Ve svých vzpomínkách na bratry Čapky napsala v polovině 50. let v bavorském exilu jejich neteř Helena Koželuhová, že „to, co dnes víme o Masarykovi, a že ho vidíme před sebou jako živého, je takřka jedině zásluhou Karla Čapka“. Na mysli měla poměrně bohatou Čapkovu masarykovskou publicistiku (Miroslav Halík ji v roce 1969 shrnul do dvousetstránkové knihy) a v první řadě jistě Hovory s T. G. Masarykem, dílo nakonec zařazené do Čapkových i Masarykových spisů.
Přesně za rok, 19. září 2025, se otevře zapečetěná obálka se zřejmě posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka. Národnímu archivu, který obálku uchovává, ji v roce 2005 předal Antonín Sum, poslední tajemník Jana Masaryka. Podle Suma obálka obsahuje Masarykova slova, která řekl krátce před smrtí svému synu Janovi. Národní archiv to uvedl v tiskové zprávě. Instituce na příští rok plánuje k otevření dopisu doprovodné akce.
Český prezident, jak známo, formálně nedisponuje mnoha výkonnými pravomocemi, z desítky výsadních jsou nejvýznamnějšími jen jmenování premiéra, členů bankovní rady ČNB a jmenování ústavních soudců, ale se souhlasem Senátu. O mnoho více jich neměl ani zakladatel státu TGM, protože republika byla konstituována jako parlamentní demokracie. Čeští prezidenti ale měli větší neformální vliv na chod země. Hrad byl samostatným mocenským centrem, po svém to řešili komunisti, když prezidentem se stával, i když ne vždy, nejvyšší představitel strany.
Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov; něco na tom bude. V případě Spisů T. G. Masaryka, zahájených v roce 1993 svazkem Juvenilie / Studie a stati 1876–1881 a teď konečně uzavřených svazkem Mezi literaturou a politikou / Texty z let 1895–1897, to však neplatí.
Odpověď na poněkud kapciózní titulní otázku zní Ano. Avšak než k ní dospějeme, musíme něco povědět o vydávání listáře Tomáše Garrigua Masaryka ve speciální ediční řadě Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR. Nikoli na tomto pracovišti, nýbrž v Ústavu T. G. Masaryka začali v roce 1993 vydávat Spisy T. G. Masaryka. Ty už jsou skoro uzavřeny, v tiráži dávno figurují oba masarykovské ústavy, na květnovém veletrhu Svět knihy se oslavovalo jejich ukončení formou besedy s editory, ač na čtyřicátý svazek stále čekáme.
Při jednání s prezidentem Spojených států stanul Masaryk před vážnou otázkou: má Wilsona informovat, že příští československé území obývají kromě asi šesti milionů Čechů ještě dva miliony Slováků, sedm set tisíc Maďarů, přes sedmdesát tisíc Poláků, ale hlavně více než tři miliony Němců, kteří k nové vládě sotva zaujmou loajální postoj? Dalo se očekávat, že americký vyznavač národního sebeurčení by v takovém případě kladl důraz na patřičný zřetel k zájmům menšin.
Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.
Máme-li štěstí a do ruky se nám někdy dostane pětitisícová bankovka, můžeme si na ní prohlédnout T. G. Masaryka z let jeho prezidentování. Tvář charismatického starce s pronikavým pohledem má rysy známé z dobových fotografií a filmových záběrů, malířských portrétů i bronzových bust a soch. Tomuto Masarykovi, šťastně zestárlému a jaksi zklidněnému, ovšem předcházel Masaryk energičtější a bojovnější.
Spisy T. G. Masaryka, vydávané na přeskáčku od roku 1993, už snad spějí ke svému závěru. Čtenáři čekali na svazek č. 24, a ony jsou to nakonec svazky dva, 24a a 24b. Nesou název Hilsneriáda, není to však rekonstrukce slavné kauzy, nýbrž soubor Masarykových textů z posledních tří let 19. století: 1898 až 1900. Nad edicí, TGM a jeho dobou se zamýšlíme s literárním historikem Lubošem Merhautem, editorem onoho dvojsvazku.
Když s Karlem Čapkem pracoval na jejich Hovorech, řekl T. G. Masaryk: „I dnes bych byl asi novinářem, kdybych neměl jiné řemeslo.“ Kondicionál tam však nebyl namístě.
Po Věře Čáslavské, Heleně Třeštíkové, Madle Vaculíkové, Pavlu Kohoutovi, Ferdinandu Peroutkovi či Emilu Zátopkovi se amatérský historik Pavel Kosatík (56) zaměřil na Tomáše Garrigua Masaryka, a to hned několikrát. V loňském roce vydal soubor komentovaných citátů 100x Masaryk, letos se představil nejen jako autor scénáře (pohotově vydaného knižně) hraného filmu režiséra Jakuba Červenky Hovory s TGM, nýbrž i jako Masarykův monografista. Čtenářům nabídl svazek Jiný TGM.
Série článku připomínající sto let od vzniku Československa pokračuje profily deseti lidí z okolí prvního prezidenta.
Dalo by se říct, že T. G. Masaryk byl sám výtvarným artefaktem. Není sice úplně správné a demokratické instalovat po náměstích sochy politiků už za jejich života, ale u TGM se to dalo omluvit, že objekt vypadal tak dobře. Do pozdního věku působila jeho figura svižně a štíhle a na dobových filmových záběrech je vidět, že se tak i pohybovala: měla prostě švih. Následující prezidenti, i když budou mladší, budou po něm už vypadat často utahaně a unaveně a žádný se nebude umět tak vyšvihnout na koně nebo dát nonšalantně oholínkovanou nohu přes nohu.
Celé české 19. století se dmulo pýchou nad Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Když pak byla zpochybněna jejich pravost, došlo na vylučování z národa: Masaryk byl nazván „šerednou hlízou“ a matka, jež ho zrodila, „netvornou, zlo sálající saní“. Dnes, kdy vzrušení opadlo do lhostejnosti, je můžeme brát jako pozoruhodný důkaz české „šikovnosti“. A také citu. Rukopisy slaví dvě stě let.
Již v okamžiku, kdy začaly telegrafy onoho „kalného rána“ 14. září 1937 vyklepávat zprávu o smrti T. G. Masaryka, stala se z bývalého prvního občana legenda. Gloriola však postavu „otce zakladatele“ československého státu obestírala již dávno předtím. Peripetie „druhého života“ TGM vypovídají mnohé o něm, ale hlavně o české společnosti a jejích proměnách v uplynulých desetiletích.
Klesli jste hodně hluboko. Těmito slovy komentují zahraniční návštěvníci vyhlídku, že Češi zvolí za premiéra trestně stíhaného podnikatele. Zvláště návštěvníci z východní Evropy pamatují, jak bylo Československo mezi válkami vzorovou demokracií a příkladem, že existuje lepší možnost než násilnické diktatury, které přivedly do katastrofy celý svět.
Nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo upomíná na to, že jednou z výzev, jíž jsou běžně vystavena umělecká díla, je čelit zapomínání, že existuje také produkce starší, než je ta současná. Chce-li si někdo pustit hudbu, film nebo přečíst knihu, zpravidla – aspoň dle mých zkušeností – se táže po tom, co zrovna vychází.
