V této roční době, kdy se udílejí literární ceny, by se mohlo zdát, že si literatura dál udržuje společenskou relevanci. Do jejího světa ale prší Jobovy zvěsti – knižní trh se potýká s potížemi, podle průzkumů klesá schopnost publika zvládnout čtení delšího textu, spisovatele má nahradit umělá inteligence. V českém prostředí k tomu lze přičíst obvyklé stížnosti na kulturní politiku státu. Když kolega Jiří Peňás v Týdeníku Echo recenzoval nový román Jiřího Hájíčka Drak na polní cestě, jehož tématem je zánik světa českého venkova, uzavřel svůj text povzdechem, že podobný osud jako českou vesnici asi čeká i literaturu. Má literatura budoucnost? A jaká je její česká současnost? Také o tom se redaktor Týdeníku Echo a příležitostný literát Ondřej Štindl bavil se spisovatelem Davidem Zábranským, jehož deníkový román Jů a Hele loni vzbudil značný ohlas, spisovatelkou Veronikou Bendovou, jež po dvou románech loni vydala povídkovou knihu Konec sezóny na koupališti Úštěk, a spisovatelkou Petru Hůlovou, jejíž zatím poslední román Nejvyšší karta vyšel v roce 2023. Na úvod se jich zeptal, zda si připadají jako součást něčeho zanikajícího.

Ondřej Štindl