Po Věře Čáslavské, Heleně Třeštíkové, Madle Vaculíkové, Pavlu Kohoutovi, Ferdinandu Peroutkovi či Emilu Zátopkovi se amatérský historik Pavel Kosatík (56) zaměřil na Tomáše Garrigua Masaryka, a to hned několikrát. V loňském roce vydal soubor komentovaných citátů 100x Masaryk, letos se představil nejen jako autor scénáře (pohotově vydaného knižně) hraného filmu režiséra Jakuba Červenky Hovory s TGM, nýbrž i jako Masarykův monografista. Čtenářům nabídl svazek Jiný TGM.

Co se týče onoho kapesního souboru citátů, vznikl asi jako vedlejší produkt při rešerších předcházejících psaní monografie a je sotva lepší než Masarykova abeceda, čítanka sestavená v exilu Jaroslavem Dreslerem (Curych 1976). Pavel Kosatík tento svůj „pokus prolomit nezájem o velikána“ (!) řadí k dílům Čapkovým, Klimkovým, Kovtunovým, Peroutkovým, Skillingovým atd., zkrátka k těm, která z masarykovské literatury sám „pokládá za nejužitečnější“. 

„Můj syn, londýnský vyslanec“

Ale ještě pár slov o filmovém scénáři, respektive o snímku podle něj natočeném. Je to dílo zajisté umělecké a nic na tom nemění fakt, že postavy v něm se jmenují Tomáš Garrigue Masaryk a Karel Čapek a že slovenský herec Martin Huba i český herec Jan Budař jsou oblečeni a namaskováni tak, aby své předobrazy co nejvíce připomínali. Pavel Kosatík se pokusil domyslet, co si tak mohli prezident a „jeho“ spisovatel říkat 26. září 1928 v Topoľčiankách, kde toho dne oba prokazatelně byli a dokončovali první díl Hovorů s TGM. Že se mezi nimi neodehrál právě takový dialog, jaký nám scénář předkládá, není důležité. Vždyť u té rozmluvy nebyl nikdo další, kdo by ji stenografoval, a tak to scenárista udělal jaksi dodatečně. Na to má zajisté právo. A že se výsledek nepovedl, je sice mrzuté, ne však tragické. Naopak, místy je to docela legrace à la Jára Cimrman ležící, spící. Masaryk s Čapkem například zahlédnou v dálce mužskou postavu. A hostitel náhle nutně potřebuje říci Čapkovi, co spisovatel bezpečně ví, jako to v té době ví hodně lidí, bezpochyby ti, kteří se dostali do prezidentovy blízkosti: „Jenda… Můj syn, londýnský vyslanec.“ Ta legrace bohužel není dotažená, Čapek měl říct: „Jejda, pane prezidente, vy máte vážně syna? Jendu? To jsem nevěděl, přitom se spolu známe docela dobře. Je vážně vyslancem? Dokonce v Londýně? No těbůh.“ O dceři Alici prezident utrousí: „Nejstarší děcko, chtěla být jako já...“ Tady by se pro zasmání hodilo: „Aha, tak děcko, myslel jsem, že první dáma je vaše choť, mám v tom chaos, vida, vida.“ TGM musí Čapkovi rovněž prozradit, jak se jmenuje jeho nejmladší dcera a jakého pohlaví jsou její děti, což spisovatel jistě dobře ví, ale co kdyby: „To (jakousi hračku – pozn. JS) si zde moji vnuci, kluci od naší Olgy, zapomněli.“ Naopak Čapek říká Masarykovi: „Jsme na konci, s tou knihou… Po roce práce...“ To už mu mohl přemítat třeba: „Myslím teď na bratra Josefa. To je malíř a taky spisovatel, redaktor Lidových novin jako já, tvoříme autorskou dvojici, bydlíme ve dvojvile, však víte, chodíte tam mezi pátečníky do pravé části domu, ta je moje.“ Ale pozor, k smíchu tam je nejen tupá didaxe v replikách. „Spisovatel nabídne prezidentovi pravici. Ten přijme. Je to pevný stisk,“ fantazíruje autor v závěru scénáře. Proč dělá z Čapka takového burana? Nikdy, zcela jistě nikdy by nepodával Masarykovi ruku jako první. Ale nechme to být, jde, jak řečeno, o umělecké dílo, není to Masaryk a není to Čapek, jsou to scenáristovy představy o nich.

Trombózy zděděné po otci

O monografii Jiný TGM říká na zadní desce knihy vydavatel (respektive autor?) toto: „Kosatíkův plastický obraz TGM pojmenovává jeho imponující vlastnosti a polemicky se vyrovnává s jeho omyly. Líčí Masaryka jako ideového rváče na cestě za vizemi, o jejich mravní oprávněnosti je přesvědčen. Výsledkem zápasů je pozitivní dílo: stát, o kterém snily generace předků. Zároveň zakladatel paradoxně zatížil republiku břemeny, která se časem ukázala neúnosná. Jiný TGM je pro všechny, kdo přemýšlejí o české demokracii a o tom, jak ji udržet. Zároveň přináší víc života a pochybností než pomníků a svatých obrázků.“

Výklad je chronologický, začíná Masarykovým narozením, končí úmrtím; a všímá si víc Masarykových činů než slovesných výkonů, ale to asi v četbě pro mládež být musí. Začátek je provokativní: „Kdo byl Masarykův biologický otec, nelze slušnou metodou zjistit. Test DNA, o němž se v této souvislosti před lety uvažovalo, u prvního prezidenta slušnou metodou není.“ Proč je třeba zjišťovat, kdo byl Masarykův biologický otec? Jsou tu, jako snad u každého člověka, jenž testy DNA nepodstoupil, dvě možnosti: buď je biologickým otcem otec matrikový, v Masarykově případě negramotný kočí o deset let mladší než matka, nebo někdo jiný. Ale možná autor vybádal něco, co nám zatím neprozrazuje, jen naznačuje. V předposlední kapitole (Tělo, duch. Nemoci) konstatuje o TGM: „Bezprostředně po skončení války (...) se mu znovu obnovily trombózy v nohách, celoživotní neduh, zděděný po otci.“ K čertu, po kom tedy Masaryk ty zatracené trombózy zdědil?

Sledujeme s Pavlem Kosatíkem T. G. Masaryka na jeho dlouhé a bohaté cestě životem, ve Vídni s ním pracujeme v zámečnické dílně, v Brně studujeme na gymnáziu, ve Vídni maturujeme a přicházíme na univerzitu, v Lipsku jsme s ním okouzleni slečnou Garriguovou atd. Prožíváme rukopisné boje, hilsneriádu, odchod do ciziny po vypuknutí první světové války, práci na vzniku samostatného československého státu a letmo i jeho budování v letech Masarykova prezidentství. Pro toho, kdo zná Masaryka pouze z pětitisícikoruny, je to jistě poutavý a obohacující výklad, psaný publicistickým stylem snad stravitelným pro dnešní náctileté (knihami, které v letech 1895–1896 vydal, si „vyčistil hlavu“, realistická strana bývala „jeho srdeční záležitost“, „Masaryk to na jaře 1918 zažíval ,on-line‘“ atd.). Někdy je sice autor mnohomluvný, ale jen proto, že netuší o existenci lapidárnějšího vyjádření toho, nač sám potřebuje odstavce. Mohl například ušetřit dost papíru, kdyby místo vlastního srovnávání TGM předválečného a poválečného citoval glosu Otokara Březiny, zachycenou a ještě za Masarykova života publikovanou Emanuelem Chalupným: „Masaryk se krásně vypracoval k umírněnosti a povznešenosti; před válkou býval krutý, zbytečně raníval.“

TGM řekl o Wilsonovi podle Pavla Kosatíka toto: „Nazval ho ,sentimentálním humanistou‘, Čechům dokonce nebezpečným...“ Ve skutečnosti prezident po návratu z exilu pronesl 23. 12. 1918 před Kramářovou vládou tato slova: „Jisté opatrnosti s Wilsonem jest ještě třeba, protože jest trochu sentimentální humanista, a to jest trochu nebezpečné.“ Proč taková zkreslení? Záměr? Lajdáctví?   

Nečistoty jazykové měl odstranit odpovědný redaktor. Jenže to by ho, pravda, musely nejdřív uhodit do očí. Bohužel neuhodily, a proto čteme třeba o kaplanu Satorovi, že „otěhotněl ženu svého kantora Mráčka“. Ne, prosím, otěhotněla ta žena, kaplan ji, když už, tak „otěhotnil“. „Tvrdil, že všechny katolické kněží, které potkával, zažíval jako požitkáře.“ Kněze! Tak snad raději „duchovní“, tam se chybovat skoro nedá. Jak číst „na maršála Focha“? „Foša“?! A co „úsilí husitů, osvícenců, havlíčků a kollárů“? Asi pravopis kosatíků. Ale vem to nešť.

Horší jsou lapsy věcné, ty neměl do knihy pustit odborný lektor, v tiráži uvedený i s tituly. V roce 1877 postihly TGM v Lipsku zdravotní potíže, „takže se musel sbalit a na šest neděl jet popíjet vodu do Karlových Varů“. Ale ne, do Varů ho posílal lékař, on tam však tam nejel. Téhož roku prý mířila z USA do Lipska Charlotta, „mladá žena, která se chce na tamní konzervatoři učit hudební teorii a hře na klavír“. Kdepak, tamní studia klavíru měla dávno za sebou, tentokrát jela jen na návštěvu. Roku 1893, poučuje nás autor, vyšla v Naší době „studie o Bedřichu Smetanovi, podepsaná Charlottou Masarykovou“. Copak ani toto odborný lektor neví? Pod článkem psaným v mužském rodě („rád bych vyhověl“) byla jen značka Ch. V roce 1926 prý generálu Gajdovi „nebylo ještě třicet let“. Bylo mu 34. Jan Herben byl podle autora novinář „s nulovou kompetencí v historiografii“. Na univerzitě žák Gollův, Tomkův, Rezkův… Doktorát získal za práci Morava v letech 1618–1619 a politika Karla staršího ze Žerotína, hm, „nulová kompetence“, bravo! TGM prý zavítal mezi Čapkovy pátečníky poprvé 19. března 1925. Jenže to byl čtvrtek. Pátek až o rok později. Mimochodem, Karel Čapek prý začal „postupně po jeho (Masarykově – pozn. J. S.) boku ztrácet svou vlastní tvář“. Jak to dopadlo? Nakonec si je pletli?

Pavel Kosatík si tentokrát vzal příliš velké sousto. Příště raději zase nějaké menší.               

Pavel Kosatík: Hovory s TGM. Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Praha 2018, 153 str.

Pavel Kosatík: Jiný TGM. Nakladatelství Paseka, Praha 2018, 400 stran.