Celé české 19. století se dmulo pýchou nad Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Když pak byla zpochybněna jejich pravost, došlo na vylučování z národa: Masaryk byl nazván „šerednou hlízou“ a matka, jež ho zrodila, „netvornou, zlo sálající saní“. Dnes, kdy vzrušení opadlo do lhostejnosti, je můžeme brát jako pozoruhodný důkaz české „šikovnosti“. A také citu. Rukopisy slaví dvě stě let.

Ve Dvoře Králové stojí na náměstí kašna se sochou zbrojnoše. Je opásán mečem. V jedné ruce svírá cosi jako menší kytaru. Je to starodávné varyto, strunný nástroj starých Slovanů. To odpovídá verši, jenž sochu inspiruje: „vze (tedy vzal) varyto zvučno“. – A je tu hned jeden z kamínků sporu: slovo „varyto“ v době, v níž měl žít muž ze sochy, nejspíš neexistovalo, do češtiny se dostalo asi až v novověku.

Ten muž je Záboj, mytická postava, hrdina, který byl ztotožňován s (franským) kupcem Sámem, samozřejmě slovanským, takže měl žít někdy v 7. století, v hlubokém pohanském dávnověku. Jiné názory uvažovaly o době Karla Velikého, tedy začátku 9. století. Báseň, která o něm, jeho spolubojovníkovi Slavojovi a jejich boji s německými vetřelci vznikla, měla patřit k nejstarším evropským literárním památkám. Starším než německý epos o Nibelunzích. Měla dokazovat neobyčejnou kulturní vyspělost dávných slovanských Čechů, od nichž vede linie k těm současným. Když Zábojovu sochu v roce 1857 odhalovali, byla to celonárodní sláva, byli u toho vůdci národa Palacký a Rieger. Češi, doslova celý národ, slavil čtyřicet let od nalezení Rukopisů. O jejich pravosti nikdo nepochyboval. Tedy žádný správný Čech.

Přesně vzato k tomu došlo 16. září 1817. Den předtím přijel do Dvora Králové šestadvacetiletý knihovník Václav Hanka. Druhý den zašel na faru a po krátké návštěvě ho místní děkan Puš vyzval, aby se šli spolu s dalšími pány podívat do věže kostela na jakési starožitnosti. Hanka prý tam našel v zaprášené skříni svazek pergamenových odřezků, které s kaplanem Borčem považovali za starý latinský žaltář, avšak když vyšli na světlo, Hanka v písmu rozeznal staročeská slova, dokonce celé básně!

Hned druhý den píše o svém objevu svému učiteli Josefu Dobrovskému nadšený dopis, kde již nález pojmenovává: „jsou to nejstarší památky literatury naší“. Bohužel však jen část, neboť dvanáct pergamenových lístků je jen zlomek mnohem většího celku, kodexu snad dokonce třídílného, kde mohlo být kolem sto padesáti básní! Nález, který naprosto mění pohled nejen na českou literaturu, ale na české dějiny: šest epických básní, šest básní lyrických a dvě lyricko-epické, písemně zaznamenané někdy na přelomu 13. a 14. století! Český novodobý národní kult právě dostal nejsilnější náboj.

Bez něj by české znovuzrození vypadalo jinak. A umění českého 19. století si bez něj vůbec nelze představit, Máchovou lyrikou počínaje, Alšovými lunetami pokračujíc a slavnostními tóny Smetanovy Libuše nekonče. V Rukopisech je to, co měli naši předci za jádro češství – a možná je za ně někteří z nás máme dosud: tedy demokratičnost, mírumilovnost (ale ocaď pocaď), lyričnost, přející prostota, láskyplnost, nyvost, avšak i pocit ohrožení v moři nepřátel, v básni o Jaroslavu ze Šternberka tatarských, ale samozřejmě hlavně německých: to zde bylo zhmotněno ve verších tak dojemných a mocných, že vyrvat je ze srdce národa byla práce přímo řeznická.

Šílenství rozumu Modrého abbého

V onom roce 1857 u sochy Záboje ještě nepochyboval nikdo. Tedy rozhodně o jubilujícím Rukopisu královédvorském (RK). Když se rok nato objevil další rukopis, jehož vznik se hlásil dokonce do 9. století – báseň psaná srbským rýmem desatercem, nedlouhá báseň zvaná Libušin soud, jíž se teprve po pětatřiceti letech začalo podle místa, odkud byl rukopis poslán, říkat Rukopis zelenohorský (RZ) –, objevily se první pochybnosti. Anonymní zásilka byla adresována nejvyššímu purkrabímu Kolovratovi s tím, že ji posílá člověk, jenž nalezl starý pergamen, ale obává se, že pán panství, „starý Michl“ (německý nacionalista), by ji mohl zničit a jemu ublížit. Abbé Dobrovský ji hned odmítl, zdála se mu podezřelá již forma „objevu“, a jeho podezření se změnilo v jistotu, když se mu dostala do rukou. Začala válka starého patriarchy a nové generace a symbolicky také osvícenství a racionalismu na jedné straně – a nacionalismu a romantismu na straně druhé. Dobrovský nazval RZ podvrhem inspirovaným RK a za jeho autora označil, nejprve soukromě, pak i veřejně, Václava Hanku nebo Josefa Jungmanna. Nebo oba dva. Nebo Josefa Lindu, toho nejspíš mylně považoval za písaře.

Všechno to byli Dobrovského žáci: největší autorita a vědec první fáze „obrození“ tak stráví posledních deset let života (zemře roku 1829 – a vlastenci si oddechnou) ve sporu s mládeží, třeba i s mladým Palackým a Šafaříkem, stejně jako s Čelakovským – tihle velcí učenci byli obhájci pravosti. „Mládež“ přitom naznačuje, že Modrý abbé již není duševně zdráv a že to byl koneckonců vždy spíš Němec – „slavisirender Deutsche“, jak se o něm vyjádřil Jungmann. Ten Jungmann, na kterého padá jisté podezření, že o věci věděl, nebo se na ní dokonce přímo podílel, třeba Masaryk se tak domníval. Z možných „pachatelů“ by na to měl nejvíc odborných, tedy filologických schopností i jazykového a uměleckého nadání: Jungmann by i vynikající překladatel. Ale to jen hypotéza, jako v této kauze skoro všechno.

Čtyřicet let po objevení Rukopisů (RKZ), v čase královédvorské slávy u Záboje, trval ale ještě celonárodní soulad. Pokud existovaly pochybnosti, pak se týkaly přidružených „objevů“: Písně vyšehradské (našli ji náhodou Hanka a Linda, kteří bydleli spolu v podnájmu, tzv. Milostné písně krále Václava, kterou našel knihovník Zimmermann (!), překladu evangelia sv. Jana (našel Hanka, s publikací si počkal na smrt Dobrovského), rukopis tzv. Libušina proroctví – našel Hanka, ale hned prohlášen za padělek. Ta zvláštní exploze „rukopisů“ měla samozřejmě své ratio. Ostatně touha po starých památkách byla celoevropská „móda“, byť u nás, jako všechno, trochu opožděná.

To, co dnes považujeme za samozřejmost a už je nám zase spíš lhostejné, tedy českou literaturu, která má za těch dvě stě let i pár světových autorů, tehdy neexistovalo. Literární historik Vladimír Macura píše ve své slavné knize o národním obrození Znamení zrodu o „plnoprávné roli“ mystifikace při vytváření národní kultury jako celku. „Ve vztahu k minulosti mohla mystifikace dát vzniknout takovému obrazu dávné národní minulosti, který byl argumentem pro přítomnost.“ Zbožná, tedy spíš vlastenecká lež byla činěna v zájmu vyšší „národní“ pravdy. V korespondenci, kterou mezi sebou vedli, ale i v jednotlivých „korektních“ dílech nalezli kritici pravosti dosti „důkazů“, že spiklenci si toho byli vědomi a navzájem se ubezpečovali o oprávněnosti své věci.

Nešťastný Josef Linda je autorem prvního novočeského románu Záře nad pohanstvem aneb Václav a Boleslav: kritici pravosti v něm různým rozborem s různou přesvědčivostí hledali důkazy autorství též básní z Rukopisů. Na rozdíl od slavného a ješitného Hanky umírá zlomen depresí a tuberkulózou už v roce 1834. Dvacet let, než se historik V. V. Tomek dopátrá, že Libušin soud byl v roce 1818 poslán ze Zelené Hory u Nepomuku, kousek od Velkých Mitrovic, kde se Linda v roce 1789 v selské rodině (všichni byli z malých poměrů) narodil. Jaká náhoda: Hanka a jeho Hořiněves u Králova Dvora, Linda a Velké Mitrovice u Nepomuku, nad nímž se tyčí Zelená Hora… A kolem ní se v inkriminovaných letech měla pohybovat další důležitá postava děje, malíř František Horčička, restaurátor a znalec starých rukopisů. Miroslav Ivanov, jehož knihu Tajemství RKZ jen tak někdo nepřekoná, snesl pozoruhodné množství indicií, které naznačují, že „pachatelem“ technické stránky věci, tedy toho neméně úžasného, protože jen tak neodhalitelného „podvodu“, by mohl být tento malíř.

Stmívání nad růží uvadlou

Rok 1857, kdy byla odhalena socha Záboje, je posledním klidným rokem slávy Rukopisů. V roce 1858 uveřejní pražské německé noviny Tagesbote aus Böhmen sérii fejetonů, v nichž označí Hanku za padělatele a nakonec zpochybní i pravost nejsvětějších českých literárních památek. Hanka se brání u soudu, redaktor David Kuh je na několik měsíců odsouzen do vězení, ale císař mu dá milost, což jen přilije olej do ohně. V roce 1861 Hanka umírá a pohřeb se stane mohutnou manifestací. Jako první velký Čech je pohřben na vyšehradském Slavíně. Rukopisy jsou nadále ctěny, vycházejí v dalších a dalších vydáních, doma je má snad každá česká rodina, geniálně je ilustruje Josef Mánes, pak Mikoláš Aleš. Ale to už se nad nimi pomalu stmívá.

Nastává dlouhý pochod kritiků a zkoumatelů pravosti – a jejich obhájců, kteří dlouho vedou bitvu, jež se nezdá hned rozhodnutá. Výraznou postavou odpůrců je slezský, pak v Brně působící profesor staroslověnštiny Antonín Vašek, který se marně snaží svou kritiku udat u nějakého nakladatele, nakonec ji v roce 1879 vydává sám. V prosinci 1885 vyzve k vědeckému prozkoumání RKZ filolog a znalec historické gramatiky Jan Gebauer a v roce 1886 bere energicky věc za svou šestatřicetiletý Masaryk. Nová generace „realistů“ už na potřeby národa nahlíží úplně jinak. Odmítají sentiment a utilitární morálku, na Rukopisy pohlížejí bez nostalgie a soucitu: je to naopak sebeklam, který, jak to napsal germanista Arnošt Kraus, „otrávil celou generaci badatelů, zahubil studium staročeské, nutil vědce k hájení nemožností, kalil jejich úsudek, jejich logiku, ne-li jejich povahu, takže byla potřeba nového obrození“. Výsledek je znám: skupina vědců kolem Masaryka boj o Rukopisy v podstatě vyhrála. Argumenty historickými, filologickými, sociologickými… Když však v té době zkoumali pergameny profesoři chemie Bělohoubek a Šafařík, došli k rezultátu, že RK „se chová jako památka středověká“. U Rukopisů nic není absolutní, bude se to ještě několikrát opakovat.

Od roku 1911 se v českých školách učí, že Rukopisy jsou falsum. Zdaleka ne každý se s tím smířil, nejsmutnější je příběh velké postavy české archeologie Josefa Ladislava Píče, který se na podzim roku 1911 vydal s originály Rukopisů na vlastní pěst do zahraničí a snažil se francouzské a italské (byl mezi nimi i budoucí papež Pius XI.) autority přesvědčit, aby mu potvrdily pravost, což ony v rozpacích udělaly. Vrátil se do Prahy, napsal vítězoslavný článek, že Evropa Rukopisy uznává, načež mu v Herbenově a Masarykově Čase ironicky odpověděli. Druhý den (16. prosince) se profesor Píč zastřelil vlastním revolverem.

Rukopisy byly „podvod, ale geniální“, jak stojí v titulu jedné ze tří knihy Miroslava Ivanova. Dnes jsou něčím mezi literární kuriozitou a ironickou vzpomínkou na české „znamení zrodu“. Možná proto stojí za to vzít je trochu na milost. A třeba si je zkusit přečíst, v novodobém překladu Kamila Bednáře zní líbezně a ty lyrické i nevinně: „Ach, ty růže, krásná růže! / Proč jsi raně rozkvetla, / rozkvetlá pak pomrzla, / pomrzlá pak uvadla / uvadlá pak opadla.“ Jestli tohle Čechy zvedalo, tak to za to stálo. Co je ostatně zvedá dnes?