V letošním roce padly už tři významné klimatické rekordy, a to z rodu těch rekordů, které něco znamenají. Většina toho, o čem se hovoří jako o „rekordu“, ve skutečnosti nemívá žádný velký význam a jde o „statistický šum“. Když totiž na jedné stanici měříte meteorologické parametry dejme tomu posledních 60 let, tak se zákonitě dostáváte do situace, že některé dny budou nejteplejší či nejstudenější, a víc to vypovídá o délce měření a místní proměnlivosti než o nějakém trendu. A když je měřicích stanic víc, tak je víc i rekordů. Většina rekordů navíc má tu vlastnost, že v ten určený den byla naměřena teplota jen o desetinu stupně vyšší. Něco podobného se týká i vln veder, kdy o tropickém dnu nemohu podle definice hovořit, když teplota dosáhla 29,9 °C, ale pokud dojde k sezoně o něco teplejší s teplotami 30,1 °C, tak sice na vlastní kůži nic nepocítím, ale statisticky se to může významně projevit.

Zajímají nás tedy ty rekordy, ze kterých se dá usuzovat na nějaký trend, na proces, který již probíhá, a ještě nedosáhl svého vrcholu. Začněme tím, že na observatoři na havajské sopce Mauna Loa bylo poprvé – a to podle měření obsahu plynů v ledovcových bublinách – za poslední skoro milion let dosaženo v měsíčním průměru hodnoty 410 ppm (1 ppm je desetitisícina %) oxidu uhličitého. Instrumentální měření zde probíhá šedesát let a začínalo na úrovni 315 ppm. Zároveň byl letošní březen v globálním měřítku osmý nejteplejší březen od roku 1880 a letošní duben byl třetí nejteplejší. Když před dvěma lety byla poprvé překročena hranice 400 ppm, brali to mnozí klimatologové jako šok, ale nějak jsme si zvykli. Hodnota znamená, že je víc skleníkových plynů v atmosféře a že teploty pozvolna dál porostou. Potvrzuje to i teplotní měření z Pákistánu, kde byla na konci dubna zaznamenána zatím nejvyšší kdy dosažená dubnová teplota 50,2 °C. Pákistán je přímo rájem meteorologických rekordů, ve městech se tam opakovaně (a to po dobu až několika dní) dostáváme na teploty nad 50 °C a i srážky jako například v Islámábádu mohou dosáhnout až 620 mm během pouhých deseti hodin! Přitom tato hodnota odpovídá přibližným českým celoročním srážkám. V létě by nějakých 50 °C v Pákistánu znamenalo sice vysokou, avšak ne překvapivou teplotu. Jenže byla naměřená v dubnu. Tato i další měření ukazují na trend, jaký známe i z našeho území, kdy jaro je jakoby přeskočeno a zima přechází s určitou nadsázkou rovnou do léta.

Ve střední Evropě pozorujeme trochu nejistý a hodně proměnlivý trend: první polovina vegetačního období bývá sušší a druhá vlhčí, než je dlouhodobý průměr. V nejhorším případě to znamená dvojí škodu – sucho při setí a vlhko při sklizni. Pokud zima byla se svými mrazivými dny netypická a jaro mělo nezvykle vysoké teploty, je zde určitá nadpoloviční pravděpodobnost, že extrémům počasí v tomto roce ještě není konec. Pochopitelně že není jasné, co to ve skutečnosti znamená, a tak vzdálené předpovědi nejsou možné, ale mne osobně by nepřekvapily pozdější vytrvalé deště. S tím souvisí i třetí, nejzávažnější rekord. Čínští klimatologové ohlásili, že teplota svrchní části oceánu byla v roce 2017 největší, jaká byla kdy naměřena, a to o dost vyšší než v rovněž rekordním roce 2015. Všechny tři uvedené rekordy ukazují na jeden propojený proces – vysoký obsah skleníkových plynů ohřívá planetu, na které se větší část tepla ukládá do oceánu. Teplejší oceán pak snáz dosahuje letních hodnot již dřív na jaře. Ale v tomto modelu můžeme dál pokračovat. Teplejší oceán odpaří víc vody. Sice si stěžujeme na sucho, ale ve skutečnosti v atmosféře je víc vodní páry, než jí dřív bývalo. Dešťové úhrny by tedy měly být vyšší. Pokud nastaly sušší týdny či měsíce, tak aby příroda „dohnala“ srážkový deficit, nejspíš to přežene a v tu chvíli máme ony pověstné přívalové deště. Jenže se objevuje i další trend, jaký známe například ze suchých oblastí Utahu či Arizony. Nad obzorem roste dešťový mrak, tmavne a zvětšuje se. Vypadá to na velkou bouři. Pak ale zavane suchý vítr z přehřáté krajiny a mrak se rozpustí.

Smrk vítězí, nebo prohrává?

Jindy vidíme, jak z mraku směřují šedomodré provazce vod, které ale nikdy nedopadnou – až na pár velkých kapek – na zem, protože se cestou rozptýlí. Reakcí na celkově teplejší klima může být víc a mohou jít proti sobě navzájem a neodpovídat naší intuici. Nebo si třeba vezměte smrky. Teplé jaro pomohlo první generaci kůrovce a o krok jsme se přiblížili kalamitě s mnoha ohnisky, ale co když to smrky nakonec vyhrají? Smrk je totiž schopen vysílat nahoru kořeny, které zachytí vláhu z občasných dešťů, zatímco stromy, které mají hluboké kůlové kořeny, budou oslabeny, protože voda zaklesla o jeden nebo dva metry. Známe to ze studní. Opět může dojít k více různým situacím. Třeba povrchová vrstva půdy do 40 cm může mít vyprahlých horních 20 cm a pak být poměrně vlhká. Zde vítězí rostliny s mělkým kořenovým systémem, ale pokud delší dobu nezaprší, odejdou. Dlouhou dobu přežívají dobře, ale neustále se pohybují na okraji smrtelného rizika.

Na jiných místech vody ubylo – někde až kolem metru či více. Rostliny s hlubšími kořeny začnou živořit, ale byly by schopné přežít i několik let, kdyby se do hry nevložily nejprve václavky a další dřevokazné houby, pak podkorní hmyz a nakonec třeba jmelí. Nejspíš vstupujeme do nejistého období experimentování s mezihrou krajiny, klimatu a plodin. V této hře mohou někdy vyhrávat mělce a jindy hluboce kořenící plodiny a stromy. Naši předkové to řešili tak, že svá pole někdy i několik generací pozorovali, aby zjistili, co si na poli mohou dovolit.

Velmi zjednodušeně lze říct, že les roste na kopci na mělké kamenité půdě. Když spadne déšť, snadno touto polohou projde do hlubších horizontů. Les je dobrý hlavně k tomu, aby sytil prameny a podzemní zásobníky. Zemědělská půda je v trochu jiné situaci. Má větší mocnost a víc jílových minerálů. Deště, které na ni spadnou, sytí hlavně polohu do hloubky dejme tomu jednoho či dvou metrů. Pokud je v půdě hodně velkých pórů a chodbiček, déšť rychle pronikne do hloubky kolem půl metru či hlouběji. Žížaly tak vlastně zavlažují půdu v půlmetrové hloubce, zatímco běžný, krátký déšť zavlažuje půdy do hloubky maximálně 20 cm, ale spíš méně. Je-li však dost vody v půlmetrové hloubce, tak ji kapilární síly postupně a dlouhodobě vynášejí výš ke kořenům obilí. Všechna tato čísla jsou orientační a liší se místo od místa, ale potřebujeme pochopit, jakou máme volit strategii pro různé druhy sucha. Přirozený les pomůže s hlubokou vodou, žížaly a půdní organismy nevyhubené herbicidy pomohou s vláhou ve střední vrstvě půdy a tráva či meziplodiny, které svými listy rozbijí kapky deště a zastaví povrchový odtok, pomohou úplně nahoře.

Krychlový metr půdy je schopen pojmout 200–300 litrů vody a klasická moravská černozem i víc. Tedy byla by schopná, kdyby tam ještě byla. Místo ní stále častěji vidíme světlá místa podložních jílů. I taková půda dokáže ještě nějakou dobu dát slušnou úrodu, ale musí občas pršet, aby došlo ke zvlhčení horní vrstvy; a je nutné dodat hnojiva a oslabit plevele. Výsledkem pak ale bývá znečištěný podzemní horizont, odkud bereme pitnou vodu. V Evropě na řadě míst, třeba v Itálii v Pádské nížině, pak dojde k tomu, že důkladné vyčištění vody je tak drahé, že voda tekoucí z kohoutku se používá na umývání nádobí, ale ne na pití. Municipality pak zřídí vodní kiosky, kde si každý obyvatel může zdarma nabrat 5–10 litrů dobré pitné vody denně.

V Indii a jiných zemích je tato praxe už roky běžná, jenom s tím rozdílem, že za dobrou vodu si zaplatíte. Podle mého názoru v některých českých a moravských regionech do tohoto stavu směřujeme, ale nepřiznáváme si to. Věc je sociálně výbušná, protože škoda za špatné využívání půdy se přesouvá na municipality a na lidi. Ale vraťme se k erodované moravské černozemi. Jak dlouho bude ještě možné na ní tímto téměř hydroponickým způsobem pěstovat třeba pšenici? Není to úplně jasné, ale pokud si představíme situaci, že teplé a suché počasí bude přicházet už na jaře, vody v povrchové půdě ubude a povrch se bude víc ohřívat, protože jej nebude chladit odpařená voda, tak zjevně mají problém nejenom žížaly a rostliny, ale i my.

Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy (VÚMOP) v uplynulých letech opakoval na téměř stejných místech výzkum vlastností půd, jehož první kolo proběhlo asi před padesáti lety. Tehdy bylo v různých typických půdních typech vyhloubeno 170 sond, odebrány vzorky z jednotlivých horizontů a analyzovány. Výsledky do určité míry odpovídají stavu i v jiných evropských státech. V horní vrstvě půdy schází organická složka, protože se nepoužívá hnůj. O něco ubyly alkálie, takže bez vápnění a minerálních hnojiv se časem neobejdeme. Bude to drahé a zřejmě dojde k situaci, kdy se část zemědělců začne o půdy ještě víc starat a část se bude snažit získat z polí, co se dá, dokud to jde. Tady by měla zasáhnout legislativa. Krychlový centimetr půdy dnes váží o něco víc než před lety. Znamená to, že půda není tak drobtovitá a obsahuje méně velkých pórů. Při mikroskopickém výzkumu se naopak ukazuje větší množství malých pórů. Co to znamená? Půda je víc utužená. Voda hůř proniká do spodních poloh. Pole proto zachycují méně vody a jsou náchylnější k suchu. To je reakce ze strany půdy, ale jak reaguje počasí? V posledních dnech a týdnech to poznáváme na letních teplotách. Když sečteme obě strany – tedy méně vody v půdě a větší odpar na jedné straně a na druhé straně nepravidelné či chybějící srážky, získáme výsledný obraz situace. Lidé a příroda se konečně naučili navzájem spolupracovat, ale bohužel na špatném cíli – aby pole zachytila co nejméně srážek. Budou-li teplé roky dál pokračovat, možná některé zemědělské půdy úplně opustíme.

V deltě Mekongu

Na světě nežijeme sami, a tak je nutné vidět, co se děje za humny. Již dříve jsme mluvili o vysychání Středomoří, suchu v Indii a zhoršující se potravinové situaci v Afghánistánu, Pákistánu a na jiných místech. Jeden z mých největších dojmů při nedávné cestě přes Alpy byly nádherné zelené alpské pastviny, na kterých se stále víc uplatňují zavlažovací zařízení, a přitom výsledným produktem je seno. Dobře, jsme bohatí a můžeme si dovolit zavlažování v horách, ale stejně se něco změnilo. Jiná je situace třeba ve Vietnamu v deltě Mekongu. Je to jedna z nejproduktivnějších zemědělských oblastí světa. Žije zde 18 milionů lidí, ale za posledních deset let ji opustilo 1,7 milionu lidí, zhruba dvojnásobek než v jiných částech země. Hlavním důvodem je občasné suché klima. Delta leží nízko nad hladinou moře, a pokud málo prší, tak mořská voda proniká písčitým podložím až 80 km do nitra pevniny. Pole jsou zasolená a úrodu ponesou, teprve až monzunové deště sole opět vyplaví. A lidé mezitím odcházejí. Naproti tomu zatím dobře dopadá situace v Kapském Městě, kde nakonec přece jen napršelo, takže lidé mohou odebírat svých 50 l na osobu a den a hrozit se dalšího roku, kdy se vodní krize má opakovat.

Analytici upozorňují, že pozvolna se blížíme hranici, kdy ekonomický růst zemědělského sektoru bude možný, jenom když půdě začneme vracet, co jsme jí vzali. Nějakých padesát, sedmdesát let jsme si od ní půjčovali a žili na její útraty, ale teď v málo vhodné situaci, kdy se počasí začíná chovat jinak, půda říká: Odejděte, nebo zaplaťte!