Policisté a státní zástupci pokračují v trestním stíhání demisionovaného premiéra České republiky Andreje Babiše kvůli podvodu velkého rozsahu za 50 milionů korun na jeho farmě Čapí hnízdo. Jak to ale vypadá se dvěma dalšími případy, kvůli nimiž bylo na Andreje Babiše podáno trestní oznámení?
Soukromí a sociální sítě jsou jen obtížně slučitelné pojmy. Většina sítí žije z toho, že agreguje a následně prodává detaily o vaší osobě někomu jinému. Proto také v následujícím návodu nebudeme hovořit o soukromí jako takovém, ale o jeho zbytcích. Tím se myslí alespoň snaha zkomplikovat život těm třetím stranám, které by se o vás chtěly něco dovědět zadarmo.
I do České republiky dolehly vášně, které v anglosaském světě vyvolal případ bojovníka proti radikálnímu islámu Tommyho Robinsona. Robinson byl 25. května v severoanglickém Leedsu odsouzen k 13 měsícům nepodmíněně poté, co vysílal přes mobil na svůj Facebook z ulice před budovou soudu, kde probíhalo líčení s členy muslimského pedofilního gangu.
Koncem dubna přivezla rychlá záchranná služba do nemocnice v okresním městě pacienta s teplotou 39,8 stupně a s fialovou, místy úplně černou nohou. Na vozíku se dostal k příjmu, kde ho poslechem a prohlédnutím nohy vyšetřil ukrajinský lékař. Ve zprávě konstatoval, že pacient má cukrovku druhého typu a používá kardiostimulátor, nohu doporučil ledovat a předepsal lehčí antibiotika. Do rána se stav nezlepšil a pacient se nechal odvézt do krajského města. Tam lékaři zjistili, že nohu diabetika napadla růže.
Jako po jaru přichází léto a následuje podzim, tak mají své fáze evropské dotace. Nejdříve se dlouhé měsíce připravují pravidla, kdo o ně smí žádat, pak se pomalu rozjíždí proces schvalování projektů, a poté dojde ke skandálu, při kterém se zjistí, že systém nefunguje. Čerpání dotací se pak zastaví.
Manželům Novákovým je přes sedmdesát a léta bydlí v činžáku na konci Žižkova. Také jejich skromný život se i při rostoucích cenách za jídlo a benzin zlepšil, když se každému z nich zvýšil důchod o tisíc korun. Před koncem roku 2018 však přichází Jobova zvěst. Sociální úřad jim píše, že podle nového zákona, který nedávno odhlasoval parlament, přijdou o dávky na bydlení. Z měsíce na měsíc se jim rozpočet sníží o tři tisíce korun.
Obletovaná nevěsta se zdráhá a nikdo neví, jestli půjde k oltáři. Stejně tak se při referendu, ve kterém sociální demokracie rozhoduje o účasti ve vládě, objevují maximálně předpovědi, že to bude těsné. Jistý je pouze scénář pro případ, že ČSSD bude souhlasit. Až nevěsta řekne v kostele „Ano“, bude postavena k plotně a rychle na ni zapomenou i největší lichotníci.
Možná proto, že Evropská unie je zaneprázdněna sestavováním první otevřeně populistické vlády v západní Evropě v Itálii, nestihl nikdo reagovat na vystoupení Steva Bannona v Praze. Bannon, bývalý vydavatel webu Breitbart a Trumpův kampaňový manažer a poradce a taky podílník ve firmě Cambridge Analytica, se stal v mediálním narativu synonymem tzv. alt-right.
Itálie je na mapě Evropy relativním nováčkem. Po rozpadu západořímské říše na konci antiky se jednotlivé italské regiony vydaly svou cestou a poloostrov se mocensky roztříštil do desítek drobných států. Tento stav trval celý středověk a podstatnou část novověku. Vesměs to byly státy městské, shluk vesnic koncentrovaných kolem jediného většího sídla. Někdy sahala moc renesančních knížátek sotva pár kilometrů za vlastní hradby.
Šéf pražské burzy Pavel Koblic tvrdí, že je to nejúspěšnější podnikatelský příběh ve střední Evropě za posledních pětadvacet let. A má pravdu. Pustit během týdne největší emisi akcií v informačních technologiích na londýnskou burzu a zároveň udělat největší českou investici ve Spojených státech je unikátní výkon. V květnu se to dohromady s různými partnery podařilo Pavlu Baudišovi, zakladateli technologické firmy Avast, specializované na antivirový software.
Ve velké přednáškové učebně pražské FAMU je vydýchaný vzduch, místnost je plná studentů i učitelů, další desítky sledují dění v místnosti na obrazovce na chodbě. Všichni už jsou unavení, je pozdě večer a vypjatá debata probíhá už několik hodin. Slovo si bere vedoucí katedry Jaroslav Brabec, jeho dikce je naštvaná a útočná. Ze židle vyskočí vedoucí Centra audiovizuálních studií Eric Rosenzveig a začne křičet na celý sál: „Neposlouchejte ho! Je to tyran!“ (bully).
Mají také Němci své blanické rytíře? Ale ovšemže mají. Místo svatého Václava spí v jejich čele císař Fridrich Barbarossa, obklopen svými věrnými rytíři, panoši a trpaslíky v německém Blaníku, v durynské hoře Kyffhäuser. Metry dlouhý rudý vous prorůstá dubovým stolem, císař podřimuje a jednou za sto let se zeptá zbloudilého pasáčka, zda černí havrani nesváru stále poletují kolem hory. Protože dokud nezmizí, on bude dále podřimovat a čekat, až v čele sjednoceného národa znovu nastolí svou slavnou Říši.
Úspěšné uvedení akcií firmy Avast na londýnskou burzu představuje pomyslný vrchol dosavadního úsilí českého antivirového průmyslu. Na desetimilionovou zemi je Česká republika v tomto oboru mimořádně úspěšná. Jakými cestami vlastně vývoj virového nebezpečí kráčel?
Úspěšný summit se Severní Koreou by byl opravdu velkým triumfem Donalda Trumpa. Mír na Korejském poloostrově a denuklearizace nejbizarnějšího režimu na světě, to je cíl, který státníkům desítky let unikal. Příslušníci americké protitrumpovské #Resistance a bruselští funkcionáři by obtížně hledali argumenty, proč by si Trump nezasloužil Nobelovu cenu míru. Měl by na ni nárok rozhodně víc než Barack Obama, který ji dostal, sotva nastoupil do úřadu, a když z něj odcházel, byl svět rozhodně méně bezpečný. Jenomže co je to úspěšný summit?
V letošním roce padly už tři významné klimatické rekordy, a to z rodu těch rekordů, které něco znamenají. Většina toho, o čem se hovoří jako o „rekordu“, ve skutečnosti nemívá žádný velký význam a jde o „statistický šum“. Když totiž na jedné stanici měříte meteorologické parametry dejme tomu posledních 60 let, tak se zákonitě dostáváte do situace, že některé dny budou nejteplejší či nejstudenější, a víc to vypovídá o délce měření a místní proměnlivosti než o nějakém trendu.
Začíná další kapitola pobytu Andreje Babiše u moci. Blíží se moment, kdy by Babiš společně s ČSSD měli požádat o důvěru sněmovny, pročež premiér přepřahá i ve vlastních řadách. A to včetně resortů, které nepoptávají sociální demokraté. Vládní rekonstrukce je svým provedením brutální.
V prosinci tohoto roku uplyne čtyřicet let od chvíle, kdy byl ze svého trůnu svržen poslední šáh Rezá Pahlaví. Islámská republika, která jeho režim nahradila, se ukázala jako daleko násilnější a agresivnější entitou než císařství, které jí předcházelo.
Když nám nějaký vynález nebo společenská změna přinese něco příjemného, zpravidla se nám strašně moc nechce připouštět si její nepříjemné vedlejší důsledky. Protože co kdyby nás racionální úvaha vedla k tomu, že to příjemné za ty ztráty nestojí? Takže raději neposloucháme. Dokud nás k tomu nějaký otřes nepřiměje.
Z úlu vyletí včelka Mája a vesele si zpívá. Doletí na pole s řepkou, nadýchá se pesticidů, spadne a je po ní. Na tragickém osudu televizní postavičky ilustrovala německá veřejnoprávní televize, jak jedy užívané zemědělci ničí vše živé v přírodě. Zvláště to mají na svědomí ďábelské glyfosáty, které je třeba okamžitě zakázat.
Řada velkých společenských, politických a hospodářských krizí začínala utopií o vytvoření nového, lepšího člověka. Následky bývaly drsné. Poučení často přišlo. Ale jen pro tu jednu konkrétní věc. Zbrojilo se na minulé války. A úplně se ignorovalo, že stejný utopický (někdo by řekl idealistický) příběh začíná někde úplně jinde. Společnost často není schopna poučit se v obecnější, abstraktnější rovině. Teď se rozjíždí další dějství.
Minulý týden Spojené státy americké oznámily, že odstupují od takzvané íránské dohody. Donald Trump tím splnil další ze svých předvolebních slibů. Jeho kritici ihned spustili lavinu odsudků, doprovázenou strašením, jakou katastrofu může rozhodnutí způsobit. Znovu ovšem míří mimo terč. Dohoda je totiž od počátku špatná, a bude-li naplněna v původním znění, lze se právem obávat, že za deset, maximálně patnáct let se Írán stane ještě větší hrozbou, než je teď.
Když se v Paříži rozbíjejí výlohy a házejí Molotovovy koktejly, působí to na někoho sentimentálně. I idiocie je v tom městě trochu poetická a řev násilníků je pro nostalgické uši ozvěnou dávných časů. Protestovat je velmi francouzské a nikde to nevypadá tak dobře jako na bulvárech vedoucích k Latinské čtvrti. Studovat a nezkusit si nějakou okupační stávku, to by snad nestálo za tu námahu.
V roce 2003 dostal režisér Roman Polanski Oscara za film Pianista. Jméno laureáta z pódia ohlásil Harrison Ford, strhla se velice silná bouře potlesku, část publika Polanského ocenila potleskem vstoje. Sám režisér byl ale nepřítomný – z právních důvodů. Jako uprchlíkovi před spravedlností mu hrozilo, že bude po vstupu na americkou půdu zatčen.
Proč společnosti s miliardovým obratem padají na kolena před hrstkou aktivistů? Možná se vám to už také stalo. Jste ve městě a potřebujete na toaletu. Vejdete proto do nejbližší restaurace či kavárny, ale tam si vás obsluha všimne a více či méně důrazně vám sdělí, že toalety jsou k dispozici jen pro hosty podniku. Nebo se posadíte, a nic si neobjednáte a obsluha vás požádá, ať odejdete a neblokujete místo platícím zákazníkům.
Mezinárodní energetická agentura, sledující světové trendy v energetice, očekává, že už v roce 2022 se Spojené státy americké stanou čistým vývozcem ropy a plynu. Dvou hlavních surovin, které diktují geopolitické zájmy. Masivní těžba břidlicového plynu a ropy v Americe by tak mohla výrazně proměnit poměry na Blízkém východě. Ten se stal v posledních desetiletích něčím ve stylu geopolitické střelnice, kde do vývoje už tak hodně nestabilních a rozháraných zemí zasahují silní hráči od USA přes Velkou Británii a Francii po Rusko. Nikde jinde ve světě v posledních desítkách let tak třaskavé ohnisko geopolitického střetu nebylo.
Všichni, kdo sledují americkou politiku, se bez ohledu na to, co si myslí o Donaldu Trumpovi, shodují na jedné věci – ačkoliv není jasné, jak nakonec jeho úřadování dopadne, používání sociálních sítí politiky už po Trumpovi nikdy nebude stejné jako dřív. V minulých dnech se to znovu potvrdilo. Na první pohled šlo o jakýsi třesk, v němž se definitivně srazily politika s celebritní kulturou v jednu slitinu, takže je už nikdy nebude možné oddělit.
Rovnýma nohama skočili Češi do nové krize bydlení. Zasáhla většinu vyspělých zemí a tuzemská velká města patří k těm, která nemají řešení. Přesto existuje v blízkém sousedství příklad, že nedostatku dostupných bytů se dá s úspěchem čelit.
Toho, že se postoj veřejnosti k velkým, slavným a „cool“ technologickým firmám a jejich vlastníkům v poslední době radikálně proměňuje, si nelze nevšimnout, stejně tak jako nelze nevidět, že zákonodárci mnoha jurisdikcí se rozhodli pokusit se vyhovět tomu, co cítí jako přání voličů.
Vyhlášení nezávislého Československa mělo do sebe něco komického, minimálně v očích zahraničních pozorovatelů. K prvnímu pokusu došlo 14. října 1918, kdy se lid sešikovaný na pražských předměstích vydal pod vedením národního socialisty Václava Klofáče na Staroměstské náměstí. Tam měla být podle plánu vyhlášena republika. Rakousko-uherský velitel Prahy, polní maršál Zanantoni, se však držel rozkazů místodržícího, hraběte Coudenhove-Kalergiho, a rozestavěl policejní hlídky, které zakázaly průvodu vstup do města.
Už první okamžiky nezávislého Státu Izrael jako by předznamenávaly jeho budoucnost. Čtrnáctého května 1948, osm hodin předtím, než britský mandát v Palestině a Transjordánsku vypršel, vyhlásil David Ben Gurion nezávislost Izraele. Deklarace nezávislosti přitom byla dopsána pouhou hodinu předtím; signatáři se nemohli do poslední chvíle shodnout, jakým způsobem a zda vůbec do historického dokumentu zahrnout Boha.
