Odpověď na poněkud kapciózní titulní otázku zní Ano. Avšak než k ní dospějeme, musíme něco povědět o vydávání listáře Tomáše Garrigua Masaryka ve speciální ediční řadě Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR.

Nikoli na tomto pracovišti, nýbrž v Ústavu T. G. Masaryka (sláva tomu, kdo ví, jaký je mezi těmi institucemi rozdíl) začali v roce 1993 vydávat Spisy T. G. Masaryka. Ty už jsou skoro uzavřeny, v tiráži dávno figurují oba masarykovské ústavy, na květnovém veletrhu Svět knihy se oslavovalo jejich ukončení formou besedy s editory, ač na čtyřicátý svazek stále čekáme. To je tedy Masarykův odkaz literární, vědecký, pedagogický, státnický..., nazvěme ho jakkoli, charakteristické pro něj je, že se týče textů určených veřejnosti, ať psaných, ať proslovených.

Vedle toho se Masarykův intelekt po dlouhá léta uplatňoval při psaní opravdu velkého množství dopisů, českojazyčných i cizojazyčných (na otázku Emila Ludwiga, kolika jazykům se naučil, odpověděl: „Česky a ovšem německy, potom francouzsky, anglicky... Rusky umím dobře mluvit, psát méně, italsky pohodlně číst a z nouze mluvit. V mladých letech jsem se učil také maďarsky, polsky, a slovanským řečem vůbec rozumím docela dobře. Krom toho ovšem řecky a latinsky, také jsem se učil sanskrtu a rok arabštině“ – viz rozmluvy Duch a čin). Se zveřejněním epistolografických textů povahy pracovní či soukromé jejich pisatel ani adresáti většinou nepočítali, šlo vesměs o sdělení jaksi na jedno použití. U nich (přesněji: u edice, která je jim vyhrazena) se krátce zastavme. Záminkou k tomu jsou dva nové svazky.

Edici Korespondence TGM začal Masarykův ústav vydávat v roce 2001, pro první svazek byl zvolen soubor dopisů, které si Masaryk vyměňoval se svým oddaným vídeňským adlátem, dnes pozapomenutým novinářem Bedřichem Hlaváčem. Byla to objevná četba, ale to se dá říct o všech svazcích Masarykovy korespondence, nejvíc asi dvou dosud vydaných svazcích (z chystaných čtyř) dopisování s J. S. Macharem, tam se Masaryk zbavil své obvyklé rezervovanosti, bez rozpaků se rozepsal i o svém soukromí a neváhal pobavit svého přítele třeba historkou z druhé ruky; Jakub Arbes na návštěvě u Masaryka v roce 1895 vyprávěl o Nerudovi, též o pohřbu jeho matky (ten se konal roku 1869, šlo tedy o událost 26 let starou), Masaryk neodolal a o příhodu se podělil: „Neruda stojí u hrobu, hroudy padají na rakev – Arbes a tuším Sladkovský stojí opodál. J. Grégr (vydavatel a šéfredaktor Národních listů, tudíž Nerudův chlebodárce – pozn. J. S.) odchází, ale vrátí se k Nerudovi, klepne mu na rameno: ,Jene, nezapomeň, zítra je sobota‘ (na fejeton).“

Ještě méně upjatý je Masaryk v milostné korespondenci se spisovatelkou Oldrou Sedmlayerovou, tu nám masarykologové v solidní edici dosud nenabídli, musíme se spokojit s drobnou „ochutnávkou“ Dopisy Oldře (2006).

Svazky Masarykovy korespondence s Benešem, Kramářem, Švehlou atd. jsou k užitku při studiu našich politických dějin, leccos nám povědí i o Masarykově osobnosti, prokreslení jejího obrazu umožňuje četba korespondence s Poláky, Rusy, Ukrajinci, jižními Slovany, Brity... a to už jsme u dvou nových svazků, v pořadí sedmnáctého a osmnáctého (editoři je nečíslují): T. G. Masaryk – Velká Británie, svazek II (1916), a  T. G. Masaryk – zahraniční Němci (1877–1918). Do posledního titulu zařadila čtveřice editorů mj. Husserlův dopis Masarykovi, dosud řazený cca k 25. 12. 1902. Naši editoři snášejí argumenty pro to, že byl napsán o rok dřív, ovšem za cenu, že Husserl popletl věk svých „3 normale Kinder“ (cizojazyčné dopisy nejsou přeloženy do češtiny): o Elisabeth „psal, že je jí 11 let, ve skutečnosti jí v době napsání dopisu bylo 9 let“‚ o Gerhartovi „uvedl, že je mu 9 let, v době napsání dopisu mu bylo 8 let“, o Wolfgangovi „uvedl, že mu je 7 let, v době napsání dopisu mu bylo 6 let“.

Není to veselé? A pak že se čtenář Masarykovy korespondence nemůže při její četbě zasmát...

Korespondence TGM: T. G. Masaryk – zahraniční Němci (1877–1918), 320 str., T. G. Masaryk – Velká Británie, svazek II (1916), 275 str. Obě knihy vydal Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.