Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov; něco na tom bude. V případě Spisů T. G. Masaryka, zahájených v roce 1993 svazkem Juvenilie / Studie a stati 1876–1881 a teď konečně uzavřených svazkem Mezi literaturou a politikou / Texty z let 1895–1897, to však neplatí.

„Zapomenuté“ je tady leda dílo (ruku na srdce, lid je neznal ani v letech největší Masarykovy popularity, tedy v dobách jeho prezidentství, pro inteligenci a v lepším případě i vyspělejší dělnictvo tu byly Čapkovy Hovory jako stravitelný výklad Masarykova myšlení), zatímco jméno jeho tvůrce zná už sto let každý, ani zkratku TGM není třeba nikomu vysvětlovat, i když „socialistická škola“ se velmi snažila učinit ji pro nová pokolení enigmatickou. Pošetilý pokus vládnoucích komunistů o odstranění Masaryka z kolektivní paměti neměl šanci na úspěch, marxisté (ano, říkali si tak) dovedli leda pokácet a roztavit jeho pomníky, přejmenovat pražské nádraží, brněnskou univerzitu, veřejná prostranství... A ovšem odstranit knihy z veřejných knihoven. Jaká čest pro všechny, jejichž literárního díla se „dědici velikých tradic českého národa“ (drzost Zdeňka Nejedlého) obávali natolik, že jako formu polemiky s ním zvolili stoupu.

Masarykovy slovesné výkony teď máme k dispozici ve čtyřiceti svazcích. Jsou mezi nimi knihy známé (Česká otázka, Karel Havlíček, Otázka sociální, Rusko a Evropa, Sebevražda, Světová revoluce atd.) a vedle nich řada svazků objevných, totiž takových, v nichž je poskládána a komentována Masarykova publicistika, čtenářsky dosud nekomfortně roztroušená po dobových periodikách, také třeba i Parlamentní projevy 1891–1893 a Parlamentní projevy 1907–1914, výmluvný obraz Masarykovy praktické politiky v letech rakousko-uherské monarchie. Mezi „nové“ tituly (ale vlastně bez uvozovek, opravdu jsou to nové edice, v dosavadní Masarykově bibliografii neexistují) patří i výše uvedený svazek, publicistika z konce 19. století. Přípravou takových souborů textů učinili editoři nedocenitelnou službu všem zájemcům o Masarykovo dílo i danou dobu. Hodonínský rodák, který to vzal do Prahy přes Vídeň a později na Hrad přes Londýn, Moskvu a Washington, byl v české společnosti nepřehlédnutelnou postavou od svého příchodu na pražskou univerzitu v roce 1882. To samozřejmě dávno víme, teď však takové tvrzení můžeme doložit vším, co napsal, a lecčím, co veřejně proslovil (vedle parlamentních projevů byly do Spisů zařazeny i univerzitní přednášky, také ony vydaly na dva samostatné svazky).

Měl obdivovatele, ctitele, oddané stoupence, ale i protivníky, ba nepřátele, těch druhých rozhodně víc než těch prvních, přinejmenším v letech, kdy vystupoval proti podvrhům zvaným Rukopisy královédvorský a zelenohorský, a pak v čase soudního procesu, pro nějž se vžilo označení hilsneriáda. Těmto milníkům Masarykova života (i novodobých českých dějin) jsou věnovány samostatné svazky Spisů, falzům jeden, hilsneriádě dokonce dva; při koncipování celé veleedice se asi nevědělo, že materiálu k polenskému procesu bude nakonec tolik, svazky vycházely na přeskáčku, volné bylo už jen č. 24, a tak se z toho redakční rada vedená Jiřím Brabcem musela vyzout šalamounským řešením: dvěma svazky v etuji, dostaly označení 24a a 24b. To je škobrtnutí viditelné už při pohledu na knižní hřbety, jsou však i jiná, bohužel horší. Bez chyb se ty Spisy obejít nemohly, to je jisté, ovšem svazek č. 26 (Z bojů o náboženství a texty z let 1904–1906) je připraven tak lajdácky, že měl být po vydání stažen, v tichosti zničen a edice měla být zadána jinému, pečlivějšímu editorovi. To se nestalo. Kdyby šlo o vydání elektronické, náprava by byla možná, na těchto papírových Spisech TGM však nebude napraveno nikdy nic. Žádné jiné, lepší Masarykovy spisy už v této zemi knižně nevyjdou. Kdo by na nich pracoval? A pro koho?

T. G. Masaryk: Mezi literaturou a politikou / Texty z let 1895–1897. Svazek připravil Jiří Flaišman. Ústav T. G. Masaryka, o. p. s., a Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 852 str.