima nebyla, samozřejmě, když přijdou mrazy, přikrýváme, balíme kdeco kdečím. Občas se objeví nějaký ten sníh, který všechno na týden zastaví, a podobně děsivé jsou následky velmi pozdních mrazů. Jenže to jsou vlastně takové „zbytky“ zimy takové, jakou jsme vnímali dřív.

Zabřednu tedy do starých záznamů a fotografií, abych si ujasnil, zdali jde spíš o pocit, anebo jsem na něco zapomněl. Prosincové obrázky zahrady ve starých složkách obvykle chybějí, protože nebylo co fotografovat. Poslední listopadové snímky ukazují obvykle pečlivě všechno srovnané do bloků a zakryté. Na zimu jsme bývali takto připraveni obvykle už na Martina, protože on na tom bílém koni opravdu jezdil. Před patnácti lety jsme si před zimou přivezli nové bohyšky coby prostokořennou sadbu. To znamená dokonale umyté oddenky s živými kořeny připravené k hrnkování. V obyčejném autě takhle převezete tisíce rostlin. Rozhodli jsme se tehdy, že je nahrnkujeme hned. Předvánoční čas jsme tedy trávili ve stodole temperované na bezmráz a jeli hrnky do beden. Venku mrzlo, jen praštělo, celá zahrada pod sněhem. Do substrátu jsme vykutali díru a zakrývali si ji textilií, aby nám nezamrzla. Po týdnu ta kupa vypadala jako iglú, jak jsme ji vyhlodali. Hotové kytky jsme vozili ven a zahazovali je lopatou sněhem, aby nepromrzly tak rychle. Vyplatilo se to, zjara jsme je měli parádní.

V těch časech bylo nutné zahradu včas zakrýt, protože sníh perfektně přikryl přikryté a zůstal ležet. Kytky byly jako v peřince. Dokonce nás trápily myši, které tu a tam vnikly do peřinek a začaly tam páchat. Zjistili jsme to až na jaře při odkrývání, které se dělalo naráz. V zimě se nedělalo, nanejvýš tak ceníky a opravy nářadí. Vrchol mazanosti bylo, když jsme nakrechtovali pereny a mohli začít dělit o měsíc dřív. Dnes můžeme pracovat venku celou zimu. Nevím, jestli je to dobře, ale je to fakt.