Banální a dotěrná otázka mile vlezlé filmové babičky Jechové byla v její generaci kruciální, protože mít kam dát potraviny „na uskladnění“ byla skutečně zásadní otázka. Sklepy jsou dnes zejména skladem lyží, kol a odkladištěm nepotřebností, o kterých se domníváme, že by k něčemu mohly být. Mnohé z nich se dokonce už i vytápějí, či aspoň temperují, a někdejší větračky jsou beznadějně utěsněny. Svého času ovšem byl dobrý sklep zásadní hodnotou domácnosti a dědictvím pokolení. Samozřejmě, ve světe bez mrazáků a zavařovaček to byla jediná možnost, ale i po značnou část 20. století měl sklep svůj smysl a bude mít i nadále. Nejde o nic jiného nežli o ekonomiku. Nakupovat v čase sklizně „na uskladnění“ je, bylo a bude vždy výhodné. Pěstitelé potřebují prodat všichni ve stejném okamžiku a úměrně své úrodě jsou schopni a ochotni pracovat s cenou. Náklady na skladování buď na sebe vezmete vy, nebo někdo jiný, jemuž pak za tuto službu platíte.

Sklep má ovšem tu výhodu, že jaksi pracuje s fyzikálními vlastnostmi a s náklady na jeho pořízení investujete značně do budoucna. V posledních dekádách nás levná ropa převedla k praxi obřích skladovacích hal s upravenou teplotou a atmosférou. Tento koncept dostal s turbulentní budoucností cen energií značné trhliny a právě na komoditách umožňujících dlouhé skladování začínáme cítit, nakolik jsou tyto náklady přenášeny na spotřebitele. Ceny lítají, sortiment a dostupnost je spíš loterie. Jinými slovy, mít sklep se stalo nejen strategicky, ale i finančně zajímavé. Na podzim si naplníte sklep, nebo řekněme si to rovnou, sklepy vším, co máte rádi a co skutečně chcete. Dlouho do jara pak s těmito zásobami vystačíte a nejste odsouzeni nakupovat to, co vlastně nechcete. Navíc za ceny, které považujete za náhodnou hru čísel.

Jenže, kde vzít sklep? To je přece ranec. Je a není. Pokud si představujete sklep jako třeba domicil moravského vinaře, pak si připravte skutečně naditou prkenici. Existují ovšem i varianty docela banálně milé a proveditelné. Jak známo, je nutno mít sklepů víc, protože některé sklizně není radno míchat. Díky tomu máme u nás v kůlně už přes padesát let sklep na jablka, kterému by se leckdo asi vysmál. Věřte nebo ne, ale v betonové podlaze obyčejné prkenné kůlny je prostá díra na dvanáct beden jablek, která nám do jara bohatě stačí. Nahoře Šampion a Golden Delicious, dole Strýmka. Jak se co sežene. Letos je to poněkud pestřejší, protože úroda leckde zmrzla, tak se poshánělo všechno možné.

Jak to funguje? Na konci léta díru vysíříme. Má stěny, ale nemá podlahu. Na zem se pak položí dnem vzhůru čtyři bedny, aby odvětrávaly. Na ně pomocí háků spustíme dvanáct beden a zakryjeme starou prohazovačkou s prošívanou dekou. Ve velkých mrazech se přes toto vynalézavé kombo přehodila polystyrenová rohož. Pak se ovšem sundala, protože jablka musejí větrat. Občas nějaké zčerná, a protože se týdně chodí pro jablka, daří se je průběžně vybírat. Samozřejmě to chce občas projít všechny bedny. Pletivo nahoře nelze než doporučit kvůli myším. Vzduch potřebujete, myš ale fakt ne.

S ohledem na to, jak bídný výběr jablek najdete v obchodech, je sklep dobré řešení. Mám sice rád staré odrůdy, ale stoletá Gala už mi leze krkem. Na jablkách je nejzajímavější právě chuťová rozmanitost, a to včetně její proměny v průběhu skladování některých odrůd. A moučnaté nemáme rádi asi nikdo. Až tedy někdo bude kňučet, že přece nemá sklep, zeptejte se ho, zda zvládne jedenapůlkubíkovou díru s víkem a dvěma háky. Někdy stačí málo.