Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje. Od „revolučních studentů“, s nimiž jsou spojovány přemrštěné naděje, po zaclánějící boomery, zastydlé, zpozdilé, rozcapené jak ropuchy na prameni, kde únavně frflají a teskní po ztraceném „normálním světě“.

Nový román Pavly Horákové Okno na západ je možné chápat jako pokus o portrét té další nadějné generace – lidí narozených kolem poloviny sedmdesátých let, kteří v roce 1989 končili základní školu. Vyššího vzdělání tedy dosahovali v už svobodných poměrech, v nichž zakoušeli i základní zkušenosti dospívání – vykročení z dětství, osamostatňování se, rozhlížení se po světě, formulování základních postojů k životu i světu. Horáková je takhle optimisticky nevykresluje. V rozhovoru s Erikou Zlamalovou pro Deník N řekla, že v době komunismu kromě disidentů kolaborovali úplně všichni, včetně lidí, jimž v té době ještě nebylo patnáct let. To tvrzení se dostalo i do titulku a obletělo sociální sítě, vzbudilo tam silné reakce, někdy pobouřené, někdy pobavené. Okno na západ tuhle autorčinu tezi rozvádí a prohlubuje. Ukazuje dětské hrdiny ne snad jako kolaboranty – tohle slovo Pavla Horáková, myslím, nezvolila přesně, kolaborace, rozhodnutí spolupracovat s nepřátelskou mocí či systémem, je „dospělá“ volba –, její dospívající protagonisté jsou ale systémem utvářeni, a to i na nevědomé úrovni, realita pozdní normalizace pro ně představuje přirozené prostředí, jehož normy a hodnoty nějakým způsobem berou za své, vnímají je jako danost, podobně jako počasí. Kdyby jim tehdy někdo řekl, že kolaborují, asi by vůbec nechápali, o čem je řeč.

Horáková, jež za knihu Teorie podivnosti před šesti lety dostala cenu Magnesia Litera (pro pořádek – její prózy vydává Argo stejně jako ty moje), se v Oknu na západ snaží ukázat, že od zkušenosti dětství není možné se jen tak odstřihnout, stát se v nových poměrech novým člověkem. S minuciózní pečlivostí vykresluje kulisy a rekvizity světa pozdní normalizace, může tak potěšit ten typ nostalgika, který se rád potěší obrazem nějakého zapomenutého atributu časů jeho dětství. Její ambicí je ale nějak zachytit i to, čemu se nostalgičtí pamětníci spíš vyhýbají.

Ta okna na západ z titulu jsou na bohnickém sídlišti v Praze, jsou jimi vidět letadla mířící z pražského letiště někam za železnou oponu, na mytický Západ, kraj hojnosti, odkud pocházejí všechny ty úžasné věci, po nichž postavy románu marně touží nebo je komplikovaně shánějí. Protagonisty knihy jsou Marta a David, čtrnáctiletí žáci sídlištní školy, v knize se střídají jejich perspektivy, Martiny kapitoly jsou psány ve třetí osobě, Davidovy v první. Vyprávění dospívajícího kluka se autorce daří stylizovat způsobem, který působí docela věrohodně, v pasážích popisujících život dívčí hrdinky umožňuje třetí osoba větší odstup, do vyprávění tak mohou prolnout i postoje autorky. Horáková té možnosti využívá střídmě a účelně a těmito slovy by se dala popsat i formální stránka její knihy jako celku – neusiluje o nějakou oslnivost, nečiší z ní ambice dotknout se výšin či hlubin, jež potřebuje sdělit, ale sdělí je funkčním a ornamentů zbaveným způsobem, jednoduše a přitom evokativně, vůči čtenáři vstřícně, aniž by to ale působilo jako podbízení se.

Okno na západ je román, který není moc „románový“. Nevypráví dramatický příběh, v němž by autorka rozehrávala střet člověka a doby, nechala postavy procházet peripetiemi, které by skládaly „dramatický oblouk“. Větší část její prózy působí spíš jako atlas světa předrevolučních dětí, v němž jsou David a Marta primárně průvodci – on o něco zvídavější a časem projevující jakési velmi opatrnické rebelství (taky mu je jenom čtrnáct), ona spíš tápající a zasněná. V krátkých kapitolách jsou líčeny všechny možné jeho aspekty – život školy a rodiny, místopis sídliště, volný čas, život dětských kolektivů a partiček, jídlo, oblečení… Je to svět v mnohém uniformní, přičemž taková je i snaha vyniknout a odlišit se. Všichni shánějí stejné věci, do značné míry je společensky definuje, jestli je jejich spotřeba dostatečně na úrovni – na ty, kdo se z nějakého důvodu vymykají, zahlíží nejenom systém, ale i lidé sami. Přikázání moc nevybočovat zvnitřňují už od dětství. Pavla Horáková ve svých líčeních dokáže jít do velkých detailů, připomínat obrazy, zvuky, chutě. Jako pamětníkovi těch časů mi její próza připomněla mnoho tehdy známých předmětů a vjemů, jež jsem za ty roky už zapomněl.

Vstřebávat tu – jistě se značným úsilím shromážděnou a popsanou – sumu informací a popisů mě po pár hodinách začalo unavovat. Přečtených stránek přibývá, a román ještě nezačal. Místo toho spolu s Davidem zaznamenávám nový výrobek na trhu s léčivy. „Nedávno se objevila novinka – rozpustnej Celaskon v tubě. Jsou to velký tablety, oranžový. Rozpuštěný ve vodě chutnaj hnusně, asi jako šumák, ale všichni je chceme cucat. Vitacit už je nuda, ten si může každej koupit v krámě, ale rozpustnej Celaskon do školy nosí jenom lidi, co maj někoho ve zdravotnictví, protože je to podpultovka. Stačí půlka tablety a opatrně olizovat hranu. Když to strčíte do pusy celý, akorát vám to vypění nosem. Nejradši ale mám jugoslávskou Cedevitu.“ Případně ve společnosti Marty poznáváme podobu pitného režimu v socialistické škole: „Jediné, co děti dostanou za celý den ve škole k pití, je řídký čaj obarvený karamelizovaným cukrem nebo naředěné mléko ve školní jídelně. To jsou nápoje tak nechutné, že nikoho nelákají, a sklenička je tak malá, že žízeň stejně neuhasí. Čaj je často tak horký, že ani nestihne vychladnout, než děti dojedí oběd. Mimo to jim pití pořád někdo zakazuje. ‚Jsi moc uřícená, teď nesmíš pít!‘ ‚Nepij před jídlem, nebudeš obědvat!‘ ‚Napij se až po jídle, pít mezi sousty není zdravé!‘ ‚Nepij na ovoce, dostaneš průjem!‘ A tak si prostě zvykly nepít.“ (Ukázky vybrány po náhodném otevření knihy na str. 90–91.) Je to poučné a docela poutavě podané, ale na někoho (například na mě) toho může být trochu moc. S tímto svým dojmem ale mohu polemizovat poukazem na to, že jakási nedějovost, statičnost, absence „velkých“ příběhů a dramat patřily mezi definiční znaky tehdejšího života, alespoň v té společenské sféře, na niž se Pavla Horáková zaměřuje.

A stejně se dá říci, že váha, již autorka Okna na západ ve svém textu přikládá pro dobu charakteristickým předmětům a spotřebnímu zboží, v něčem odpovídá úloze, již ty věci tenkrát skutečně hrály. Jako objekty touhy naplňované s někdy značným úsilím, když možnosti směřovat energii někam jinam se mohly zdát omezenější nebo riskantnější. Nedá se říct, že by dnešek v tom ohledu byl nějak zásadně jiný, zvlášť mezi dětmi (ale nejenom mezi nimi) se dál hledí na to, zda má to či ono tu správnou značku. V normalizačních časech ale ještě víc vynikala grotesknost téhle spotřebitelsko-statusové honičky. I po desetiletích si pamatuji kdysi emotivní monolog dámy středního věku, které se podařilo sehnat dva kartony nedostatkových cigaret („tvrdých spart“). Líčila, jak je vezla metrem v síťovce a celý vagon ji závistivě pozoroval. Z očí jí zářil pocit vítězství.

Ve druhé polovině se cesty Davida a Marty protnou, něco spolu zažijí, nic velkého, spíš v něčem projeví připravenost splynout s tím malým světem okolo. Dějiny tomu ale zabrání, nastane revoluce, ještě před ní jedna z postav zažije nečekaný zvrat. V jejich životech se začne něco dít, to už ale autorka podává jen zběžně (a některé motivy působí poněkud překonstruovaně). David a Marta se rozletí do života a do světa, i ten dřív nedosažitelný Západ poznají dost zblízka. V porevoluční Praze se jejich životy ještě jednou protnou, ale pak už jde každý z nich svou cestou. Zavedou je na velice rozdílná místa, z té sídlištní školy se oba dostali dost daleko. Stejně tak by se ale dalo říct, že ji nikdy doopravdy neopustili.