kulturní tipy

Neschopnost vyprávění a krunýř empatie, zapomenout na sebe

kulturní tipy
Neschopnost vyprávění a krunýř empatie, zapomenout na sebe

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Neschopnost vyprávění a krunýř empatie

Literárními oceněními se to v posledních týdnech jenom hemží. V půlce března byla premiérově v pražské galerii DOX udělena Cena literární kritiky, která dle vyjádření organizátorů měla do literárního prostoru vnést nejen propagaci nominovaných knih, ale především širší uvažování o podstatě a funkci literatury. Prvními laureátkami ceny se staly Emma Kausc v kategorii próza za svůj román Narušení děje a v kategorii poezie Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci. Obě knihy se zároveň objevily v longlistech konkurenční Magnesie Litery, ale do finální trojice se nakonec oproti očekávání neprobojovaly. Vypadalo to, že právě román Emmy Kausc bude vesměs kopírovat loňskou cestu Marka Torčíka, jehož román Rozložíš paměť se stal literární událostí roku 2024. To se ale nestane, protože stále nejsledovanější literární cenu vyhraje v kategorii próza buď J. A. Pitínský (Domácí potřeby), Miroslav Hlaučo (Letnice), nebo Kristina Hamplová (Lover/Fighter). Emma Kausc přitom na Torčíka přímo navazuje. Pracuje s narativem queer autofikce, na základě prožité individuální bolesti chce podat jakousi zobecňující zkušenost. Kausc tak činí ještě více fragmentárně (její román je střípkovitým sledem mikropříběhů), ale i ona pracuje s tématem, v němž ohledává (ne)možnosti vyprávět jednolitě pravdivý příběh. Za touto experimentální barikádou ale zejí trhliny intelektuálního snobismu a neschopnosti zvládnout základy románové výstavby. Vrstvené formální abstraktnosti pouze maskují stylistické nedostatky a myšlenkovou lenost. Samotné vyprávění navíc neustále narcisticky nahlíží samo na sebe. To by bylo v pořádku, pokud by to záhy nezačalo být předvídatelné. Menší rozpaky vzbudila výhra Iryny Zahladko, původem ukrajinské básnířky. Její druhá kniha v češtině Jak se líčit v nemoci v sobě spojuje velké dějiny (válka na Ukrajině) s tělesným zakoušením rakoviny a následné chemoterapie. Citlivé téma, které volá po empatii a málokterý kritik ho zpochybní. Když ale odhlédneme od jisté terapeutické funkce takové tvorby, těžko se bránit dojmu, že autorka v některých pasážích namísto toho, aby psala skutečnou poezii, spíše emočně vydírá. Její jazyk tone v doslovnostech a metafora nemoci se v textu brzy opotřebovává a stává se z ní pouhý ornament.

Ceny literární kritiky: Emma Kausc za román Narušení děje (nakl. Host) a Iryna Zahladko za sbírku Jak se líčit v nemoci (nakl. Bílý Vigvam)

 

SK Slezská

Můj nejoblíbenější podnik v Ostravě je Denní bar Metro, člověk tam vždy ucítí nefalšovaný odér historie. Fanouškem starých časů je i Petr Lexa Předník. Ve své nové publikaci nás přenese do časů již zaniklých rybničních soustav, hospod, církevních památek, dolů, zámků a synagog. Fotbalový Baník heroicky stoupá tabulkou, tak proč se trochu nedojmout u nostalgického průvodce ostravskými zákoutími, která už pohltil čas. Jak se to zpívá? „Tam mezi komínama, šachtama, ano, to je Ostrava, krásná a špinavá, je riziko, je zábava.“

Petr Lexa Předník: Zaniklá Ostrava, nakl. CPRESS, 200 str.

 

Divadlo v kině

Sedminásobný vítěz ceny BAFTA Steve Coogan (mimo jiné autor Im Alan Partridge, asi nejvtipnějšího britského seriálu všech dob) se stává Dr. Divnoláskou a třemi dalšími postavami v první divadelní adaptaci slavné filmové satiry Stanleyho Kubricka. Jevištní verzi výbušné černé komedie o nevyzpytatelném americkém generálovi, který spustí jaderný útok, můžete vidět ve vybraných kinech nejen v Praze, ale i v Brně, Berouně, Hradci Králové, Českých Budějovicích, a dokonce i v krásném děčínském kině Sněžník.

Dr. Divnoláska: NT Live, 180 min., v kinech od 27. 3. 2025

 

Zapomenout na sebe

Slovenská malířka Hana Garová má na tvorbě nejraději stav, kdy zapomene, co maluje. Absolvovala malbu na AVU pod vedením Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy, její obrazy jsou naléhavé, plné fantazijních vizí. „Charakteristickým rysem jejích děl je vyvážená oscilace mezi figurativní a expresivní malbou – výhradně doslovná nebo zcela abstraktní malba jsou jí naprosto cizí,“ dodává Oldřich Hejtmánek z Bold Gallery. Jen pozor na neobvyklou otevírací dobu galerie. Pokud se netrefíte, o pár kroků dál je v DOXu též skvělá výstava sochaře Marka Škubala.

Hana Garová: Samomluvy, Bold Gallery, Praha, do 12. 4. 2025

Libor Staněk II., Jakub Peřina

Diskuze

Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.