Spisy T. G. Masaryka, vydávané na přeskáčku od roku 1993, už snad spějí ke svému závěru. Čtenáři čekali na svazek č. 24, a ony jsou to nakonec svazky dva, 24a a 24b. Nesou název Hilsneriáda, není to však rekonstrukce slavné kauzy, nýbrž soubor Masarykových textů z posledních tří let 19. století: 1898 až 1900. Nad edicí, TGM a jeho dobou se zamýšlíme s literárním historikem Lubošem Merhautem, editorem onoho dvojsvazku.

Čím tehdy vedle hilsneriády Masaryk ještě žil?

Přednášel na pražské univerzitě, v roce 1897 směl být konečně jmenován univerzitním profesorem, ale i pro neuniverzitní publikum, redigoval měsíčník Naše doba, v roce 1900 oslavil padesátiny, organizoval a založil svou politickou stranu, tzv. realistickou. Soustavně četl a studoval, korespondoval s evropskými učenci, komentoval společenské dění. Studie, stati, kritické a polemické články, přednášky, komentáře, výzvy, recenze, glosy, zprávy či poznámky tiskl hlavně v Naší době a v Času, psal však i německy, spolupracoval především s vídeňským časopisem Die Zeit. Zaujat byl převážně otázkami sociologickými, osvětovými a politickými. V řadě statí souvisejících s jeho spisem Otázka sociální analyzoval marxismus na základě nejnovějších prací i sjezdů německé sociální demokracie, dokládal jeho dobovou krizi a myšlenkovou vyčerpanost – na rozdíl od politického reformního socialismu. Zabýval se vztahem církve a státu, křesťanstvím a politickým katolickým klerikalismem, dějinami a současností antisemitismu – ještě před hilsneriádou, sionismem i českožidovstvím.

To je neuvěřitelně široký záběr.

Ale to pořád ještě není všechno. Psal literární a výtvarné kritiky, přehledové články o kulturním dění i literárních poměrech, o osvětě s důrazem na sociální reformy, na dělnickou otázku a ženskou otázku, o českém politickém tisku a politické situaci vůbec, opakovaně v reakci na nová jazyková nařízení, o aktuální diskusi o státoprávních otázkách (brožura Právo historické a přirozené). Psal množství stručných, informativních referátů o vycházejících knihách doma a především v zahraničí, o nejnovějších odborných spisech – z mnoha oblastí: dějin literatur a umění, slavistiky, sociologie, politologie, ekonomiky, statistiky, historie, filozofie, biblistiky, psychologie, pedagogiky a didaktiky, národopisu, lingvistiky (filologie), práva, ale třeba i paleografie, paleontologie, botaniky, optiky, hygieny, sacharimetrie...

Pardon, co je to sacharimetrie?

Šlo o krátký referát doporučující spis J. V. Diviše Sacharimetrie na základě fyzikálním a chemickém, tedy – řekněme – o měření obsahu cukru... Ale podstatnější než nerozsáhlé publicistické žánry v naznačeném širokém záběru byly v tomto období Masarykovy univerzitní i veřejné přednášky nebo jejich záznamy (například Jak pracovat?, Vývoj evropské společnosti v 19. století, Některé problémy pedagogické a didaktické, Rukověť sociologie), o pojednání, jež tiskl v samostatných publikacích s výmluvnými tituly – Palackého idea národa českého, Hus českému studentstvu, Mnohoženství a jednoženství, Oprávněnost a prospěšnost práce osmihodinné.

A do toho všeho přišla ještě hilsneriáda. Proč se v ní Masaryk vlastně angažoval?

V polovině září 1899 skončil kutnohorský proces, v němž byl Leopold Hilsner odsouzen k trestu smrti. V téže době byla mimochodem ve Francii udělena milost křivě obviněnému Alfredu Dreyfusovi. To, že polenská vražda Anežky Hrůzové byla označena a dobovým tiskem skandalizována jako vražda rituální, vedlo Masaryka k vystoupení proti „hnusné pověrečnosti“, kterou považoval pro moderní národ za nemyslitelnou a nebezpečnou, a proti jejímu politickému zneužívání, tedy nevzdělanosti lidu na jedné straně a populismu na straně druhé, nemyslící stádnosti a jejímu zneužívání. Viděl především selhávání intelektuálů. Masaryk analyzoval dostupné dokumenty a příznačně na základě rozsáhlého a důkladného studia nejnovějších poznatků z různých vědních oborů, včetně moderní kriminalistiky, doložil nedostatečnost a tendenčnost postupu vyšetřování polenského případu a soudní proces, v němž chyběly důkazy, prověřil všechny okolnosti a argumenty, vyslovil svou hypotézu...

Bavilo ho být „soukromým detektivem“?

Myslím, že ano. Téma ho do značné míry i pohlcovalo – byl důsledný. Zároveň pojmenoval příčiny a projevy antisemitské pověry a jejího podněcování – hospodářské, klerikální, politické. Jeho statečný polemický postoj a osobní příklad v rámci tzv. hilsneriády dokumentuje v tomto dvojsvazku Spisů řada víc než třiceti prací publikovaných od září 1899 do prosince roku 1900 – od drobnějších komentářů přes analýzy a výklady po rozhovory.

Známy jsou Masarykovy brožury Nutnost revidovati proces polenský a Význam procesu polenského pro pověru rituální, ta drobná publicistika snad ani přetiskována nebyla, či ano?

Takto pohromadě to všechno vychází teprve teď.

Masaryk se ocitl proti majoritě. Ale to ho asi nepřekvapilo...

Ale na nenávist už byl zvyklý z 80. let, kdy probíhaly takzvané rukopisné boje.

Nevím, jestli zvyklý, jestli to jde... Každopádně byl poučený a odhodlaný, a prostě už byl tak založen: svobodný duch, jemuž – jak sám zdůrazňoval – rozum, svědomí a mravnost velí nemlčet, podstoupit konfrontaci s nemyslivostí, s celkem, s davovou morálkou, nenechat se ukřičet. A zvyknout si na společensko-politickou praxi Masaryk právě odmítal, chtěl ji změnit. V letech 1885–87, kdy se odehrávaly spory o pravost Rukopisů, šlo rovněž o potřebu kritického myšlení, nejen o nezávislost vědeckého hledání pravdy, také o celospolečenskou aféru. V době hilsneriády bylo Masarykovo protirukopisné angažmá samozřejmě připomínáno, znovu byl označen za veřejného nepřítele, protože znovu konstatoval, že je pro národ lepší přiznat si pravdu než žít v bludu.

Opravdu hilsneriáda hýbala tehdejší společností? Nezveličujeme dnes její význam?

Takzvaná hilsneriáda znamenala společenskou aféru vyvolanou „záhadným“ kriminálním případem a následnými soudními procesy. Týkala se všech aspektů těchto událostí, především politických a antisemitských. V podstatě šlo o kampaň proti Hilsnerovi a jeho obhájcům, hlavně tedy proti Masarykovi. V tomto smyslu šlo o českou „dreyfusiádu“ – jak již v té době zaznívalo. Jako senzace se hilsneriáda stala středem pozornosti a zároveň možností, jak ovlivnit veřejný život, jak politicky a propagačně působit. Jelikož v tomto ohledu nešlo o pravdu, ale o vítězství, byly v tomto případě útoky většiny, „veřejného mínění“ vůči Masarykovi brutálnější a politicky vyhraněnější než dřív. Sám bezprostředně, v květnu 1901 v rozhovoru pro londýnský list The Jewish Chronicle vzpomínal na demonstrace, k nimž byli studenti proti němu podněcováni a kvůli nimž musel na čas přestat přednášet, na urážky, jimiž byly pronásledovány jeho děti, na to, že byl několikrát odsouzen k pokutě „za psaní“ o procesu.

Musel mít v sobě zvláštní vnitřní sílu, když to všechno vydržel.

Ano, je příznačné, že na otázku, zda na něj tyto ústrky nepůsobily depresivně, odpověděl odmítavě, nedbal jich prý ani v nejmenším, jen když „došel svého cíle“. I když druhý polenský proces – po zrušení kutnohorského rozsudku – v Písku na přelomu října a listopadu 1900 skončil podobně, Masaryk registroval jistý posun v myšlení, posun k věcnosti, mluvil o kulturní revizi jako výsledku tvrdošíjného kulturního boje. To ukazuje, že za zásadní úkol považoval vzdělávání, orientaci veřejnosti, každého rozumného, aspoň „jen poněkud“ myslícího člověka, jak rád opakoval. Tímto úkolem měl být určován vztah mezi žurnalistikou, inteligencí a charakterem národního celku. Podobně se ostatně ptal v předchozích letech po důvodech a podstatě národního snažení, po hodnotách, k nimž se upíná, nebo by se upínat mělo. A v tomto smyslu kladl vysoké požadavky, vyzýval k práci a pracovitosti vedoucí ke kultivaci české každodennosti, charakteru většiny.

Co vás při přípravě svazku Masarykových textů z té doby překvapilo?

Překvapit mohou některé nepříliš známé texty z tohoto období, které se podařilo najít, a to i díky sbírce dokumentů k hilsneriádě, kterou sestavil Jan Patočka na počátku padesátých let a která je součástí fondu TGM Ústavu T. G. Masaryka. I proto je nakonec rozsah svazku větší, než bylo možné předpokládat. Zároveň polemický nebo nabádavý charakter mnohých textů obsažených v tomto souboru umocňuje živost celku, dodává mu specifickou energii. Zabývám se v poslední době podobami a proměnami polemiky na přelomu 19. a 20. století, především literárními, jako svébytného žánru, a z tohoto hlediska představuje zvlášť hilsneriáda jedinečný materiál; aby bylo možné dobře sledovat linii této polemiky, připojil jsem k vysvětlivkám a poznámkám v aparátu i bibliografii hilsneriády. V obecnější rovině je i z hlediska polemiky jako zvláštního, hybridního prostoru kontroverze pozoruhodné a zároveň stále naléhavé, jakým způsobem Masaryk pojednal téma vztahu jedince a kolektivu.

Můžete to ve zkratce přiblížit?

Ještě před hilsneriádou jako by si v přednáškách Jak pracovat? z roku 1898 ujasnil podstatné momenty tohoto vztahu a také jeho nepřekročitelné hranice, tedy to, co sám posléze vlastně prakticky naplňoval. Pravda podle Masaryka není závislá na mínění majority, je výsledkem individuální práce. Z hlediska etického nemůže záviset na tom, co většina odhlasuje, v rozporu s individuálním svědomím, které je v tomto směru oprávněnější a kolektivem přirozeně ohrožované. A když jde o zásady, není kompromis v tomto smyslu podle Masaryka přijatelný, není mravně přípustný, z toho plyne odhodlání stát v pravdě, nebát se říct své mínění a většině, tedy národu, nepochlebovat, nýbrž naopak – masu je třeba vzdělávat, kultivovat. To je úkol intelektuálů, a ti v hilsneriádě fatálně selhali. Masaryk neměl iluze, věděl, že masa je a vlastně chce být manipulována.

Opravdu chce?

Ano, nejpohodlnější přece bylo v jeho dobách – a koneckonců i dnes – přijímat jednoduché recepty. Tehdy lidové mínění v moci politické žurnalistiky bylo utvrzováno ve své víře a pověře. Masaryk zdůraznil, že mu jde především o stav české žurnalistiky, odrážející nikoli smýšlení širší veřejnosti, nýbrž tuto veřejnost manipulující podle určitých politických a ideologických potřeb, a nikoli podle kritérií moderní racionality a vědecké pravdy a se schopností tolerance. V podobném rozvrhu sil je těžké nepodlehnout pocitu marnosti ve sporu, v němž racionální argumenty zdánlivě neplatí, neboť je protivná strana již předem a prostě nehodlá uznat jako rádoby neexistující, či nepřátelské. To dobře známe!

Kdybyste byl knihkupcem a na ty „své“ dva svazky, dohromady 1154 stran, byste měl dát do výlohy cedulku s jejich kratičkou charakteristikou, jak by zněla?

Snad: Texty z let 1898–1900 představují Masaryka v plné síle a mnohostrannosti, zásadně se vyslovujícího doma i překračujícího hranice Čech a Moravy.