Již v okamžiku, kdy začaly telegrafy onoho „kalného rána“ 14. září 1937 vyklepávat zprávu o smrti T. G. Masaryka, stala se z bývalého prvního občana legenda. Gloriola však postavu „otce zakladatele“ československého státu obestírala již dávno předtím. Peripetie „druhého života“ TGM vypovídají mnohé o něm, ale hlavně o české společnosti a jejích proměnách v uplynulých desetiletích. Už velkolepě pojatý akt rozloučení s Prezidentem Osvoboditelem nabídl 21. září nejen emočně silné obrazy, ale také inscenaci pohřbu se silnými politickými prvky, které měly podpořit domácí i zahraniční autoritu státu vzhledem k rychle rostoucím politickým turbulencím. Nad rakví pronesl prezident Edvard Beneš emblematická slova o tom, že Masarykovu odkazu věrni zůstaneme.

Opěvování velkého státníka vydrželo zhruba rok. Šok z mnichovské kapitulace zatřásl s ideovými oporami, k nimž se hlásila republika, která již od podzimu existovala ve zredukované podobě bez pohraničních území. Horečně se hledali viníci a vedle Beneše se nenávist části veřejnosti zaměřila i vůči Masarykovi. Vytýkalo se mu, že otevřeně vystupoval proti antisemitismu, nabídl národu „jen šalebné ideje demokracie“ a způsobil, že český národ se stal „zajatcem liché pokrokovosti“. Nacistická okupace přinesla snahy ukázat české dějiny i myšlení v podřízené pozici vůči říši, TGM byl za protektorátu zcela zavržen, což souviselo i s významnou rolí syna Jana v londýnském exilu. K TGM se pak hlásila především nekomunistická rezistence, komunisté své hrdiny, kteří je vedli do protinacistického odboje, viděli především v husitských bojovnících.

Po osvobození se převalila další vlna revidování tradic. Ještě předtím, než zavládl skutečně mír, se domácí i exiloví představitelé rezistence shodli, že nová republika musí být lepší a měla by být konstruována jako protiváha k politickému, společenskému a v neposlední řadě sociálnímu zřízení, které všichni zažili v době před rokem 1938. Masaryk se však po válce z kritického diskurzu o první republice víceméně vymykal. V jeho působení se vyzdvihoval zvláště akcent, který kladl na demokratický socialismus a na boj proti fašismu a válce. Zdůrazňoval se jeho zápas za kulturní a sociální pokrok a proti reakčním živlům a vyzdvihl se jeho dělnický původ. Divadelník a spolutvůrce komunistické kulturní politiky E. F. Burian ho vykresloval jako bojovníka za práva malých lidí. Příliš se ale nemluvilo o Masarykových výhradách k marxismu.

Boření ikonografie

Přišel únor 1948 a nová mocenská garnitura pociťovala téměř jako existenční nutnost zařadit (nejen) prvorepublikové tradice, včetně té masarykovské, mezi témata, s nimiž se chtěla „vyrovnat“ a vůči nimž se snažila ideologicky vymezit. Politické elity využily možnosti přistřihnout stránky minulosti podle svých představ. Komunisté toužili zaujmout vrchol pyramidy českých dějin. Kritériem k ocenění dávné i nedávné minulosti však byla hlavně komunisty prokádrovaná pokrokovost, a tak je jasné, že se do nového kánonu osobností mnozí velikáni našich dějin už nevešli. V 50. letech byla zpočátku zřejmá jistá obojakost v přístupu k Masarykovi. Sté výročí narození připomínal komunistický tisk v roce 1950 ještě celkem příznivě. Rudé právo psalo o jeho humanistickém odkazu. V oficiální rétorice byla poměrně pozitivně hodnocena Masarykova role před první světovou válkou, například s ohledem na jeho vystupování během tzv. hilsneriády, a boj za modernizaci společnosti. Oficiální oslavy se však z rozhodnutí komunistického vedení již nekonaly, ke hrobu se alespoň dostavila delegace v čele s předsedou vlády Antonínem Zápotockým. Úřady se sice obávaly neoficiálních shromáždění, ale bezpečnostním orgánům bylo ještě doporučeno, aby postupovaly taktně.

Centrální místo v komunistické interpretaci Masarykova příběhu však sehrávalo hodnocení jeho vztahu k bolševické říjnové revoluci v Rusku a následného politického vývoje v ČSR, kde již bylo jeho působení posuzováno jenom záporně. Na protimasarykovských kampaních se podílel z nejvyššího vedení KSČ především ideolog Václav Kopecký, ale zapojil se do nich také Zdeněk Nejedlý, který za první republiky patřil k Masarykovým příznivcům. Jedním ze symbolů ideologických kampaní se stalo stržení Masarykovy sochy v Prostějově v dubnu 1953. Intenzivní tažení proti masarykovské ikonografii se rozeběhlo především po nepokojích v souvislosti s měnovou reformou počátkem června 1953, které ukázaly, že ve velké části společnosti zůstaly zachovány pozitivní vazby k meziválečnému státu i osobě prvního prezidenta (Masarykovu sochu strhl dav i v centru nepokojů v Plzni). K vystupňování propagandy za marxistický obraz prvorepublikové minulosti a boj proti ideám „masarykismu“ vyzvalo zasedání ÚV KSČ v prosinci 1953. Účelově pokřivený historický obraz Masaryka a jeho významu pro československý stát lze najít i v dílech historiků, kteří stavěli hlavně na ideologii a ne tolik na faktografii, jako byl Václav Král nebo Jan Pachta. Koncem 50. let a především během 60. let se začíná situace měnit k objektivnějšímu náhledu a vznikla také díla zabývající se Masarykovou ideou humanismu a demokracie.

Tatíček, který střílel do dělníků

Pražské jaro a pokus o reformy komunistického systému znamenají opětovný návrat Masaryka do veřejného povědomí a po dlouhé době možnost o něm objektivně hovořit. Obnovení zájmu o význam TGM bylo zřejmým dokladem, že soustředěná snaha komunistické ideologie nevymazala jeho postavu z české kulturní paměti. Masarykovo výročí narození 7. března 1968 uctily návštěvy jeho hrobu v Lánech delegacemi několika uměleckých svazů, například Svazu spisovatelů. Objevil se neúspěšný návrh na opětovné přejmenování univerzity v Brně na Masarykovu univerzitu (od 1960 nesla název Univerzita Jana Evangelisty Purkyně). Specifickou skutečností však byly intenzivní debaty v kontextu česko-slovenských pnutí, neboť postava prvního prezidenta se objevila jako součást připomínání 50. výročí vzniku Československa, jež se však koncentrovalo zvláště na kontexty spojené s federalizací státu. Způsob vyprávění o Masarykovi na české straně vyzdvihoval jeho myšlenkové tradice, přínos demokracii a zásadám humanity, o něž se opíral prvorepublikový stát, slovenský pohled byl tehdy mnohem kritičtější, vzhledem k nevyřešeným národnostním problémům v předmnichovském Československu. Vydáno bylo několik publikací, mimo jiné Hovory s TGM od Karla Čapka nebo dobře propracovaná biografie z pera filozofa Milana Machovce. Znovu byly jako akt symbolického přihlášení se k odkazu meziválečného státu odhalovány Masarykovy památníky (v Brně či ve Strážnici), které počátkem 50. let zmizely z veřejných prostranství. Nástup Husákova vedení znamenal jejich návrat zpět do depozitářů (v tom lepším případě).

Srpnová okupace armádami Varšavské smlouvy znamenala konec reformního experimentu československých komunistů. S tím souvisely nejen tvrdé dopady do politického systému, ale přímo či zprostředkovaně také do různých forem společenského života. Jedna ze sfér, kde se nastupující normalizace plně projevila, se týkala i nového utváření vzpomínkové kultury a dějinné politiky. Husákovo vedení věnovalo velkou energii také novému převyprávění příběhů moderních československých dějin, které v manipulativní podobě vykreslovaly zejména roli radikální levice a KSČ po vzniku československého státu. Vznik republiky způsobila v duchu normalizace především touha lidových mas, které se inspirovaly dílem velkého Lenina v Rusku. Tato skutečnost se promítla i do nahlížení na osobu T. G. Masaryka. V oficiálním prostoru se hlavně připomínal Masarykův podíl na sociálních nerovnostech a vykořisťování pracujících a na potlačování třídních zápasů pracujících („Masaryk nechal střílet do dělníků“). Komunistický narativ navíc upřednostňoval ve výkladu vzniku samostatného státu datum 14. října jako pokus o socialistický převrat. Zpochybňována byla i prvorepubliková podoba demokracie. Zkreslené interpretace Masarykovy politiky byly součástí i školních učebnic. Pravda o Masarykovi se mohla říkat jen doma v soukromí, ovšem doprovázená slovy: „Hlavně to nikde a nikomu neříkej.“ Navzdory tomu si disent a některé neoficiální skupiny význam Masaryka připomínaly i v 70. a 80. letech. Aktivní byli zvláště legionáři nebo bývalí členové Masarykovy společnosti, rozpuštěné v 50. letech. Ti mimo jiné organizovali pietní shromáždění u Masarykova hrobu v Lánech, u příležitosti všech symbolických dat spojených s Masarykovým životem a vznikem Československa. Shromáždění pravidelně monitorovala Bezpečnost. V sudetoněmeckém tisku se psalo o Masarykovi jako o tvůrci zkrachovalého státu.

Změna v pohledu na T. G. Masaryka přišla až pod vlivem Gorbačovovy politiky uvolnění komunistických režimů ve druhé polovině 80. let. V září 1987 se nabídla jako příležitost k připomenutí Masarykova odkazu padesát let od jeho smrti. Signatáři Charty 77 uspořádali v Lánech poměrně početné shromáždění. Vlasta Chramostová zde přednesla básně a filozof Ladislav Hejdánek se pak v projevu zamýšlel nad tím, že jsme byli nejdemokratičtějším národem v Evropě – a kam se tato zkušenost během let vytratila. Skutečným prolomením oficiálního tabu byl článek historika Jana Galandauera v Rudém právu, který pokusem o solidní zhodnocení Masarykova významu vyvolal vysokou vlnu příznivých i odmítavých reakcí. Změnu v přístupu symbolizovalo i opětovné zavedení 28. října coby státního svátku v roce 1988. Pro některé lidi to znamenalo, že už se zase může o prvním prezidentovi hovořit poněkud hlasitěji. I v mém rodném Benešově se tu a tam objevily za okny Masarykovy portréty.

Masaryka na stovku

Revoluční atmosféru v roce 1989 ovlivnil ozvuk demokratických tradic 20. století, k nimž patřila jako jedna z hlavních také masarykovská. O inspiraci prvním československým prezidentem svědčila třeba hesla požadující stažení tehdejší stokorunové bankovky s Gottwaldovým portrétem a nahrazení důstojnějším symbolem („Masaryka na stovku“) nebo zpěv jeho oblíbené písně Ach, synku, synku. Masarykovy portréty se objevily na plakátech a získal znovu slávu oficiality. Lidé se spontánně hlásili k opětovnému zavedení demokracie a obecně lze říci, že společnost hledala vzory především v době mezi světovými válkami. Občané si mohli svobodně připomínat symboly československé státnosti a osobnost T. G. Masaryka byla znovu přítomna na veřejných prostranstvích, když se jeho jménem hromadně přejmenovaly ulice a náměstí. Disidenta a dramatika Václava Havla navíc vnímala část české veřejnosti jako dědice Masarykovy tradice a jako dalšího „filozofa na trůnu“, i když postupem času bylo toto srovnání zpochybňováno.

Masaryk vytvořil na přelomu tisíciletí kolbiště, kde se střetávaly tři hlavní protagonisté českého státu. Při masarykovském jubileu v březnu 2000 tehdejší premiér Miloš Zeman na prvním prezidentovi ocenil jeho demokratický étos, přičemž se v tom shodoval s prezidentem Václavem Havlem. Do Masarykova mýtu se naproti tomu opřel Václav Klaus, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny. S odstupem sedmnácti let si můžeme říci, že to byla celkem pohodová doba, kdy se vedla poměrně racionální polemika a nehrálo se tak na emoce, jako se to děje teď. Zajímavé by bylo zjistit, jakou podobu demokracie si Češi nyní přejí. Virtuální prostor umožnil ohromnou demokracii a svobodu vyjadřovat se kdykoli a kdekoli úplně ke všemu. Tato demokracie však neznamená vylívat kbelíky špíny na druhé. Podobné výlevy Masaryk ve své době označil za „sprostotu“. Nejen s tím bychom nyní mohli souhlasit. Pro dnešní dobu se nabízí i řada dalších apelů – „nebát se a nekrást“, „demokracie je diskuse“, „Ježíš, ne César“. TGM snad nebude jen „mrtvým“ symbolem.

Autor je historik, Historický ústav AV ČR