Umění a kritika

Dračí láska v Lublani

Cestou vlakem ze Záhřebu do Lublaně jsem pozoroval krajinu a počítal kozelce. Krajina byla krásná a s počítáním kozelců jsem přestal, když jsem jich napočítal asi padesát. Kozelce jsou seníky, takové jednoduché dřevěné konstrukce rozseté po svažnatých lukách a zelených stráních. Nikde jinde než ve Slovinsku se prý nevyskytují. Tady to dotvářelo krajinný ráz, který byl kopcovitý a spořádaný, louky posečené, bílé statky umístěné v pěkných kompozicích, celkový pohled utěšený a malebný.

Rozkvetlé křižovatky

Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.

Nadstandardně průměrný

V reakci na přísnou klimatickou legislativu Dánska, která už od minulého roku stanovuje uhlíkové limity novostaveb, připravilo sdružení několika dánských společností prototyp toho, jak může vypadat výstavba rodinného bydlení budoucnosti. Skupina malých domů minimalistického vzezření se strmými šikmými střechami působí na první pohled jako ukázka soudobé rezidenční architektury. Dřevěné fasády napovídají o materiálu konstrukce, velkými okny proniká množství denního světla.

Mlčenlivost chrání nás?

Pravda tě osvobodí. To je taky imperativ, výzva, která je v základech naší civilizace po tisíciletí. Nemůžeš být skutečně svobodný, jestli nejsi i pravdivý, neznáš pravdu a nežiješ ji. V sekularizované verzi to znamená neskrývat pravdu, tu faktickou ani tu „svou“. Neskrývat ji, i kdyby to mělo přinést ohrožení, protože společnost, která mlčí o sobě, o tom, co prožila i prožívá, co dělala i dělá, se nemůže pohnout k něčemu lepšímu. Proti tomu ale může stát jiný imperativ. Neříkej nic. Naplnit ho může být v některých situacích projevem veliké statečnosti.

Estráda v troskách světa

Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.

Zapomenutý fotograf v New Yorku

Monografie absolventa oboru fotografie FAMU Jana Douši mapuje detailním, přitom velmi náruživým způsobem všechny oblasti života a tvorby českého exilového fotografa a kulturního organizátora Bohumila Krčila, mimořádné osobnosti české kultury. Jádro knihy je možno hledat v reprodukcích desítek fotografií z Krčilova života i dosud nepublikovaných snímků autorských. Krčil tu vystupuje jako jedinečná osobnost 70. a 80. let, jejíž přínos české kultuře není doceněn.

Tisíce válečných křížů v Záhřebu

Protože jsem Záhřeb trochu znal, šel jsem najisto. Věřil jsem, že i po třiceti letech budou mít výbornou rybí polívku v jednom takovém malém podniku na trhu u katedrály a ta polévka čili riblja juha se bude jíst na vratkém stolku, kolem budou poskakovat vrabci, žadonit o drobky z bílého chleba a do toho budou z trhu vonět třeba nakládané okurky a ovčí sýr.

Spony

Slovíčko spon, nikoli spona, bude dneska na přetřes. Čeština si pohrává, protože on takový spon má se sponou mnohé společné. Určujeme jím nemilosrdně vztah rostlin mezi sebou a ty jsou odkázány na naše umění či neumětelství. Záleží na jejich životním stylu a našich znalostech. O strategiích přežití byly popsány stohy knih a taková kompozice záhonu rostlin se pak stává rozehranou partiturou, která má své zadání a mantinely, nicméně žije si svým životem.

Posun vpřed

Pražské Výstaviště se mění před očima, tentokrát pozitivním směrem. Jednou z posledních stavebních úprav areálu je rekonstrukce bílých výstavních pavilonů z počátku devadesátých let, které díky rozsáhlým střešním zahradám hrdě vstupují do své nové éry. Areál Výstaviště byl posledních dvacet let bolestivým územím celého hlavního města. Postupná kultivace Výstaviště jde ruku v ruce s úspěšnými architektonickými a urbanistickými úpravami celého areálu.

Když se remake (ne)podaří

V kinech se hraje animovaná Pyšná princezna, dokonce v 3D provedení. Úspěch filmu těžko predikovat, sází na nostalgii rodičů, kteří snad znají hranou verzi z padesátých let (ostatně trailer novinky byl pečlivě poskládán snad jen ze záběrů kopírujících původní film). A sází možná na předpoklad, že černobílý film malého diváka nezaujme, jelikož jako médium ho už nezná. Zároveň mu film starý skoro tři čtvrtě století může připadat pomalý a znalejším zatížený dobovými reáliemi. Stará filmová pohádka se zkrátka může jevit málo srozumitelná.

Božský Blixa v Arše, nejkrásnější záchodky, sám a bez peněz

Jestli je už jen jeden koncert, na kterém byste do konce roku neměli chybět, je to právě tenhle. Pokusím se vysvětlit proč, ale hudba téhle dvojice je tak jedinečná a podivná, že se vzpíná snad veškerým příměrům. Jejich třetí deska vyšla letos na konci října, jmenuje se Christian & Mauro a pražský koncert se bude týkat především jí, což je dobře, je totiž jejich nejlepší. Na pódiu budou oni dva, německý dekadent a italský skladatel, doprovází je violoncellistka, klarinetistka a smyčcové kvarteto.

Železná opona v Karlovaci

Vlak z Rijeky směrem na Záhřeb rychle za městem vystoupá do závratných výšin. Náhle se otevře impozantní pohled na Kvarnerský záliv, z něhož se vynořují ostrovy Cres a Krk, ty vzdalující se objekty neukojené touhy. Nebylo nám přáno na nich stanout, kola neokusila jejich půdu, odvaha ke zdolání hrozivého mostu Krckého či snad Krkovského, jenž kdysi nesl maršálské jméno Titov most a nějakou dobu byl nejdelší v Evropě, nebyla v našich myslích nalezena. Nyní jsem ho sledoval z dálky několika kilometrů a loučil se s mořskou vidinou.

Černá víčka ve slunci moderny

Bez ohledu na to, v jakém stavu se potácí ideové vedení Národní galerie, existuje tam jedna jistota: výstavy připravované historičkou umění Annou Pravdovou. Jejím oborem je Francie, respektive jak se v meziválečné Francii vedlo českým umělcům, kteří si ji zvolili za svou druhou vlast – a ona, tedy ona sladká Francie, tuto volbu víceméně přijala. Po vzorném splnění povinností vůči velkým jménům moderny, Františku Kupkovi, Josefu Šímovi a Toyen (výstavy v letech 2017–2022), přišla nyní řada na jména možná ne tak zvučná a známá.

Bábovka

O umění loží už tu byla řeč a o tom, jaké je listí pro zahradu poklad, také. I kompost jsme počastovali a kyprou zem pochválili. Objevili se nám ale na scéně zahradního umění také milovníci písku a množí se tak rychle, že by jim pískomilové nestačili. Ale dost invektiv. Písek je požehnání a je velmi cenným přírodním zdrojem. Budeme se s ním muset naučit pracovat jako s drahocenností, protože ho těžíme jen a jen díky tomu, že jsme ho tak nějak zdědili s naší geologickou minulostí. On není taky písek jako písek, jak ví každý betonář.

Ve jménu Diega

Italská Neapol má dvě ikony. Z pohledu zahraničních turistů jde hlavně o tradiční neapolskou pizzu, pro místní je to jednoznačně jejich fotbalový tým a s ním spojený odkaz „božského“ Diega Maradony. Obě témata propletli architekti z ateliéru NEUHÄUSL HUNAL do interiéru pražské restaurace Da Pietro. Že jednu z nejlepších neapolských pizz u nás dělají v Plzni, se vědělo po celé republice. Hodnocení byla tak dobrá, že mnozí jezdili do západočeské metropole jen na otočku, aby si mohli vychutnat pizzu s tenkým těstem a vysokými nadýchanými okraji.

Nuda a žraloci v Římě

Karel Marx v našich končinách právem nemá nejlepší pověst. Ale občas ten člověk na něco kápl. Například na jeho poučce, podle níž se historie opakuje nejprve jako tragédie a podruhé jako fraška, něco je a taky je široce aplikovatelná. Dá se uplatnit třeba i na čerstvě premiérovaný film známého režiséra Ridleyho Scotta Gladiátor II. Jistě je možné klást si otázku, zda je fraškovitost toho filmu záměrná, jak se někteří kritici domnívají, nebo se do něj dostala nepozvána v důsledku některých sporných autorských voleb, nadbytku témat, protichůdně působících záměrů, nejednotné stylizace.

Pandořina skříňka otevřena

Pražské Divadlo Na Zábradlí uvedlo premiéru inscenace Ej Áj. Nejde asi mluvit o „divadelní hře“ nebo prostě jakémkoli žánru starého typu, neboť text byl, jak autoři, dramaturg Petr Erbes a režisér Jan Mikulášek, přiznávají, či lépe řečeno oznamují: „kompletně vygenerován pomocí jazykového modelu ChatGPT“. Nic nepřidávali, nic dodatečně nevpisovali, prostě zadali úkol a „umělá inteligence“ jim text vyplivla. Oni pak ho „jen“ editovali, tedy nějak upravovali, možná vylepšovali, ostatně každý, kdo si to s chatem již zkusil, zjistil, že se s tou věcí dá podniknout leccos.

Básníci stavějí domy, architekti píšou básně

Galerie Rudolfinum nabízí intenzivní tvůrčí propojení mezi britským umělcem Antony Gormleyem a českou architektkou a teoretičkou Pavlou Melkovou. Jde o fúzi Gormleyho prostorových instalací, soch a kreseb s minimalisticky poetickými texty Melkové, které jsou hustě rozprostřeny po všech galerijních síních. Spolupráce autorského dua dosvědčuje umělecký trend posledních let: prostřednictvím intermediality se má divák pohybovat na nespecifikované hranici mezi vizuálním uměním, prostorovou architekturou a třeba i básnickým textem.

Smutné mušle na zámku Frankopanů

Na stole v zámecké krčmě trůnil hrnec s mušlemi, z něhož se jemně kouřilo. Vedle byl hrnec prázdný, do něhož se měly prázdné skořápky po vydlabání obsahu přemístit. Naproti visel na zdi naivní portrét vlasatého muže s velkým nosem a povislým knírem, takže vypadal jako člen nějaké hardrockové skupiny ze sedmdesátých let. Byl to poslední potomek chorvatského šlechtického rodu Frankopanů, básník a národní hrdina Fran Krsto Frankopan. Své hrdinství potvrdil popravou stětím 18. dubna 1671 ve Vídeňském Novém Městě.

Máte sklep?

Banální a dotěrná otázka mile vlezlé filmové babičky Jechové byla v její generaci kruciální, protože mít kam dát potraviny „na uskladnění“ byla skutečně zásadní otázka. Sklepy jsou dnes zejména skladem lyží, kol a odkladištěm nepotřebností, o kterých se domníváme, že by k něčemu mohly být. Mnohé z nich se dokonce už i vytápějí, či aspoň temperují, a někdejší větračky jsou beznadějně utěsněny. Svého času ovšem byl dobrý sklep zásadní hodnotou domácnosti a dědictvím pokolení.

Nic netrvá věčně… Nebo přece?

V pátek 1. listopadu, na svátek Všech svatých, vyšla nová deska kultovní britské kapely The Cure Songs of a Lost World. Je to deska v něčem trochu přeceněná a v jiném možná zas podceňovaná. Při nejlepší vůli nepatří mezi její vůbec nejlepší nahrávky, tam mají své místo první čtyři desky kapely (vyšly v manickém tvůrčím období 1979–1982) a pak dvě desky z konce 80. let, Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me a Disintegration. Nová deska, na kterou fanoušci The Cure čekali šestnáct let, si ovšem nezaslouží, aby se o ní psaly pouze prázdné a zaměnitelné lichotky typu „kapela zraje jako víno“ či „výborný soundtrack k našemu pohřbu“.

Silné a slabé stránky

Uznání za inspirativní práci se starými stavbami, výtka za nedostatečnou environmentální šetrnost, údiv nad délkou stavebních procesů v Česku. To jsou hlavní závěry mezinárodní poroty letošního ročníku nejsledovanějšího oborového ocenění u nás, České ceny za architekturu. Česká cena za architekturu (ČCA) má jasná kritéria. Z přihlášených staveb, které vznikly během posledních pěti let na území České republiky, vybírá mezinárodní porota tzv. od stolu nejprve třicítku nominovaných projektů, které následně osobně navštíví.

Od Pluháčka k Reinerovi

Skoro pětisetstránkový rozhovor, v němž je hlavním, vlastně jediným tématem sám zpovídaný, může vést k předčasnému závěru, že se tu setkáváme s megalomanem, jenž navíc trpí slovním diaré. Takový dojem potvrzuje i název knihy, jímž je příjmení dotyčného, takže kniha by se rovnou mohla jmenovat jen Já nebo Ego… Ale jmenuje se skromněji Reiner, a přestože platí vše, co bylo řečeno v prvním odstavci, jde o knihu v jistém smyslu adekvátní rozměru osobnosti, jíž se týká.

Ten Donald není špatný chlap, a bude tu ticho, raketa letí dál

Na novém filmu o byznysových začátcích Donalda Trumpa je fascinující, že se s trochou dobré vůle může líbit jak jeho odpůrcům, tak jeho obdivovatelům. Sám Trump se ve svém stylu vyjádřil k režisérovi a scenáristům, když řekl, že jsou to „strašní, opravdu strašní lidé“, a pokusil se uvedení filmu zastavit. Je dobře, že se mu to nepovedlo. Příběh začíná ve chvíli, kdy je Trump ambiciózní, ale poněkud nervní a vyplašený mladík, a končí na jeho podnikatelském vrcholu, kdy otvírá svůj megalomanský projekt Trump Tower.

Zakutálená pivní lahev na Jadranu

Noční pohled z výšky asi dvou set metrů na zářící městečko Bakar, jehož světla se odrážela v temnotě mořské hladiny, vypadal romantičtěji, než byla denní skutečnost. Ale pořád to byl pohled hrozivý, přitom krásný. Na mapě jaderského pobřeží vypadá Bakarski zaljev jako takový hluboce vykousnutý oblouček do pevniny, takže trochu připomíná fjord nebo prostě nějakou skrytou zátoku, ne-li přímo zátočinu. Geolog by vysvětlil, že tam kdysi bylo krasové údolí, kterému se nějak provalilo hrdlo, takže ho zalilo moře.

Sukces

V naší vlasti máme velice rádi silné příběhy a ty, které se rozkládají někde mezi Baťou a Jágrem, se těší větší oblibě než ty v oblasti od Schwarzenbergů po postprivatizační zbrojovky. Ale příběh je příběh, a jelikož nás práce fascinuje, rádi si o ní poslechneme. Když nějaký Čech prolomí globální ledy a ocitne se ve světových sdělovacích prostředcích, má to různé důvody. Někdy jde o náhodu, jindy o čin, anebo také o nápad či výsledek letité píle. Doma se to odrazí buď tradičně tak, že si ničeho nevšimneme, anebo tak, že uděláme z komára velblouda.

Slovenská inspirace

Na Slovensku rozdali ceny za nejlepší architektonické realizace. Letošní ročník ocenění Slovenské komory architektů CE ZA AR se zaměřil především na otázky spojené s bydlením v různorodých souvislostech. Každé architektonické ocenění má svou specifickou organizační strukturu a kritéria hodnocení. Společným jmenovatelem většiny relevantních cen napříč zeměmi je prakticky jen snaha organizátorů nechat stavby posuzovat odborníky a odbornicemi ze zahraničí.

„Mnoho rozdělaného, nic hotového“

Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).

„Chcípáci“ pro dnešní dobu

Minisérie Vlastně se nic nestalo, dostupná na internetovém vysílání České televize, je docela ambiciózní projekt. Ne v produkčním smyslu – šest ani ne půlhodinových epizod, výrobně spíš nenáročných, žádná ojedinělá podívaná, a to ani v českém kontextu. Je to ale pokus nějak postihnout současnost a také generační zkušenost dnešních plus minus třicátníků.

Italská telenovela pro intelektuály

Ferrante je občas literárními kritiky očerňována tím, že její knihy zabředávají do červené knihovny, že píše literaturu pro lidi, kteří neumějí číst... I seriál může někdy připomínat limonádové telenovely, v nichž emoce padají jako prudký déšť. Ferrante ale tuto emoční intenzitu nikdy nepředkládá prvoplánově a bezobsažně. Veškerý děj se odehrává velmi obyčejně a příběh nespěchá za žádnou lacinou katarzí ani doslovným posláním.

Zpět na hlavní stranu